Ulice v první linii je hlavní tepnou. Zde to v noci žije.
Bylo před sedmou a kavárna ve francouzském stylu již byla otevřená. Na hostelu sice nabízejí snídani za stovku, ale nechtělo se mi čekat až do osmi a taky se mi včera nepodařilo připojit na wi-finu, jak byla přetížená. Kavárna nabízela wi-finu a zajímavý výběr snídaní. Tak jsem sedla dovnitř a dala si lívance.
Po snídani jsem se zašla zeptat do vedlejšího vchodu, kde sídlí tour operátor Cyan (velmi dobře hodnocená a doporučovaná společnost), na podmínky a rozvrh dne dvou aktivit.
Jednak jsem chtěla jet do Oslobu šnorchlovat se žralokem velrybím a jednak jsem chtěla podniknout canyoneering na vodopádech Kawasan Falls. Cyan to nabízí i jako balíček v rámci jednoho dne. Cena není nejnižší, ale mají dobré vybavení a dostanu pak i fotky a videa z celé akce. Slečna mi řekla, že na pozorování žraloků musíme být minimálně dva. Tak jsme se domluvily, že se večer zastavím zeptat, jestli se někdo další nahlásil.
Vrátila jsem se na hostal, kde už byl recepční.
Dala jsem mu na vyprání prádlo a šla si půjčit motorku do vedlejšího baráku. Jenže měli jen poloautomatické. Tak jsem se vydala po cestě směrem k pláži s tím, že někde snad budu mít štěstí. To jsem nakonec měla v jednom domku, na jehož bráně visela cedule oznamující, že pronajímají motorky. Vyžádala jsem si skůtr. Paní obvolala nějaké své známé a za 5 minut u domku stála nově vypadající bílá Honda BeAT. Vyplnila jsem jakousi smlouvu, jako zálohu nechala můj pas a skůtr byl můj za 450 pesos.
Do této motorky jsem se zamilovala na první pohled a nastartování. Kilometráž a množstvî benzínu v nádrži byly na digitálním ukazateli. Motorka měla najeto jen něco přes 6 tisíc km. Já jsem to číslo nakonec navýšila o zhruba 120 km. Motor předl jako kotě a citlivost plynu byla ideální.
Hned jsem se s Hondou skamarádila. Škoda jen toho závěru dne, kdy jsem píchla zadní pneumatiku...
Jelikož jsem měla namířeno na nejvyšší cebuánskou horu Osmeña Peak, která vyrůstá do výšky 1013 m, oblékla jsem si legíny pro případ chladnějšího podnebí v horách. Sice se nejedná o nijak závratnou nadm. výšku, ale byla jsem pak za ně ráda. Podle recepčního jsou na odbočkách směrovky, které mě dovedou až pod vrchol. Za Kawasan Falls je odbočka do hor asi po pěti minutách jízdy. Podle recepčního. Realita je taková, že kdybych se nezeptala, hledala bych tu odbočku ještě teď.
Směrovky nejsou. Nebo alespoň ne ty dobře viditelné. Ke Kawasan Falls to bylo z Moalboalu půl hodiny. A pak jsem ještě půl hodiny jela a hledala možnou odbočku, než jsem to otočila a zeptala se. Nakonec je to jedna z cest, na které se naháněči agentur snaží odchytávat zájemce o canyoneering.
Silnička stoupající mezi kopci do pohoří je úzká a ne jako pobřežní magistrála. Hned jsem se octla ve stínu stromů. Projížděla jsem malé vesničky, kde na mě děti pokřikovaly "hello" a dospělí se usmívali. Čím výše jsem byla, tím zajímavější výhledy se mi za každou zatáčkou nabízely. Na polích rostla zelenina, pásly se krávy. Zdejší homolovité kopce jsou přirovnávány k Čokoládovým horám na Boholu. Někdy je doopravdy připomínají.
Když už jsem jela vrchovinou jela více jak hodinu, začínala jsem se obávat, že jsem někde neodbočila a snad jsem to i přejela. Měla jsem totiž dojet do městečka Mantalangon, kde je velká tržnice a také pumpa. A odtamtud to mělo být k vrcholu již jen kousek. Naštěstí v tomto momentě, kdy mi na mysl přišly tyto pochyby, jsem sjela do větší vesnice a po chvíli se přede mnou objevila benzínka a po pravé straně budova tržnice. Na ulicích to tu žilo.
Nechala jsem dotankovat nádrž a zaparkovala u tržnice. Bylo po poledni a docela jsem měla hlad. V pekárně jsem si koupila nějaké pečivo (a slečna prodavačka měla z toho legraci, že si u ní kupuje cizinka). Pak jsem vlezla do klasického filipínského bistra, kde je u vstupu vytrína s jídlem a na stole hrnce s dalšimi pochutinami. Nechala jsem si nandat jakousi zeleninu, dvě masové kuličky s rýží. K tomu pepsi. Oběd jen za 52 pesos.
A pak jsem již pokračovala v jízdě. Směrovka mě navedla na silnici stoupající kolem políček až ke stanovišti těsně pod vrcholem, kde jsem nechala motorku.
K vrcholu to bylo jen asi 20 minut chůze. V domku vstupního stanoviště jsem se zapsala do návštěvní knihy i s časem příchodu, zaplatila poplatek 30 pesos a vydala se po kamenité stezce vzhůru. Výhledy byly pěkné. Mezi skalami a balvany místní farmáři pěstují hlavně zelí. Po cestě lze potkat ženy nesoucí na zádech velké koše plné zelných hlávek. Ten náklad musí být pěkně těžký. Po cestě mi místní klučina nabízí průvodcovské služby. Odmítám. Zde se nelze ztratit. Cesta je jen jedna.
