El Nido je bezpochyby tím turisticky nejpopulárnějším místem na Palawanu. Míří sem prakticky každý, kdo na tento ostrov zavítá. Lákají výlety na okolní ostrůvky a pláže. El Nido je španělský název pro "hnízdo". A ono to takové hnízdo je. Spousta lidí zde zahnízdilo a otevřelo si hotel, restauraci nebo bar. Ze všech míst na Filipínách, které jsem navštívila, zde je nejvíce zahraničních turistů a život se točí kolem nich.
Od Tay Tay je el Nido vzdálené jen 65 km. Autubusem to mělo trvat maximálně hodinu a půl. Takže jsem se ráno nikam nehnala. Již v šest mě vzbudila hudba a zvuky přicházejíci z hřiště u pevnosti. Škola tam nacvičovala jakousi oslavu. Ale už v šest ráno?!
Byla jsem vysazena u "čekárny" na mikrobus, který měl brzy dorazit. O kus dál stál autobus s cedulí El Nido a čekal na pasažéry. Nastoupila jsem do něj. Je levnější než mikrobus (za jízdu jsem zaplatila stovku) a cesta neměla být dlouhá, tak mi trochu nepohodlí nevadilo.
Do El Nida jsem dorazila o půl dvanácté.
Autobusové nádraží je mimo centrum, ale daleko to nebylo. Vyrazila jsem tedy pěšky podél silnice směrem na pobřeží. Ubytování jsem měla mimo centrum blízko pobřeží v "resortu" Happy Time El Nido. Ještě, že jsem se dopředu podívala na google mapách, kde to je, protože při zběžném zeptání se v jedněch informacích v centru neměli ani páru.
Vydala jsem se tedy kolem pláže po cestě lemující pobřeží. Prošla kolem hřbitova a mezi luxusnějšími resorty došla k odbočce na to moje ubytování. Úzká cesta, po které tak tak mohla projet tříkolka, mě dovedla k několika chatkám pod lesem. Slečna na recepci nejprve nemohla najít moji rezervaci a majitel si asi spletl data, protože si mysleli, že jsem měla přijet včera, ale nakonec se vše vysvětlilo.
Dostala jsem pokoj v chatkové části pod lesem, kam ale nezasahovala wi-fi, která měla být údajně všude na pokojích. To ale bylo stejně jedno, protože to spojení wi-fi je tady v El Nidu snad nejhorší, co jsem zažila (pokud nepočítám Camotes Islands a Sabang, kde rovnou nikde žádné nebylo).
Po ubytování jsem se vydala opět do centra. Něco poobědvat a také se projít hlavními uličkami a zjistit, kde co mají v nabídce. Pláž kolem přístavu ke koupání moc nelákala. Za těmi krásnými plážemi se musí vyjet na některý z okolních ostrovů.
K obědu jsem si dala v Seaside Restauraci ne zrovna nejchutnější špagety s tuňákem a osvěžující calamansi džus s medem a ledem. Calamansi je typické citrusové ovoce. Vypadá jako miniaturní limeta, ale dužina je oranžová a chutná podobně jako pomeranč.
Snad na každém rohu v centru je nějaká agentura nabízející výlety po okolních ostrovech. Tour A,B,C a D jsou hlavními výlety.
Nejpopulárnější a prý i nejhezčí je tour A a tour C. Tour D se prý už ani nepořádá pro nedostatek zájemců, ale zřejmě se najdou agentury, kde se lze domluvit na individuálním programu.
Vzhledem k tomu, že jednotlivé tour u všech agentur jsou stejné, co se navštívených míst týká, rozhodla jsem se zamluvit si na další den tour A přímo na ubytování. Cena 1200 pesos.
Poté jsem se vydala na obhlídku okolního pobřeží. Měla jsem strašnou chuť skočit do moře a doufala, že objevím nějakou pěknou pláž, kde bych strávila zbytek odpoledne.
Našla jsem stezku k moři a po pláži pokračovala dál směrem od centra. V záhybu stál malý klidný resort a na stromech u pláže byly zavěšeny hamaky. Většina jich byla obsazena. Řekla jsem si, že pokud dál nenarazím na lepší pláž, vrátím se sem. Moře zde sice nebylo tak průzračně čisté, jak lze vidět na fotografíích z Palawanu, ale ty krásné pláže jsou zřejmě jen na ostrovech.
Po cestičce jsem obcházela pobřeží a při pohledu na skalnatý břeh a trochu rozbouřené moře z této strany mi bylo jasné, že lepší místo ke koupeli a odpočinku na pláži nenajdu. Tak jsem to otočila směrem k resortu. Po cestě mi to nedalo a se šnorchlem jsem šla zjistit, co je pravdy na tom, co řekla recepční, že na šnorchlování to není. Moře je zde mělké a voda mi dosahovala jen do půlky stehen a pod vodou toho opravdu k vidění moc nebylo.
Zaujala jsem tedy místo ve stínu na pláži a do západu slunce jen tak relaxovala.
Na večeři jsem si vyrazila do centra El Nida. Něco mi říkalo, že cesta kolem pobřeží a hřbitova by možná v noci nemusela být osvětlená, tak jsem si s sebou vzala i čelovku. V centru jsem si v obchůdku s ovocem koupila nějaká manga, papáju a banány.
Po pláži jsem došla k nábřežní restauraci Sea Jane Resto Bar, kde grilovali ryby a mořské plody. Stolky stály na svažující se pláži a první řadu skoro omývalo moře. Omrkla jsem jídelníček a srovnala jej s tím od sousední restaurace, kde také grilovali. Nakonec jsem se rozhodla právě pro Sea Jane a sedla si k jedinému volnému stolku pro dva v druhé řadě od moře.
Z jídelního lístku jsem si vybrala garnáty na česneku s rýží a pivo San Miguel light. Kolem procházelo množství pouličních prodavačů zaručeně "pravých" perel a bižuterie.
Garnáty byly vynikající. Po večeři jsem se prošla hlavní ulicí, došla do ulice s pouličními stánky s občerstvením. V hale u ulice probíhalo basketbalové utkání. Na ulici stála paní s pojízdným zmrzlinovým vozíkem a do malého kalíšku vytahovala z hlubin pojízdného vozíku barevné kuličky zmrzliny. Bílé, oranžové, fialové a růžové. Za jeden kalíšek s barevnou ovocnou zmrzlinou paní chtěla jen 20 pesos. To je velký rozdíl oproti ceně zmrzliny nabízené v některé z cukráren na hlavní ulici, kde si za kopeček účtují 120 pesos!
Zmrzlina byla moc dobrá.
Před devátou jsem se vydala zpět na ubytování. A po cestě si občas musela svítit čelovkou.
Přede mnou jsou další čtyři dny v El Nidu. A zároveň poslední čtyři dny u moře. A další den první z oblíbených celodenních výletů po okolních ostrovech. Tak jsem zvědavá.
Žádné komentáře:
Okomentovat