Cesta z Palawanu do Manily

Vzhledem k vzdálenostem mezi ostrovy bývají přesuny na Filipínách docela zdlouhavé a mnohdy zaberou i celý den. Jedním takovým "promarněným" přesunovým dnem byl dnešek. Musela jsem se z El Nida dostat do Puerto Princesa na letiště. Cesta z El Nida zabere minimálně pět hodin (někde jsem se dočetla, že i klidně osm hodin, ale asi záleží na počasí). Odtamtud mi v podvečer letělo do Manily letadlo. No a pak mě ještě čekal přesun z letiště do manilské čtvrti Makati na ubytování. Takže celý den v háji. Co se dá dělat, i toto patří k cestování.
Včera jsem si přes recepční nechala zamluvit odvoz shuttle busem do Puerto Pricesa na letiště. Jelikož jsem potřebovala být na letišti před čtvrtou a moc jsem tomu údaji o "jen" pětihodinové jízdě nevěřila, raději jsem si z nabízených časů odjezdů zvolila sedmou ranní. Cena za transport jen 550 pesos (kdybych jela z Puerto Princesa s některými společnostmi, vysolila bych i osm kil. Jen ze Sabangu jsem musela platit sedm set do El Nida. Zde si ale přisazovali, protože byli jedinými dopravci a v El Nidu je těch dopravních společností spousta a k tomu je zde ještě běžný autobus).
Hotelový řidič mě o půl sedmé odvezl na autobusový terminál, kde mě vysadil u jedné ze společností (Natur cosi). V sedm jsem nasedla do minivanu a vyrazili jsme na cestu do Puerto Princesa. Po cestě jsme stavěli na snídani kdesi před Roxas.
Na letiště jsem dorazila po poledni. A letadlo mi letělo těsně před šestou, takže mě čekalo čekání. A le lepší čekat, než aby mi letadlo frnklo. Takže jsem si sedla v hale na zem a čekala, až se otevře check-in. Po třetí hodině jsem mohla na přepážku, odevzdala svoje téměř jedenáctikilové zavazadlo (limit jsem měla u Philippines Airlines deset kilo, ale naštěstí se nad tím nikdo nepozastavoval) a šla zaplatit 200 pesos letištní poplatek. Ne všechny letiště mají letištní odletové poplatky zahrnuté v letence. Naštěstí odletový poplatek na mezinárodním terminálu v Manile je již asi dva roky v ceně letenky, takže nemusím řešit, zda mi zbydou nějaké peníze.
Prošla jsem druhou bezpečnostní kontrolou a octla se v čekárně u tří odletových bran. Měla jsem hlad, tak jsem si koupila sandwich (klasicky předražený jako na všech letištích).
Odlet byl na čas. V Manile jsem přistála o hodinu později a hned zamířila najít stanoviště taxíků. Před dvěma dny jsem napsala na ubytování hostelu Zen rooms, které podle toho, co bylo uvedeno na bookingu, mělo zajišťovat zdarma dopravu na a z letiště. Toto pravda nebyla, ale nabídli mi zajištění taxíku, který na mě bude čekat před letištěm. Cena poněkud vysoká na filipínské poměry - 700 pesos. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že dopravní situace v Manile bude dost špatná a ke zušenosti s taxikáři v Cebu City, které jsem musela navigovat, jsem na tuto nabídku kývla a doufala, že se alespoň v pohodě dostanu na ubytování. Byla již tma.
Před terminálem 3, na který jsem doletěla, operovalo několik taxi společností. Kdybych to věděla, nedomlouvala bych si přes hostal odvoz a sehnala bych si něco levnějšího sama. O totiž ten taxikář, kterého jsem vyfasovala, neměl ani páru, kde se ta ulice a ten hostel v Makati nachází a nějakou dobu zíral na ten lísteček s adresou, který jsem mu podala. Pak mi položil absurdní otázku, zda vím, kde to je...! Tohle fakt nepochopím. Jak může dělat někdo taxikáře, když ani nezná město?! A nebo, proč nemají v autě GPS, když už jsme v tak velkém městě? Nad tím, že měl nehty na rukách natřené červeným lakem s flitry, jsem se nepozastavovala. Už jsem si zvykla, že transsexualita je na Filipínách docela běžná a nikdo se nad ní nepozastavuje (ne, že bych všude potkávala kluky v podprsence, ale z poslední měsíc jsem se setkala s více transsexuály, než za celý rok). Někam zatelefonoval, aby se zeptal,  kde to je a pak jsme vyrazili na cestu. Než jsme se vymotali z letiště, začal mě přesvědčovat o jakémsi poplatku 35 pesos. Připravená na možnost narazit na taxikáře podvodníka, jsem rázně řekla, že cena je stanovená na 700 a že nehodlám platit nic navíc. Stále mě ale přesvědčoval o tom, že mám zaplatit 35 pesos za mýtné na nadzemním okruhu, kterým se vyhneme té zácpě, která se vytvořila z letiště směrem do centra. Bylo pozdě, začínala jsem mít hlad, tak jsem nakonec na to kývla, i když si myslím, že by toto mělo být již zahrnuté v ceně. Není přece můj problém, že se mu nechce trčet v zácpě a chce mě rychle dovést do cíle. Nadzemní výpadovkou jsme objeli celou zácpu a dostali se na odbočku na čtvrť Makati, která je finanční a obchodní zónou Manily. Zde žije ta bohatší vrstva a ulice jsou čisté a bezpečné. Všude jsou mrakodrapy a obchodní centra. Jakmile jsme dojeli do Makati, zácpě jsme se nevyhnuli. Ty dva, tři bloky na Makati avenue, které mě dělily od odbočky do ulice s hostalem, jsme překonali asi po půl hodině. Doprava je v Manile opravdu příšerná.
O půl deváté jsem se konečně mohla ubytovat. Tentokrát opět ve společném pokoji. Bylo tu horko. Ulice Manily žhnuly i po setmění a opět jsem se octla na dusném městském vzduchu prosyceném smogem a různými pachy. Dost markantní rozdíl oproti městěčkům a vesničkám, kde je dýchatelněji.
Vydala jsem se do nejbližšího okolí najít nějaké místo na večeři. Nakonec jsem vlezla do Subwaye, poručila si půlku bagety s sebou a povečeřela na hostelu.
Další den mě čekalo poznávání historického centra Manily - Intramuros. Na první pohled je ale tohle město zajímavější a hezčí, než Cebu City.

Na kajaku na Papaya Beach aneb Robinsonkou na pár hodin

Dnes byl poslední den v El Nidu a zároveň i poslední den u moře. Moje cesta po Filipínách se dostala do cílové rovinky a přede mnou už byl jen přesun do Manily a pak odlet zpět do Evropy. Takže jsem si ten poslední den u moře chtěla užít na nějaké krásné pláži. Tady "na pevnině" kolem El Nida ale žádná dostatečně malebná pláž nebyla. V hlavě mi ležela pláž Papaya Beach, na které jsem na chvíli stanula v rámci tour A. V mém cestovním itineráři bylo zapsáno půjčení kajaku a výlet na protější ostrov Cadlao. Na jeho pobřeží je několik pláží a spousta těch, kteří si kajak půjčí, sem i míří. Je to prakticky nejblíže. Taky bych tam mohla dopádlovat, ale nejdříve jsem si chtěla užít Papaya Beach.

