Luhačovice se staly oblíbeným lázeňským místem již v 17.století. Z této doby se dochovaly zmínky o Vincentce. Léčebnou kůru zde podnikal například hudební skladatel Leoš Janáček a to dokonce 23x. Zdejší léčivé prameny a čerstvý vzduch pomáhají léčit hlavně dýchací obtíže. Minerální prameny, kterých je v oblasti Luhačovic zhruba osmnáct, jsou bohaté na hořčík, vápník, jód a další minerály.V Luhačovicích vyrostlo množství lázeňských domů. Na vzhledu některých z nich se podílel zasloužilý umělec, architekt Dušan Jurkovič (1858 - 1947), který navrhl i hotely na Pustevnách, křížovou cestu na Hostýně a několik dalších staveb. Jeho styl venkovské secese je v Luhačovicích dobře patrný. Na lázeňské kolonádě stojí nepřehlédnutelná budova hotelu Jurkovičův dům a v blízkosti pak vila Vlastimila a Jestřábí.
Ani nevím, proč jsem si pro třetí letošní výlet zvolila právě Luhačovice. Asi mě to napadlo po shlédnutí reportáže v TV o tom, že jsou to momentálně asi jediné otevřené lázně v Česku, kam se jezdí léčit lidé po prodělání koronáče. Ne, že bych se tam vypravila za tímto účelem, ale dávalo mi to jistotu, že zde nebude vše zavřené. Navíc jsem hledala nějaký nenáročný okruh pokud možno bez sněhu a ledu a protože se teploty už asi třetí den měly pohybovat lehce nad nulou a v Prostějově (který je zhruba ve stejné nadmořské výšce) sníh roztál, usoudila jsem, že to bude ideální cíl.
Brzy ráno mě po cestě do Luhačovic čekalo trochu adrenalinu, když jsem měla kvůli zpoždění vlaku v Olomouci na nádraží na přestup jen asi dvě minuty. Vlak jsem stihla. Čím blíže jsem pak Luhačovicím byla, tím mi bylo jasnější, že jsem to s tím sněhem neodhadla správně. V předchozích dnech na Slovácku nasněžilo mnohem více než na Hané a, i když byla obleva, sníh nestačil roztát.
Teplota se pohybovala okolo nuly a jak den postupoval a slunce svítilo, sníh natával a stávala se z něj na mnoha místech klouzavá břečka. To mi znesnadnilo celý výlet. V plánu jsem totiž kromě ochutnávání léčivých pramenů měla i projít si Okruh Dušana Jurkoviče. Ten prochází kopcovitou krajinou okolo Luhačovic a je celkem dlouhý 19 km. Okruh je ale možné si zkrátit a vrátit se do Luhačovic po některé z variabilních cest. S tím, že bych celý Okruh D. Jurkoviče prošla, jsem ani nepočítala. Důvodem nejprve nebyl rozbředlý sníh na cestě, kvůli kterému se šlo hůře, ale spíše předpoklad, že dost času na začátku strávím procházkou lázeňskou oblastí Luhačovic. Za cíl jsem si ale vytyčila dojít alespoň k Luhačovické přehradě, ke které to po Okruhu D.Jurkoviče bylo 6,5 km.
Celý výlet jsem začala po půl desáté obdivováním maleb na vlakovém nádraží. Zde také stojí rozcestník, který odkazuje i na stezku značenou bílým a červeným trojúhelníkem spojeným do čtverce. Po cestě do centra k lázeňským budovám jsem se zastavila u kostela Svaté Rodiny, kde stojí pěkná kašna pramene Sv. Josef.
Minerální pramen Sv. Josefa byl nejprve zamýšlen jen jako zkušební vrt. Od roku 2000 je ale určen na čerpání vody. Voda je jen málo mineralizovaná a doporučována je k pití při onemocnění trávícího ústrojí a dýchacích cest. Ochutnala jsem tedy první pramen a pokračovala přes říčku Šťávnici (která Luhačovicemi protéká) k lázeňské kolonádě. Obchody s lázeňskými oplatkami a suvenýry byly zatím ještě zavřené.