Osmeña Peak je homolovitý útvar vyrůstající nad krajinu. Ze spodu připomíná homoli Čokoládových hor. Kolem je takových kopečků více, ale tento dosahuje nejvyšší nadmořské výšky. A z této výšky 1013 metrů lze za jasných dní pozorovat pobřeží kolem Moalboalu a dokonce i východní pobřeží ostrova.
Výhled z vrcholu byl opravdu úchvatný. Po ránu je prý vrchol ponořen do mlhy, proto se doporučuje pozdější příjezd. Já jsem dorazila v jednu a obloha byla vymetená. Na vrcholu jsem nejdříve byla jen já a dvě Filipínky. Později dorazily další skupinky vedené místními průvodci.
Sestoupila jsem z vrcholu a vystoupala na protější homoli, odkud jsem mohla pozorovat dění na Osmeña Peaku.
Po hodině a půl jsem sestoupila ke kontrolnímu stanovišti, odepsala jsem se a vydala se na zpáteční cestu. Bylo před třetí. Nazpět jsem musela počítat s minimálně dvěma hodinami jízdy a ještě jsem se chtěla stavit u vodopádu Cangkalanog Falls, na něž jsem ráno míjela odbočku. Doufala jsem, že do setmění budu doma.
Cesta zpět byla rychlejší. Už jsem totiž nezastavovala na každé zajímavé vyhlídce na focení. Po čtvrté jsem dojela k odbočce na vodopád. Ten půlkilometrový úsek byl dost nerovný. Pomalu jsem se vyhýbala výmolům a nadskakovala na kamenech. Na parkovišti malé horské vesničky nestálo jediné vozidlo. Nechala jsem tam motorku a vydala se po pěšince za vesnici. Na rozcestí jsem se zeptala na směr dvou místních, kteří stáli u chýše a s úsměvem mě pozorovali přicházet. Žena mi ukázala směr a vydala se na stezku přede mnou. Dovedla mě lesem až dolů k vodopádu v malém kaňonu. Bez ní bych asi cestu nenašla. Opět tu totiž nejsou směrovky. Kromě jednoho místního u vodopádu nikdo nebyl.
Moje průvodkyně se mě zeptala, jestli se budu koupat. Možná, kdybych sem dorazila ráno a měla více času, bych si užila osvěžující koupele v modravém jezírku u vodopádu. Ale neměla jsem čas a ani plavky s sebou (dnes jsem s koupáním nepočítala). Udělala jsem pár záběrů a vydala se nazpět nahoru do vesnice. Po cestě čekalo několik místních, kteří vybírali vstupné 50 pesos (!) (to mi přijde dost v porovnání se vstupy na Camotes, i když tady je dražší vše). Splavená potem jsem vystoupala kopec do vesnice, sedla na motorku a vydala se konečně domů.
Jak jsem tak postupně sjížděla silnicí klikatící se krajinou směrem k hlavnímu pobřežnímu tahu, najednou se ozvala jakási rána. A po této ráně začalo moje zadní kolo vydávat pravidelný pískavý zvuk. Hned jsem pojala podezření, že jsem píchla. K hlavnímu tahu mi zbývalo ještě asi 5 km a pak ještě okolo 18 a více km do cíle! Zpomalila jsem na max 30km v hodině a modlila se, aby ta pneumatika vydržela alespoň do návratu do civilizace.
Sjela jsem na hlavní tah a zamířila směr Moalboal. Kolo stále vydávalo ten "píchlý zvuk". Pak to nejdnou přestalo. Bylo ale poznat, že je ušlejší, protože zadní část skůtru na nerovnostech více pérovala. Pomalu jsem jela dál a nervózně odečítala kilometry, které mi zbývaly. A modlila se, ať už tam jsem.
Jelikož jsem skůtr dostala plně natankovaný, zajela jsem v nejbližší benzínce dotankovat.
Když jsem konečně dojela na křižovatku v Moalboal a odbočila na silnici vedoucí k Panagsama beach, trochu jsem si oddechla. Už jen chvilka a vjížděla jsem na dvorem domku, kde jsem ráno skůtr dostala. Konečně jsem byla v cíli. Paní, která mi ráno sehnala motorku, se divila, že už ji vracím (měla jsem ji k dispozici na 24 hodin. A původní plán byl, že bych se na ní večer dopravovala mezi hostelem a pláží). Řekla jsem jí, že je zadní duše píchlá a ona, že O.K., jestli ji ještě potřebuju (asi by mi sehnala jinou). Řekla jsem, že už ne. Byla ráda, že jsem natankovala, vrátila mi pas a pak se vyptávala, jaké to je na Osmeña Peaku, že tam ještě nebyla.
Splavená a plná prachu jsem si šla dát sprchu s pak se vydala do centra dění u pláže na večeři a také se zeptat do kanceláře agentury Cyan, jak to vypadá s tím výletem za žraloky velrybími.
Slečna v kanceláři mi radostně sdělila, že má na další den dva zájemce o kombinaci výletu za žraloky a canyoneeringem na vodopádech Kawasan Falls. Super! Takže jsem přes PayPal vysolila nemalý obnos (125 €), který jsem ale měla započítaný v rozpočtu a mohla se těšit na další velmi zajímavý a adrenalinový den.
Pak jsem si sedla do nábřežní restaurace Veranda a k večeři si objednala kuřecí curry s hranolkama (konečně změna od rýže).
Byl to další příjemný a obohacující den (včetně toho nervózního dojezdu s píchlou pneumatikou).
Žádné komentáře:
Okomentovat