Moje ranní odhodlání ale nebylo největší. Měla jsem trochu obavy z podmínek na moři. Proto jsem se nehnala hned na osmou do Art Cafe, ale v klidu na ubytování posnídala palačinku s banánem a pak se s nejdůležitějšími věcmi (voda, šnorchl, opalovací krém, pareo, deník, ovoce, müsli tyčinka a dvě oplatky, podvodní kamera) vydala do městečka k Art Café. Hladina moře se dnes po ránu ani nehnula, což bylo dobré znamení. Bylo polojasno. Ideální den na tuto aktivitu.
Po půl deváté jsem došla k agentuře, kde se již houfovali dnešní výletníci mířící na některou z tour.
Slečna v kanceláři mi ale sdělila, že dnes single-kajak nemají. Ale že mám jít do nedaleké kanceláře další společnosti, kde prý kajak pro jednoho mají. Tam mi ale také řekli, že mají jen kajaky pro dva. Měla jsem to zkusit dál u pobřeží. V další kanceláři také neměli.

7 Commandos Beach

Věděla jsem, že pod skalním masivem je několik dalších míst, kde by mohli mít kajaky. Musela jsem ale obejít molo. Když jsem zahýbala do postranní uličky, zaujala mě cedule na "rozcestníku služeb" agentury Leatherback tours. Stálo tam "kayak rental". Tak jsem se šla zeptat. Zaměstnanec mi řekl, že kajak pro jednoho nemají, ale že není problém jet na dvoumístném kajaku, že mi jej půjčí. Cena 500 na den. Měla jsem pocit, že bych stejně nenašla nikoho, kdo by mi půjčil jednomístný kajak a plán B na dnešek jsem neměla, tak jsem na to kývla, vyfasovala vestu a pádlo a týpek mě dovedl na pláž, kde majitelka právě vypravovala další kajakáře. Zapsala si číslo z mé stvrzenky o zaplaceném enviromentálním poplatku a řekla si částku tisíc a..., ale to jsme ji zarazila a řekla, že mi bylo řečeno 500 pesos. Zavolala zřejmě tomu týpkovi, pak s úsměvem řekla O.K. a vzala si tu pětistovku. Asi tu mají různé ceny a je třeba smlouvat. Pětistovka je ale standartní cena.

Papaya Beach

Moje "robinsonská" pozorovatelna

Nasedla jsem na kajak a vyrazila na cestu. Nejdříve jsem musela prokličkovat mezi kotvícími výletními loděmi. Pak jsem to stočila blíže pobřeží, abych nevjížděla do cesty postupně vyplouvajícím lodím. Měla jsem obeplout mys, který jsem měla po levé straně. Podle týpka v agentuře měla cesta na Papaya Beach zabrat asi 20 minut. Myslím, že těch dvacet minut zabere nějakému motorovému člunu a nebo možná kajaku, který je mnohem lépe aerodynamicky tvarovaný. Čekala jsem, že budu po moři klouzat tak rychle, jako loni v zátoce Lan Ha, kdy jsem z ostrova Cat Ba vyrazila na Monkey Island. To to bylo dál, ale cesta ubýhala a ani jsem se nenadřela. Alespoň tak mi to přišlo.
Dnes, sotva jsem opouštěla záliv kolem El Nida a blížila se průlivu mezi "elnidským" mysem a ostrovem Cadlao, začalo to jít trochu z tuha. Proud asi táhl zpět. Sice se mi občas do zad opřel vítr, ale jen na chvíli. Jakmile jsem se stočila kolem pobřeží mysu směrem na jih a minula první liduprázdnou pláž, vítr se najednou obrátil a začal foukat proti mě. Musela jsem se do toho pádlování pěkně opřít, abych se posunovala dopředu. Přišlo mi, že kdybych to vzala pěšky (kdyby to šlo), byla bych rychlejší. Občas to bylo frustrující vidět, jak se kolem břehu sunu po kousíčkách.

Nebyla jsem ale na tom tak špatně. Dokonce jsem předjela jednoho kajakáře, který bojoval s proudy a větrem o něco blíže pobřeží. Minula jsem další asi dvě pláže a konečně uviděla oblíbenou pláž 7 Commandos, ke které připlouvaly výletní lodě. Pomalu jsem ji také minula, obeplula skalní výběžek oddělující 7 Commandos od pláže Papaya Beach a mohla si oddechnout. Konečně jsem byla v cíli! Po zhruba 50 minutách tvrdé dřiny.

Myšlenku na to, že bych se vydala na nějakou průzkumnou plavbu dál kolem pobřeží a nebo se v půlce dne vydala ještě na Cadlao Island, jsem hned zavrhla. Tento kajak nebyl v těchto větrných podmínkách vhodný na dlouhé projížďky. Možná to bylo i proto, že byl pro dvě osoby a tudíž i těžší a já tak musela více makat, abych jej dostala do pohybu.
Zároveň se mnou do zátoky vpluly první dvě výletní lodě a další kajak, který do zátoky připlul z opačné strany. Věděla jsem, že výletní lodě se tu zdrží maximálně hodinu a pak poplují na další ostrovy.
Vytáhla jsem kajak na břeh a hledala místo, kde bych dnes rozložila pareo a mohla relaxovat. Jenže silný vítr, který se v pravidelných intervalech dorážel od moře na pláž, zvedal jemňoučký písek a vše zasypával. Toto nebyly zrovna ideální podmínky pro relax. Není nic příjemného, neustále vyklepávat pareo a zakrývat si obličej. Porozhlédla jsem se po okolí, zda bych nenašla nějaké bezvětrné zátiší a na svahu nedaleko objevila mezi kmeny stromů upevněnou plošinu z bambusových latí. To bylo ideální místo. Bylo asi metr nad pláží, vítr tu sice také vanul, ale bez písku. Hned jsem si tuto "pozorovatelnu" zabrala. Mezi bambusové šprušle přivázala pareo, vestu a gumový batoh přicvakla na větev a vydala se šnorchlovat.

Týpek z agentury mi doporučoval pláž na Cadlao Island, kde je prý nejhezčí šnorchlování, protože tam prý jednou viděl i želvu. Narazit při šnorchlování na mořskou želvu je ale o štěstí a já to štěstí měla právě dnes. Na želvu upozornila skupinka šnorchlujících výletníků. Byla docela blízko u břehu a samozřejmě, že jakmile jsme se kolem objevili my, odplavala dál na moře.
Mořské želvy jsou nádherné. Nejvíce jsem jich viděla před dvěma lety na Borneu v souostroví Semporna. Tehdy jsem si užívala poslední den v souostroví na malinkém ostrůvku Mataking a viděla jich opravdu hodně (http://katka-na-cestach.blogspot.com.es/2016/02/posledni-den-v-ostrovnim-raji-cely-den.html ). Mataking (a Sempornské souostroví) je pro mě zároveň i místem, kde bylo nejhezčí šnorchlování, které jsem kdy zažila (a ani Filipíny to nepředčí).
Kolem jedenácté těch pár výletních lodí odplulo a já se ocitla na pláži skoro sama (až na ty dva kajakáře a prodavače kokosových ořechů a občerstvení, kteří okupovali malou chajdu na druhém okraji pláže. Vegetila jsem si na své pozorovatelně, užívala si výhledu a klidu a připadala si jako Robinsonka. V tento moment jsem si říkala, že je to úžasný den na úžasném místě. Tento pocit svobody a míru zbožňuji. I když bylo polojasno, na sluci bylo horko. Na mé pozorovatelně ukryté ve stínu bylo hodně příjemně.