V údolíčku, kde stojí lázeňský komplex jsem se chvíli bavila pohledem na kačeny, které se v říčce honily za kusem rohlíku, který jim házela místní obyvatelka. Na promenádě bylo jen pár návštěvníků a panoval tu klid. V nádherně zdobeném Hotelu Jurkovičův dům zrovna probíhaly nějaké opravy (zvuk vrtačky byl slyšet až ven). U Jurkovičova domu začíná zastřešená kolonáda, která vede k hale Vincentky. Naproti pak stojí socialisticky vyhlížející Společenský dům, který je tak trochu jako pěst na oko mezi okolními lázeňskými domy. U kolonády stojí velká kašna, která během lázeňské sezony (mimo zimu) dotváří zdejší atmosféru. Nyní byla logicky zavřená.
Uprostřed kolonády jsem si všimla na zábradlí nápisu "Amandka". Dole pod zábradlím pak stojí malá kašna zasřešená skleněnou kupolí. Voda z tohoto pramene ale již neteče. Pramen Amandka byl údajně nejstarším luhačovickým minerálním pramenem. Kvůli vysokému obsahu solí se mu říkalo "Slaný" anebo také "Pramen bublavý". Vedle pramene nyní stojí pítko pramene Vincentka. To je ale v zimních měsících zavřené.
Vincentku lze ochutnat a načepovat si v speciálně pro to postavené hale. Po cestě po kolonádě jsem si za prosklenou stěnou všimla původní studny Vincentky z roku 1938.
Hala, kde nyní stojí působivá (trochu futuristicky vypadající) kašna Vincentky a také výdejní pult, kde je možné si načepovat jak studenou, tak teplou Vincentku, byla zavřená. Na dveřích visela cedule s otvíracími hodinami. Ty jsou v zimních měsících zkrácené. Hala byla otevřená mezi 12 - 18:30. Pod údajem o době otevření ještě stála poznámka, že v době, kdy je hala uzavřená, je možné si minerální vodu načepovat z pramene Nový Jubilejní, který stojí vedle Společenského domu.
Protože bylo 11 dopoledne, rozhodla jsem se konečně vyrazit na
Okruh D. Jurkoviče a halu Vincentky navštívit až na zpáteční
cestě. K pramenu Nový Jubilejní jsem si ale zašla v domnění, že
zde je nějaké pítko Vincentky. Není. Stojí tu kašna ve tvaru
krystalu soli a ze 4 kohoutků vytéká minerální voda určená pro
lázeňskou léčbu dýchacího, trávícího a pohybového ústrojí.
Voda je dobrá i na léčbu cukrovky a pro ty, co prodělali
onkologickou léčbu. Tento minerální pramen mi hodně chutnal, tak
jsem si jej načepovala do bandasky.
Za budovou lázeňské správy jsem vlezla na stezku vedoucí lesem. Ta mě dovedla k druhému nejznámějšímu pramenu Ottovka.
Kruhový pavilon Ottovky se stal jedním ze symbolů města. Minerální voda obsahuje hodně jódu, železa, kyselinu boritou a nějaké stopové prvky. Kašna pod altánkem ale byla zavřená. Z kamenného sklepení, které stojí ve svahu za altánkem, se ale ozýval zvuk tekoucí vody. Ottovku jsem nakonec mohla ochutnat. Jen o pár metrů dál po cestě stojí kamenná kačna s kohoutkem, ze kterého minerálka vytéká.Cesta začala stoupat lesem. Kolem cesty jsou umístěná zastavení křížové cesty
Cesta lesem byla pokrytá sněhem, který docela klouzal. Vystoupala jsem k rozcestníku Altán, kde se les rozestupoval a nabízel se pěkný pohled na okolní krajinu Bílých Karpat. O pár desítek metrů výš stojí další přístřešek pramene Marie. Z kohoutku ale žádná voda netekla. Zřejmě byl pramen v zimě zamčený.