Vyrazila jsem na objevnou procházku po pláži. Z cedule u občerstvovací chajdy jsem zjistila cenu za kokosový ořech. Docela ucházejících 50 pesos. Před chajdou byla na stromě zavěšená houpací síť a v rohu pod skálou pak několik houpaček z pneumatik. Vypadalo to tu příjemně. Nehodlala jsem ale opouštět svou pozorovatelnu. Což bylo nakonec skvělé rozhodnutí. Trochu jsem si zablbla na houpačkách, došla si pro peníze a koupila si osvěžující kokosový ořech. Kokosová voda je plná elektrolitů a dokáže trochu zahnat hlad. Poobědvala jsem oplatky a jablko, opět si šla zašnorchlovat. A opět narazila na želvu, která se vznášela mezi mořskými řasami nad korály. Takové štěstí jsem dnes měla.
Trochu jsem se divila, proč prodejci zůstávají v chajdě, když dopolední turisté odjeli. Ono totiž ten klid a liduprázdno nemělo na pláži trvat dlouho.

Kolem jedné hodiny připlula první výletní loď. A postupně další. "O.K.," říkala jsem si, "do hodiny jsou zase pryč." To jsem se ale mýlila. Po druhé připlouvaly další a další lodě a žádná neodplouvala. Kotvily jedna vedle druhé u břehu kolem chajdy s občerstvením. Návštěvníci zaujali místo v houpací síti, na houpačkách a procházeli se po pláži. Klid byl pomalu ten tam. Do zátoky se nahrnulo tolik lodí, že kotvily i před mou pozorovatelnou a bránily vstup do moře. Některé dokonce kotvily nad korály. Z tolika lidí jsem neměla dobrý pocit a nechtěla jsem opouštět svoji základnu a batoh. Čekala jsem, že před čtvrtou snad budou muset všichni odplout zpět do El Nida. Tour běžně končily kolem čtvrté a páté. Ještě jsem si chtěla chvíli užít ten pocit, že je to moje pláž. Návrat jsem plánovala na čtvrtou, půl pátou, abych se do El Nida dostala za světla. Kolem šesté se stmívalo.

Ještě ve čtyři hodiny bylo na pláži docela živo, ale pak pomalu začaly první lodě odplouvat a když odpluly ty lodě kotvící v "mé části" pláže, vydala jsem se naposledy si zašnorchlovat. A jaké štěstí jsem opět měla! Opět jsem před sebou narazila na mořskou želvu.
Po půl páté jsem nasedla do kajaku a odrazila se od břehu. Vítr se odpoledne zdánlivě zmírnil. Pádlování kolem pobřeží nazpět nejprve docela šlo a já se posouvala dopředu. Jakmile jsem se ale pomalu začala stáčet kolem mysu a přibližovala se průlivu, začal proti mě foukat vítr a moře bylo trochu více zvlněné. Proud mě táhl ke skalnatému pobřeží. Musela jsem se hodně zapřít do pádel a o to více, když jsem před sebou viděla větrem zčeřenou hladinu blížící se ke mě. O sekundu později se totiž do mě opřel vítr.
Udržovala jsem směr a bezpečnou vzdálenost od pobřeží a hlemýždím tempem pádlovala kolmo proti větru, aby neměl šanci mě otočit. Kolem proplouvaly vracející se výletní lodě. Dopádlovat k výběžku, za nímž se objevil elnidský záliv, zabralo dost času. Jakmile jsem ale uviděla v dálce cíl, trošku se mi ulevilo. Přesto mě čekalo ještě asi patnáct minut, než jsem se dostala z oblasti proudů a větru do klidnějších vod. Slunce již bylo docela nízko a záliv byl ponořený do podvečerního stínu. Jakmile jsem se přiblížila k prvním kotvícím lodím asi sto metrů od břehu, věděla jsem, že je ta námaha za mnou. Byly to ale docela nervy tady ta zpáteční cesta. Prokličkovala jsem mezi loděmi, vytáhla kajak na břeh, kde sedělo několik místních a pobaveně se na mě dívali, a šla vrátit pádlo a vestu.
Snad každý den jsem chodila kolem policejní stanice a i na jiných ostrovech jsem na nějakou narazila, ale celou dobu jsem odkládala jejich návštěvu v rámci "mise nášivka", která je již několik let součástí mých cest. Táta totiž sbírá policejní nášivky a já mám za úkol mu nějakou vždy sehnat a vyměnit za tu českou policejní nášivku. Jsou země, kde to mají policajti ale zakázané (jako třeba Maroko), někde nemají k dispozici žádnou volnou nášivku nebo odznak a nebo žádné nenosí. Většinou se mi ale vždy podařilo nějakou variantu nášivky sehnat, ať již je to stará již nepoužívaná verze nebo nějaká regionální nášivka.

Vzhledem k tomu, že dnes byl můj poslední den v El Nidu a policejní stanice vypadala dost přístupně, rozhodla jsem se vyrazit na "misi nášivka" právě teď po cestě na ubytování. V areálu jsem viděla několik příslušníků, tak jsem vytáhla českou nášivku a vstoupila do dvora. Hned mě oslovil jeden příslušník. Hned jsem začala předříkávat anglickou verzi mého vysvětlujícího úvodního proslovu o tom, kdo jsem a co chci a ukazovala českou nášivku. Výraz policajta v civilu i uniformovaného se rozzářil úsměvem, něco si mezi sebou filipínsky řekli a uniformovaný mi řekl, ať počkám, vzal si ode mě nášivku a odešel do hlavní budovy. Policajt v civilu mi řekl, že se u nich občas stavují policisté z jiných zemí a vyměňují si nášivky. Takže tady jsou na to zvyklí.
Za chvíli se uniformovaný policajt vrátil. S tím druhým se chvíli o čemsi bavili a ukazovali na nášivku, kterou měl na rukávu a pak mi nabídli, ať si vyberu mezi nášivkou z Puerto Princesa a nášivkou z Palawanu. Přišlo mi, že na vyšší úrovni je ta ostrovní nášivka před městskou, tak jsem si řekla o tu z Palawanu. Oba mi na rozloučenou podali ruku a já si mohla jít spokojeně dát sprchu a začít balit batoh. Mise splněna!
Na večeři jsem zamířila do Art Café. Chtěla jsem jít nejdříve opět do restaurace na pláži, kde jsem byla první večer a kde grilovali ryby, ale dnes byl příliv tak velký, že moře dosahovalo až skoro k restauraci a na pláži mohla stát jen jedna řada stolů, které navíc byly obsazené. Vypadalo to, že blížící úplněk dnes způsobil opravdu silný příliv.
Z jídelního lístku Art Café jsem si vybrala rybí filet s mangovou omáčkou a těšila se na něco vynikajícího a šťavnatého (něco podobného jsem již ochutnala loni ve Vietnamu). Jenže pokrm byl docela skromný, ryba nevýrazná, mangová omáčka nic moc a k tomu suchá rýže. Odcházela jsem zklamaná. Raději jsem si měla dát nějaký salát.
Po cestě zpět na ubytování jsem si na památku koupila jeden pohled.
Byl to skvělý poslední den u moře. Hlavně těch pár hodin, kdy jsem si připadala jako Robinsonka, které patří nádherná pláž. A ta nečekaně náročná výprava na kajaku je další zajímavou zkušeností.

Celodenní tour C aneb Za plážemi ostrovů Matinloc, Tapiutan a Dilumacad

Vstala jsem po sedmé. Posnídala ovoce, které jsem si koupila první den v El Nidu a vydala se do centra do Art Café doplatit dnešní výlet lodí po
okolí. Včera jsem zaplatila jen zálohu 250 pesos. Vzhledem k tomu, že se v Art Café může platit kartou, využila jsem toho. Keš mi pomalu docházel a měnit zde peníze nebylo zase až tak výhodné. To jsem si ověřila první den v El Nidu, kdy jsem vlezla do směnárny na hlavní ulici a dali mi za euro jen 58 pesos. Až poté jsem si všimla kousek od Art Café soukromé "směnárny", kde dávali 62 pesos.
Jak jsem včera zjistila, ta účtenka za zaplacený enviromentální poplatek je platná na deset dní, takže jsem dnes dalších 200 pesos platit nemusela. A to jsem tu účtenku včera v rámci úklidu batohu vyhodila do smetí. Tak jsem ji hned po večeři běžela zase vytáhnout.
Po deváté byla skupinka sedící na terase restaurace a čekající na začátek tour rozdělena podle toho, na který výlet jede a pak nás jednoho po druhém dopravili na loď na kánoi. Loď totiž kotvila až v zadní linii a dostat se přes ostatní dopředu nebylo dost možné. Tentokrát to byla menší loď. Celkem nás bylo čtrnáct. A tentokrát jsme vypluli již mezi prvními kolem čtvrt na deset.

Zamířili jsme kolem Dilumacad Island (také nazývaný Helicopter Island podle jeho siluety připomínající vrtulník) k ostrovu Matinloc. Kolem něj jsme se měli dnes pohybovat. V plánu bylo opět pět zastávek a dnešním "tématem" byly pláže (v tour A to byly laguny). Jako první jsme zastavili u východního břehu ostrova Matinloc, kde se nachází "skrytá" pláž Hidden Beach. Jedná se o takovou zátočinku chráněnou skalami. Ze dvou stran je možné se dovnitř dostat úzkými průlivy. Na tuto prohlídku nám dal průvodce 30 minut. Doplavat se tam dalo za chvíli. Byli jsme na pláži mezi prvními. Pěkné místo. Po levé straně jsem ve skále objevila okno, kterým bych se dostala zpět k lodi. Z pláže vedla do vegetace rostoucí kolem skal cestička. Vydala jsem se po ní na obhlídku. Pod skálou stojí v lese rozpadající se chatka, kterou hlídají komáři. V mělké zátoce to na šnorchlování nebylo. Dalo se tu procházet po dně.

Voda sahala tak do pasu.
Pluli jsme dál směrem na sever, obepluli ostrov a Tapuitanským průlivem mezi Matinlocem a sousedním ostrovem Tapiutan jsme pluli jižně k dalšímu zajímavému místu. Tím byla "utajená" pláž Secret Beach. Utajenou opravdu je. Dostat se na ni lze malým otvorem ve vysoké skalní stěně ostrova Matinloc. Zakotvili jsme u ostrova. Nebyla zde na první pohled žádná pláž, jen vysoké skály. Průvodce nám z lodi ukázal, kam máme doplavat. Otvor ve stěně byl vzdálený asi 50 metrů. Hloubka zde byla značná a otvorem bylo třeba proplavat. Skalním oknem jsem se dostala do utajené laguny s malou pláží.

Dno zde bylo skalnaté a plné děr. A i pláž byla lemovaná skalami. Dostat se odtud do vnitrozemí ostrova bylo nemožné. Bohužel zde bylo již docela dost lidí. Bylo to ale úžasné místo. Opravdu utajené mezi skalami. Na prohlídku jsme dostali 40 minut.

Ze Secret Beach jsme vypluli zpět do průlivu a zakotvili na krásné písčité pláži Talisay beach na ostrově Tapuitan. Zde nás čekal oběd ve formě bufetu. Měli jsme zde strávit něco přes hodinu. Než posádka nachystala všechno jídlo na stůl, šla jsem šnorchlovat. Korály zde nejsou zrovna nejhezčí, ale rybek tu bylo docela dost a objevila jsem rodinku Nema (známý druh clownfish) ukrývající se v sasance, ve které tyto ryby žijí v symbióze. "Nemův domov" byl asi metr pode mnou a dvě dospělé rybky zvědavě připlavávaly a okukovaly mě jako vetřelce. Tyto rybky prý chrání svůj sasančí domov tak, že "útočí" na případné vetřelce včetně potápěčů. Jedna z rybek opravdu vždy připlavala docela blízko a prohlížela si podvodní kameru, kterou jsem na ni mířila.
Tohle nebyla jediná ryba, která vypadala naštvaně, že jí narušuji prostor. Podařilo se mi vyfotit ještě jednu rybu s naštvaným výrazem. Jeden z posádky mě pak na kajaku upozornil, že je oběd, tak jsem se šla na břeh najíst. Pláž se pomalu plnila dalšími obědvajícími skupinami. Na oběd byly dva druhy rýže, kuře, grilovaná ryba (kuře a rybu grilovali na malém grilu na lodi během plavby k Secret beach), salát, ovoce. Bylo to vynikající. Po obědě jsem se vrátila k Nemově rodince a ještě chvíli jsem je "dráždila" svou přítomností.

Podle oficiálního popisu výletu měl být další zastávkou Matinloc Shrine - několik opuštěných budov na malé pláži na západním břehu ostrova Matinloc. My jsme zakotvili u ostrova Tapiutan několik desítek metrů od krásné pláže Star Beach. Matinloc Shrine byl hned naproti přes průliv. Osobně mi tato zastávka přišla jako jedna z nejzajímavějších a nejmalebnějších. Na pláži stojí malý resort a z moře ční zvrásněné vápencové skály.