Cesta stoupala dál lesem. Slunce více "pálilo" a ze sněhu na cestě dělalo klouzavou břečku. V zimní bundě mi bylo dost teplo a začínala jsem se potít, tak jsem ji schovala do batohu. Vystoupala jsem k Oboře, kde stojí několik stolků s lavicemi pro piknik a také krmelce pro zvířata. Zde jsem se napojila na silnici bez sněhu. Konečně. V botách jsem začínala mít mokro a cesta bez sněhu by se šikla. Moje radost ale netrvala dlouho. Stezka odbočila do lesa. Opět po sněhu a vedla mě k Jezírku lásky. Nebylo to daleko a sníh tu nebyl tak rozbředlý.
Jezírko lásky je pěkné místo ukryté v lese. Na jeho břehu stojí altánek a lavičky. V teplých měsících asi fajn místo pro dostaveníčka. Cesta měla obcházet jezírko dál lesem sněhem a pak přejít silnici a pokračovat k přehradě. Rozhodla jsem se alespoň částečně omezit chůzi sněhem a vrátila se na silnici s tím, že dojdu k místu, kam bych stejně došla přes les a pak budu pokračovat zase po stezce. Po silnici jsem šla půl kilometru a doufala, že i odbočka k přehradě pak bude bez sněhu. Doufala jsem ale marně. Cesta mě opět zavedla na zasněženou cestu. Kolem vedla běžecká stopa. Rozcestník Nad Pražskou čtvrtí udával, že k Luhačovické přehradě je to ještě 2,5 km. Cesta začala klesat z kopce směrem k obci Pozlovice, kde přehrada stojí.
Prošla jsem lesem, přes louku a octla se u fotbalového hřiště. Dál to již bylo po chodníku bez sněhu.
Jen poslední úsek po svahu dolů k přehradě byl zase po lesní cestě pokryté klouzavým sněhem. Mezi stromy jsem již viděla Luhačovickou přehradu (ta je také nazývána Pozlovická). Už jsem skoro sešla na silničku na hrázi, když mi to v té sněhové břečce podklouzlo a já spadla na bok. Hned jsem se zvedla, ale půlka zadku již byla mokrá. Toto rozhodlo. Byla jedna hodina po poledni. O půl třetí mi odjížděl jeden vlak, další byl odjížděl až o půl páté. S mokrým zadkem a promočenýma botama jsem zde nechtěla být až do setmění. Pokoušet se projít celý Okruh D. Jurkoviče nemělo v těchto podmínkách cenu. Přešla jsem přes hráz přehrady, jejíž hladina byla z velké části ještě zamrzlá, odbočila na asfaltku značenou červenou turistickou značkou, které tu říkají Jurkovičova alej. Do Luhačovic to po této cestě měly být 3km. A protože jsem si ještě chtěla zajít do haly Vincentky, nasadila jsem tempo. Cesta na začátku byla zasněžená, později jsem šla již po asfaltu. Šla jsem podél Pozlovického potoka. Do lázeňského komplexu jsem se dostala před druhou hodinou. Po cestě jsem si ještě všimla Vily Jestřábí, kterou navrhl Jurkovič. Na soutoku Pozlovického potoka a říčky Šťávnice stojí dřevěná socha vodníka. Na kolonádě jsem pak narazila na roztékajícího se sněhuláka.
Ve výdejním okénku jedné z kaváren jsem si jako suvenýr koupila lázeňské oplatky a pak vešla do haly Vincentky. Ochutnala jsem jak studenou, tak teplou minerálku a načepovala si s sebou. A pak již honem na nádraží chytit vlak. Kalhoty naštěstí již trochu proschly, ale v botách jsem měla mokro.
I přesto, že to v zimních měsících v Luhačovicích nežije tak, jako v době, kdy probíhá oficiální lázeňský sezona, otevřené jsou všechny prameny a kolem promenády kvetou záhony, stál tento výlet za to. Poznala jsem další kout Česka.
Video najdete zde: http://bit.ly/youtube_Luhacovice
Žádné komentáře:
Okomentovat