Měli jsme tu zhruba 50 minut na šnorchlování. Musím říct, že zdejší podmořský svět je opravdu krásný a užila jsem si jedno z nejhezčích šnorchlování tady na Filipínách. Doplavala jsem ke břehu, abych si prohlédla ony skály. V moři zde bylo opět hodně různobarevných ryb.
Poslední zastávkou dne byla pláž na "vrtulníkovém" ostrově Dilumacad Island, kolem kterého jsme ráno pluli. Zde jsme měli strávit další hodinu. Pláž je docela velká. Pod přístřeškem je několik naučných tabulí informujících o druzích korálů ve zdejších mořích, o želvách, které na které lze narazit a také o "Nemových přátelích" - druzích ryb, které se objevily v animovaném filmu a které lze během šnorchlování vidět. K některým je dobré se moc nepřibližovat, jako třeba k mě již známé "lionfish" a nebo ke "catfish", jejíž ploutve jsou jedovaté. Do vnitrozemí sice vedly stezky, ale kolem pláže byl plot a nápisy, že se jedná o soukromý pozemek. Po pláži chodili prodavači zmrzliny. Nechala jsem se zlákat a koupila si jedno cornetto za 50 pesos.

Opět jsme tu mohli šnorchlovat.
Po čtvrté hodině jsme zamířili do El Nida. Tentokrát loď zakotvila kousek od pláže. Došla jsem na ubytování, dala si sprchu a na večeři si dnes zašla do bistra s vylepenými typickými pokrmy na stěně. Zde byly ceny o polovinu nižší než v na západní turisty orientovaných restauracích. Z nabídky jsem si vybrala nudlovou polévku batchoy, kterou jsem poprvé ochutnala v Mambajao na Camiguinu. A k ní ještě mangový shake. Dnešní večeře mě vyšla jen na 150 pesos. V Art Café jsem se zeptala na pronájem jednomístného kajaku na další den. Bylo mi řečeno, že musím přijít ráno před začátkem všech tour, protože někdy jednomístné kajaky nemají k dispozici. Doufala jsem, že další den bude moře klidné, protože dnes, když jsme se vraceli z Matinlocu přes Helicopter Island do zátoky u El Nida, naše loď se houpala na docela velkých vlnách (na kajaku bych dnes na moři nechtěla být). Trochu jsem počítala s tím, že pokud ráno budou do přístavu dorážet vlnky, na výlet na kajaku se vykašlu.
Pokud bych měla srovnat obě absolvované tour, tak hezčí mi přišla právě ta dnešní. Možná to bylo i tím, že jsme byli menší skupinka. Každopádně onen průliv mezi ostrovy Matinloc a Tapiutan se mi vryl do paměti. Opravdový ráj.

Den na Nacpan Beach aneb Útěk před špatným počasím

Vzbudila jsem se s tím, že dnes mám volný den. Podle aplikace na počasí hrozily dnes bouřky a obloha dnes byla jakoby v oparu. Rozhodla jsem se půjčit si skůtr a vyrazil po okolí. Nedaleko je vodopád a také pláž Nacpan, na kterou v El Nidu nabízejí shuttle četné společnosti. Prý je to pěkná pláž. 

Posnídala jsem banány a papáju a vydala se do centra někde splašit skůtr. V zátoce už se houfovaly lodě a pomalu nabíraly první účastníky dnešních tour. 

Na hlavní ulici u policejní stanice stála řada skůtrů a místní čekali na zákazníky. Majitelka mi nabídla italský typ skútru.

Jeho omlácené vzezření se mi nelíbilo. Když jsem odmítla, nabídla mi jiný. Sportovnější typ. Až na chybějící zrcátko fungoval. Vyfasovala jsem přilbu a s prakticky prázdnou nádrží vyrazila k nejbližší benzínce. Dnes jsem žádné dlouhé projížďky neplánovala, tak jsem nechala natankovat za 100 pesos, aby mi to na cestu na pláž a zpět stačilo.

Vrátit jsem  měla skútr ve stejném stavu, to znamená, že jsem mohla přijet s prázdnou nádrží. 

Včera mi ty dvě Polky doporučily nezastavovat se na Lion beach, která je El Nidu nejblíže. Prý není tak pěkná jako Nacpan Beach. 

Projela jsem vesnicí, kde na každém metru upozorňovali na vodopády Nagkalit-Kalit Falls.

Podle Polek zde je třeba si najmout průvodce, který k vodopádům dovede a cena není zrovna nejnižší. Prý okolo 250 pesos za osobu. Vodopády jsem tedy vynechala a pokračovala dál. Odbočka na Nacpan beach měla být asi po pěti minutách a prý je snadné ji minout. 

Pro mě nebylo těžké najít odbočku.

Po levé straně u cesty stojí velká cedule s potrhaným názvem a na stromě je umístěno několik reklamních tabulek upozorňujících na restaurace na pláži. 

Na to, že je to vyhledávaná pláž, k ní vede jen prašná cesta plná výmolů. Most na začátku je také jen takový provizorní. Pomalu jsem se kodrcala k pláži. V jednom úseku je rozestavěná část budoucí betonové silničky. Po asi dvaceti minutách jsem se dokodrcala do vesničky u pláž. V budce u cesty k pláži vybírali vstupné 30 pesos. Pak už to bylo jen kousek. 

Nechala jsem motorku na parkovišti mezi palmami a vydala se na pláž. 

Nacpan beach je prý nejhezčí pláží jihovýchodní Asie. Nevím, kdo to rozhodl, nebo podle jakého žebříčku byla zvolena, ale už jsem viděla hezčí pláže. Tato pláž je asi 5 km dlouhá, lemovaná palmovým lesem a restauracemi, které tu rostou jako houby po dešti. Z moře vyrůstá několik malých ostrůvků.

Vydala jsem se po pláži k jejímu levému okraji, který byl jednak blíže a jednak jeho okolí vypadalo zajímavě. Úzký kanál odděloval pláž od skupiny ostrůvků. Na tom nejbližším stojí malý domek. Minula jsem kavárnu a cukrárnu Gusto, která má v El Nidu svoji filiálku a dostala jsem se do části pláže, kde stojí tradiční rybářské chýše. V jedné z nich si rybářova rodina zřídila skromnou restauraci nabízející několik typických pokrmů.

Na oběd jsem se rozhodla sem zamířit, ale předtím jsem chtěla prozkoumat okolí. Kousek za vesničkou ubývalo palem a obzor se otevíral. Z pravé strany jsem měla pláž Nacpan se šplouchajícím modravým mořem a z levé strany se objevila menší zátoka s ne tak upravenou pláží Twin beach lemovaná chýšemi.

U břehů kotvilo několik rybářských loděk.

V dáli na obzoru jsem rozeznala pobřeží kolem El Nida s ostrovem Cadlao. Na obloze nad El Nidem vysely bouřkové mraky. Tady nad Nacpan beach bylo polojasno a vítr poháněl potenciální dešťové mraky na El Nido. Nakonec jsem udělala dobře, že jsem dnes na žádnou tour nejela a vyrazila mimo El Nido. 

Vydala jsem se podél Twin beach ke skalnímu útesu na pravé straně. Z dálky bylo vidět, že skály zde vytvořily jakousi bránu nebo okno. To mě zajímalo. Zbarvení skal zde napovídalo o přítomnosti železa v půdě a horninách. 

Skalní okno umožňovalo se dostat dál na skalnatý břeh. V moři u břehu šnorchlovali dva turisté. Moře si mezi skalami probíjelo cestu až pod skalní okno.

Přezula jsem se do bot do vody, které jsou vynikající na chůzi po mokrém povrchu a přebrodila se vodou na druhou stranu skalního okna. Zjistila jsem, že zdejší mokré kameny a povrch je docela kluzký i v botách s protiskluzovou podrážkou.

Z prava jsem obcházela skalní výběžek a přede mnou se otvíralo další zajímavé panorama malé zatoky s kamenitou pláží chráněnou vysokým svahem. Kromě jedné šnorchlařky prozkoumávající jeden ze záhybů zátoky tu nikdo nebyl. Když vylezla z vody, zeptala jsem se jí, jestli je to pod hladinou zajímavé. Prý ryby tu nejsou, ale korály jsou zajímavé. Tak jsem nechala věci na břehu a vlezla se šnorchlem do zátočinky plné travin a řas. Korály tu byly pěkné, ale jak nesvítilo slunce, bylo pod hladinou docela ponuro.

Trochu mě znervózňoval proud, který trochu táhl od břehu. Vrátila jsem se na břeh a došla na kmenitou pláž. Za ní vede stezka do svahu s upozorněním na ceduli, že je na ni vstup zakázán, protože je to soukromý pozemek a že je třeba se obávat psa. Vzhledem k tomu, že pozemek není oplocen a zdejší filipínští psi jsou takoví flegmoši (navíc jak by řekl řidič společnosti Cyan "jsou filipínští, tedy přátelští a není se jich třeba bát), tak to upozornění byl stejně jen blaf. I přesto jsem se nehodlala narušovat soukromý pozemek a když jsem zjistila, že moře u pláže je dost mělké a plné mořských řas a travin na to, aby se tudy dalo jít šnorchlovat, otočila jsem to a kudy jsem sem přišla, tudy jsem i zátoku opustila a skalním oknem se dostala zpět na Twin beach. 

V části spojnice mezi oběma plážemi pod svahem, na kterém stojí jedna chýše a kolem ní onen soukromý pozemek se zlým psem, stojí velká cedule upozorňující, že Twin beach je majetkem nějakého resortu, který se soudí o tento pozemek s nelegálními okupanty a proto není možné se zde pohybovat. Uvažovala jsem, jestli tím pozemkem je onen svah s chýší, na jehož druhé straně je kamenitá pláž v oné zátoce, odkud jsem právě přišla a nebo zda se to týká celé zátoky kolem Twin beach, kde stojí vesnice. Každopádně to vypadá, že je v plánu, že zde jednoho dne bude stát nějaký turistický resort a ráz krajiny se změní. Tak jak se to děje na všech pěkných plážích a turisticky oblíbených místech. Tipuji, že do pěti let povede na Nacpan beach asfaltová silnice a u pláže bude stát nějaký ten luxusní resort jako je tomu třeba v Sabangu.

Vydala jsem se k rybářské "restauraci" na oběd. Pod přístřeškem z palmových listů stojí na písku několik stolků. Dva stolky již byly obsazené. Sedla jsem si k volnému a ze skromného jídelního lístku s obrázky pokrmů jsem si vybrala grilovanou rybu za 150 pesos (když už jsem přímo u zdroje) a kokosový ořech. Bylo to příjemné sedět na čerstvém mořském vzduchu v tradičním přírodním nekomerčním prostředí rybářské vesnice. Lepší než o pár set metrů dál v "centru dění", kde se kolem komerčnějších restaurací houfovali jak filipínští nedělní výletníci, tak i západní turisté, kteří sem dorazili z El Nida.

Ryba byla docela malá, ale celkově jsem se dobře najedla. "Zákuskem" mi byla kokosová dužina, kterou jsem si po vypití kokosové vody vyškrabala lžičkou. 

Po obědě jsem se vydala opět ke konci pláže obhlédnout skalní útesy. Pak jsem si našla místečko a konečně rozložila ručník s tím, že budu relaxovat. Nízký vítr prohánějící se po pláži mě ale neustále zasypávala jemňoučkým pískem, tak to moc o relaxu nebylo. Vlny nebyly moc silné. Tady to o šnorchlování ale nebylo. Dno bylo písčité. V jednu chvíli z oblohy spadly asi tři kapky. Po třetí hodině jsem to zabalila a vydala se po pláži na parkoviště pro motorku. Na zpáteční cestu jsem počítala tak hodinu, vzhledem k tomu, že mě čekal pomalý úsek z pláže na hlavní cestu. A také jsem teď chtěla udělat několik fotografických zastávek. 

Na cestu nazpět jsem si nasadila šátek. Vítr totiž nepříjemně rozfoukával jemňoučký okrový prach z nezpevněné cesty. V El Nidu bylo znát, že zde během dne spadlo více než jen tři kapky.

O půl páté jsem vrátila motorku a vydala se dát si sprchu a smýt ze sebe písek a prach. 

Vrátila jsem se do centra. V agentruře Art Café jsem si zamluvila na další den tour C a pak sedla na večeři na terasu restaurace Squidos. Měla jsem dnes nějaký rozhozený žaludek, tak jsem nechtěla nic smaženého a měla potřebu si dát nějakou polévku. Z jídelního lístku jsem si tedy nejprve poručila česnekovou polévku (90 pesos) a pivo s tím, že pokud budu mít hlad, něco si doobjednám. 

Česnečku mám ráda, tahle ale byla tak strašně česneková, až jsem měla pocit, že si spálím česnekem celou pusu. Ani jsem ten talíř nedojedla. Bylo to až nepříjemné. Jako druhý chod jsem si zvolila "chicken adobo" - jeden z typicky filipínských pokrmů - kuře v omáčce se zeleninou. Docela to ušlo. V této restauraci docela fungovala wi-fina, tak jsem toho využila.

A po večeři jsem se vydala na pokoj si odpočinout. Další den mě čekalo vstávání v sedm, abych stihla dojít na půl devátou do Art Cafe. 

Celodenní tour A aneb Za skrytými lagunami

Zdá se, že zde si natáčet budíka není třeba. Množství kohoutů přivázaných na šňůře za nohu u cesty k chatkám totiž zajistí dokonalý budíček již od páté hodiny. To kohoutí kokrhání je snad jediná věc, kterou na Filipínách nemám ráda.
V sedm jsem byla vzhůru. Na recepci jsem si k snídani vyžádala omeletu. Na procházku do centra, abych se nasnídala tam, jsem neměla čas. O půl deváté začínala tour po ostrovech. Jako první jsem si včera zvolila tour A. Každá tour obsahuje pět zastávek na zajímavých místech okolních ostrovů. "Áčko" se hlavně zaměřuje na laguny ostrova Miniloc - Small Lagoon, Big Lagoon a Secret Lagoon. Shimizu a také na pláži 7 Commandos Beach. Součástí celodenního "island hoppingu" je oběd formou bufetu a také půjčení šnorchlu. Já jsem si ale vzala svůj vlastní.
Kromě nich se zastavuje i na nedalekém ostrůvku
O půl deváté mě řidič tohoto "resortu" odvezl na motorce do centra El Nida a nechal mě u kanceláře jakési agentury. Odtamtud mě dovedli na pláž. Během cesty mě týpek upozornil, že musím zaplatit 200 pesos poplatku za životní prostředí. O tom mi nikdo neřekl. Ještě, že jsem si s sebou nějaké peníze vzala. V "kanceláři" na pláži jsem tedy zaplatila onen poplatek. Tento výdaj mě docela naštval. Jestli u každé tour budu muset platit tuhle sumu, tak teda nevím. Tohle by snad mělo být součástí tour.
Pak mě týpek dovedl vedle na lavičku a předal mě dalšímu týpkovi s tím, že mám počkat, až mě zavede na loď.

Kolem pobřeží kotvilo ve třech řadách množství výletních lodí. Bylo před devátou a první lodě se přiblížily ke břehu, aby se výletníci mohli nalodit. Žádná z lodí ale nedoplula úplně ke břehu a všichni se museli brodil vodou sahající po pás. Po pláži chodili prodejci ověšení nepromokavými vaky, které jsou zde kromě "zaručeně pravých" perel hlavním prodejním artiklem. Zde se totiž nepromokavé vaky hodí. Nejen na tyto tour, kdy je člověk mokrý již od začátku, ale třeba i na výlety na kajaku. A nebo na výlety v dešti.
Pobaveně jsem pozorovala čínské turistky v dlouhých šatech a v elegantních botách na klínu, jak se brodí mořem a nad hlavou nesou kabelku a svetřík. Tohle je pro čínské turistky typické. Na sportovní a outdoorové akce chodí naprosto nevhodně oblečené a nebo namalované. Jako třeba na canyoning na Kawasan Falls na Cebu. Tam bylo pár slečinek s nalepovacími řasami zvýrazněnými řasenkou a rudou rtěnkou na rtech, kterou po registraci ještě jednou natřely. A k tomu deštníky v ruce, aby se slunce náhodou nedotklo jejich bílé pokožky. Někteří Asiaté jsou totiž posedlí tím, aby jejich pokožka byla bílá. Opálení je pro ně nevhodné a zřejmě značí i nižší společenský status. Ty deštníky jsem pak viděla naskládané u jedné budky s občerstvením o půl kilometru dál před sestupem do kaňonu.
Po deváté se týpek zvedl, řekl, že mám čekat a na malé loďce odplul k jedné z výletních lodí. Zřejmě, aby ji přiblížil ke břehu. Čekala jsem pak ještě dalších nevím kolik minut, než si mě zavolala jakási ženská a zapsala si moje jméno do deníku. Kolem ní bylo několik dalších lidí. A pak jsme se konečně vydali na loď, která se přiblížila asi na 7 metrů od břehu. Probrodila jsem se na palubu, zaujala první místo na přídi. A pak se zase čekalo. Čekalo se na zbývající posádku, na kapitána, který na břehu vyřizoval povolení a na trojici čínských postarších turistek, které dorazily až kolem desáté. Pomalu se mi kazila nálada. Většina výletních lodí již odplula. Jen jsem doufala, že neodplujeme jako poslední a nevrátíme se mezi prvními. Tour měla končit mezi čtvrtou a pátou hodinou.
Ve čtvrt na jedenáct jsme byli konečně kompletní a vypluli z přístavu k první zastávce. Tou měla být pláž Seven Commandos Beach, která je na druhé straně mysu chránícího El Nido. Pláž Seven Commandos prý dostala svoje jméno po sedmi japonských vojácích, kteří zde žili a během 2.světové války byli vězněni.
Mys jsme obepluli během deseti minut a když jsme se přiblížili k pláži a viděli podél ní množství kotvících výletních lodí, rozhodl se kapitán zakotvit u sousední menší pláže Papaya Beach, kterou od Seven Commandos odděluje skalní útes zabíhající do moře. Hned mi toto místo učarovalo. Vzhledem ke korálovým útesům a malé hloubce nemohla naše relativně velká loď (dnes se nás na ni naskládalo asi 20) zakotvit u břehu a tak jsme zakotvili asi dvacet metrů od pláže. Náš průvodce řekl, že tu budeme 40 minut. Zatímco ostatní šli šnorchlovat kolem lodě, já si doplavala nejprve na bělostnou pláž. Kromě naší lodě zde kotvily dvě další a několik lidí se procházelo po pláži. V jednom rohu stála malá chajda s občerstvením. Na druhém konci pak na písku "seděly" velké balvany. Opět jsem vlezla do vody a chvíli šnorchlovala. Podmořský svět tu byl pěkný. Pěkné korály. Možná hezčí než na White beach v Moalboal. Rybky tu také plavaly.
Po jedenácté jsme vypluli dál. Tuhle pláž jsem si ale uložila do paměti. Jeden den bych si chtěla půjčit kajak a vydat se na průzkum okolí. Uvažovala jsem o ostrově Cadlao, který je naproti zátoce El Nida. Ale po této zastávce to asi stočím spíše sem na Papaya Beach. Opravdu krása. A možná je i hezčí a klidnější než sousední Seven Commandos.
Druhou zastávkou byla Small Lagoon - "Malá laguna" na severní straně ostrova Miniloc. Vpluli jsme do malé zátoky, kde již kotvilo množství lodí. Na některých grilovali ryby a maso a kouř a vůně se linula vzduchem. K lodi dorazilo pár týpků s kajaky. Průvodce nám řekl, že malá laguna je odtud asi 250 metrů a že se tam můžeme dopravit na kajaku. Kajak ale nebyl v ceně a za půjčení chtěli nehoráznou sumu (kterou jsem u sebe stejně neměla), snad ještě vyšší, než za půjčení kajaku v El Nidu na celý den. Měli jsme zde strávit hodinu. Podle průvodce se do laguny dá doplavat, ale je to daleko. Tak jsem na nic nečekala, vlezla se šnorchlem do vody a podél skalního útesu plavala k laguně. Moře u útesů bylo mělké. Nebyla jsem jediná, kdo místo kajaku zvolil plavání. Do laguny se vstupuje nevelkým otvorem ve skále. Vždy ním může proplout jen jeden kajak. Na druhé straně skalního okna je pěkná laguna, kterou prozkoumávalo množství zručných a méně zručných "kajakářů". Zde již nebylo mělko. Doplavala jsem do obou "zátočin" laguny. Odpočinout si lze na skále pod vysokými skalními stěnami chránícími lagunu.
Nazpět jsem doplavala s časovou reservou. Ještě jsme pak čekali na dvě Polky na kajaku, kterým nikdo z personálu nedal v laguně vědět, že je třeba se již vrátit. Na palubě dnes převládali Filipínci. Nás Evropanů bylo jen pět - já, dvě Polky a dvě Němky.
Kolem pobřeží ostrova jsme pluli jižním směrem. Tentokrát k "Velké laguně" Big Lagoon. Některé menší výletní lodě mohly do laguny vplout. My jsme byli moc velcí. Moře je v průlivu vedoucím do laguny moc mělké a tak jsme zakotvili před vstupní branou. Opět jsme si mohli půjčit kajak. Prý je to dost daleko doplavat tam. Další možností bylo šnorchlovat kolem lodi. Vydala jsem se se šnorchlem směr laguna. Tady jsem musela trochu zabrat. Proud byl docela silný. Doplavala jsem do průlivu a když jsem viděla, jak mělké to tu je, pokračovala jsem dál chůzí. Voda mi sahala po pás. Moře zde mělo krásnou světle modrou barvu. Došla jsem až k místu, kde se dno začalo svažovat do hlubiny. Moc času jsem neměla a vypadalo to, že laguna zabíhá hodně daleko. To, co jsem viděla, mi stačilo. Tak jsem se otočila a vydala se zpět k lodi, kde jsem pak ještě chvíli šnorchlovala.
Bylo již půl druhé a hlad se hlásil o slovo. Pluli jsme dál kolem ostrova. Minuli jsme prý třetí nejdražší resort na Palawanu a zakotvili poblíž jakési pláže. Za rohem prý byla Secret Lagoon - "tajná laguna". Průvodce nám řekl, že jsme měli zakotvit na protějším malém ostrově na pláži, kde by se obědvalo, ale opět tam již kotvilo příliš mnoho lodí, tak se rozhodli, že poobědváme zde na lodi. Nejprve to vypadalo, že se nejdříve podíváme do té tajné laguny, ale pak se rozhodli, že se raději nejprve najíme, protože maso je už hotové.
Doprostřed paluby roztáhli dva stoly a naservírovali na ně talíře s mušlemi, grilovaným vepřovým, salátem, grilovanou rybou "jednorožcem", rýží, ovocem, grilovanými lilky...Bylo to dobré. Po obědě jsem se chtěla vydat objevit tu lagunu, když na její prohlídku má být jen 20 minut. Průvodce řekl, že si mám po obědě chvíli vydechnout. Po chvíli ale svolil, že se tedy jde do laguny. Otvor do laguny je prý po levé straně. Doplavala jsem podél pobřeží k malému otvoru ve skále, který lze snadno přehlédnout. Když je příliv, tak se dovnitř nelze dostat, protože je to malé okno zatopené. Podle průvodce tam měla být řada čekající na vstup. Dalo se totiž buď dovnitř nebo ven. Dvě osoby se v tom otvoru nemohly míjet. Když jsem k otvoru došla, žádná fronta tam nebyla. Protáhla jsem se dírou a octla se v malé laguně vyplněné zkalenou vodou. Ta je prý napůl dešťová a napůl mořská. Moc toho tu na koukání nebylo. Byl to zajímavý geologický úkaz, to ano, ale tím, kolik tu bylo lidí a že ta voda měla takovou kalnou barvu, se pocit nadšení nedostavil. Tajná laguna už dávno nebyla tajnou.
Když jsem odtamtud vylezla, potkala jsem průvodce vedoucího za sebou skupinku filipínských spolucestujících, jak se právě chystali vstoupit do laguny. Nyní už se před skalním oknem tvořila fronta. Průvodce mi řekl, že se můžu jít podívat na pláž, která je odtud kousíček, ale že mám na to tak deset minut. Plážička mě zaujala mnohem více než ona laguna. Nějaké agentury zde rozbalili svůj bufetový oběd. Objevila jsem pěkné zákoutí mezi skalami za pláží. Těm, co zde měli oběd, jsem záviděla. Tohle místo bylo opravdu malebné. Škoda, že jsem měla jen tak málo času. Když jsem ale viděla, že ta fronta před vstupem do laguny je pořád velká, na loď jsem se nehnala. Bylo mi jasné, že než se ta skupinka dostane dovnitř, lagunu si prohlédne a pak se dostane zpět na loď, bude to trvat déle než je deset minut.
Nakonec jsme na místě strávili snad 40 minut. A to jsem ještě stihla šnorchlovat se žluto-černými rybkami kolem naší lodi.
Poslední zastávkou této tour měl být ostrov Shimizu. Nebo pláž Shimizu. Zakotvili jsme dál u pobřeží a že zde je naše poslední zastávka. Měli jsme zde šnorchlovat. Vlezla jsem do vody. Nebylo to špatné, ale ani nijak závratné šnorchlování. Tato zastávka nebyla moc zajímavá. Kromě nás zde kotvily dvě další lodě. Měla jsem pocit, že tohle nebude to místo, kde by jsme měli být, že zase zvolili nějaké jiné místo. S odstupem času a po prozkoumání mapy jsme opravdu nebyli u ostrova Shimizu. Ten byl na jižní straně. Byl to ten ostrov, kde jsme měli obědvat, ale nebylo tam místo.
Kolem půl čtvrté jsme se vydali na zpáteční cestu do El Nida. Po cestě jsem se bavila s Polkama o jejich cestě po Filipínách a o jejich výletě na motorce kolem El Nida. Tuhle variantu jsem také zvažovala. V El Nidu totiž žádná nádherná pláž není (tedy v blízkosti centra) a Nacpan Beach je prý pěkná, ale je třeba se tam dopravit.
Do El Nida jsme dorazili krátce po čtvrté. Snad jako jedni z prvních. Dnes jsem se cítila trochu ošizeně. Přišlo mi, že by ty služby v rámci tour mohly být lepší a třeba ty kajaky v ceně. Přišlo mi to takové neosobní. Proto jsem se rozhodla, že žádné dýško posádce nenechám.
Zašla jsem si na ubytování dát si sprchu a pak se vrátila do centra. Na ubytování dnes nebylo absolutně možné se připojit na wi-fi, tak jsem si řekla, že si sednu do nějakého fajn baru a připojím se tam. Zvolila jsem moderní plážový bar Sava s útulnými křesílky a výhledem na zátoku. Do šesti měli happy hour, kdy jsem měla dostat dva drinky za cenu jednoho. Jenže to, na které drinky se to vztahovalo, bylo na speciálním nápojovém lístku, který ale na mém stole nebyl. Objednala jsem si vynikající ovocný shake Mockolada a pak zjistila, že tu wi-finu ani nemají. Tak jsem se po vypití shaku vydala do vyhlášeného Art Café. Je to jedna z oblíbených restaurací. Ceny jsou tu trošičku vyšší, ale to je snad ve všech restauracích tady v El Nidu. Navíc tu půjčují kajaky a organizují tour. V restauraci bylo plno, ale jeden stůl se pro mě našel. Objednala jsem si špagety s mořskými plody a kokosový ořech. V Art café jsou zaměřeni ekologicky a odmítají plastová brčka a tak jsem měla v kokosovém ořechu dřevěné brčko, které ale už nějakou dobu bylo používáno a vždy omýváno a kokosové vodě dodávalo zvláštní přepranou pachuť. Špagety byly vynikající. A wi-fina sice fungovala, ale byla hodně pomalá. V kanceláři agentury jsem se zeptala na tour a na to, zda je enviromentální poplatek zahrnut v ceně, ale bylo mi řečeno, že nikde není zahrnut v ceně. Nakonec jsem se rozhodla se na další den na tour C nevydávat a odložit ji obden. Zřejmě si půjčím motorku a projedu se po okolí. Dnes odpoledne se totiž obloha trochu zatáhla a na zítřek podle aplikace v mobilu hlásí bouřky. Snad to s nimi nebude tak žhavé. V dešti se mi ale na celodenní "island hopping" nechtělo.