Někdy v noci ten hustý liják sice ustal. Dešťové kapky ale stále dopadaly s přestávkami na střechu. V šest, kdy běžně vychází slunce, byla skoro ještě tma. Husté šedé mraky toho světla nepropustily ani o dvě hodiny později. Pro snídani jsem si zašla do pekárny.
Dnes mě vyšla jen na 20 pesos. Vzhledem k tomu, že slunce dnes neuvidím, jen může časem přestat pršet úplně, jsem se nikam nehnala. Ostrov jsem si objela včera a zbývalo mi navštívit jen místa, která jsou blízko. Moře dnes není klidné, takže se šnorchlováním ke kříži nad potopeným hřbitovem jsem nepočítala.
V těchto dnech je na ostrově i kamarádka z Mallorky, se kterou jsme se domlouvaly, že se třeba někde na Filipínách potkáme. Kvůli počasí jí zrušili let na Palawan a tak jsme se domlouvaly, že se dnes někdy potkáme. Narazila jsem na ni náhodou o půl druhé v Check Point Food, když jsem se rozhodla vyrazit na odpolední projížďku k Sunken Cemetery s předtím se stavila na oběd.
U oběda jsme si řekly pár zážitků z cesty a ona pak vyrazila na letiště řešit přesunutí zrušeného letu na další den. A já se vydala směrem k zatopenému hřbitovu. Když jsem vyjížděla na oběd, už jen mrholilo, ale po obědě se zase silně rozpršelo. Dnes jsem ale jela v pláštěnce, takže mi to bylo jedno a ani mi nebyla zima.
Jela jsem pomalu. Skůtr totiž dnes nějak nemá tah při rozjíždění se a kopce mu dělají občas problém. Asi stávkuje, protože jsem ho přes noc a dopoledne nechala stát na dešti. Takže jsem to brala pomalu třicítkou podél pobřeží. Zastavila jsem na parkovišti pod starou cestou na vrchol sopky Mt. Volcan (nebo také Old Volcano) a zeptala se jednoho ze stánkařů, jak daleko je zatopený hřbitov Sunken Cemetery.
Ještě prý deset minut odtud. Dojela jsem k zábranám na silnici, kde bězně probíhaji policejní kontroly (i dnes jsem se od Check Pointu musela vracet pro zapomenutý řidičák a během toho nechala klíče od pokoje na posteli). Zde jsem se zeptala na hřbitov. Byl jen pár metrů před zábranami. Zaparkovala jsem na přijezdové cestě a šla na pobřeží podívat se na bílý kříž upomínající na místo, kde stával hřbitov. Ten se potopil během zemětřesení spojeného s erupcí sopky Mt. Volcano v roce 1871. Vesnice Cotto Bato, která na pobřeží stála, byla kompletně zničená a upomíná na ni jen ruina kostela s klášterem, který stojí o několik set metrů dál vedle silnice.
Sešla jsem po schodišti, po němž se dolů valila voda na pláž. Tuhle návštevu jsem si představovala jinak. Mělo to být během slunečného dne, kdy by moře bylo klidné a průzračné a já bych si se šnorchlem doplavala ke kříži, který stojí jen asi 30 metrů od pláže, a mohla si prohlédnout hřbitov na dně. Moře dnes ale bylo neklidné a zbarvené do šeda. Na břehu kotvilo několik barevných loďek, které za těch slunečných dní vozí neplavce ke kříži.
Dojela jsem k ruinám starého kostela z roku 1679. Překvapilo mě, že byl docela velký. V mohutných obvodových zdech byly zabudovány i kameny s mořskými zkamenělinami. Areál kostela se skládá ze tří budov. Procházela jsem se v pláštěnce kolem. V jednu chvíli se strhl opravdový liják, až voda tekla potokem ze svahu do moře. Když se to trochu utišilo. Vyrazila jsem na zpáteční cestu. V jednom místě se přes silnici valila voda proudem, až mi během projíždění sahala nad stupátko. Ale zabrala jsem a projela to. Dojela jsem k parkovišti pod schody vedoucími na vrchol sopky Mt. Volcan. Kousek odtud místní pozorovli hnědý rozvodněný potok, jak si razil cestu z hor dolů.
Vystoupala jsem jeden úsek po schodech směrem na vrchol sopky, ale pak jsem se radši vrátila. Stejně bych z vrcholu nic neviděla a v tom dešti by mohly padat větve.
Vydala jsem se zpět směrem na Mambajao. V plánu jsem měla se stavit před letištěm v obchodě se suvenýry omrknout, zda budou mít nějaké pohledy. Asi 2 km před vesnicí, kde jsem ubytovaná, jsem najednou narazila na nečekanou překážku. Rozvodněný potok s sebou vzal část svahu a silnice byla absolutně neprůjezdná. Svah se musel sesunout před chvílí, protože přede mnou stáli jen dva motorkáři. Postupně ale silnice plnila dalšími. Již po cestě sem jsem míjela popadané haluze a štěrk na silnici.
Místní motorkáři obhlíželi terén.
Prý by měli dorazit ze správy silnice. Bylo po čtvrté a začínala být v tom šedém počasí tma. Déšť se dost zmírnil. Několik místních z protější strany přélezlo to bahno a kameny a pokračovali do své vesnice. Chlapi začali hledat, kudy by se dalo motorky převézt a upravovali kameny. Nakonec se jednomu podařilo převézt svou motorku přes zával na druhou stranu. Jeden místní se ujal mého skůtru. Za pomoci ještě jednoho jej k mé ulevě dostal na druhou stranu. S díky jsem si s ním potřásla rukou a pomalu kličkovala mezi kameny a větvemi na silnici. Tohle nebyl jediný úsek, kde silný liják způsobil problémy. Dál po cestě ve vesnici místní odmetali ze silnice bláto doplavené vodou. Na zajížďku k letišti jsem se vybodla. Vrátila se na ubytování, vrátila motorku a dohodla se s majitelkou, aby mi na zítřejší ráno zajistila odvoz do přístavu. Měla jsem jet trajektem na Bohol.
Na večeři jsem se dohodla s Marianou a jejími známými, že zajdeme na pizzu. Po sedmé jsme se sešli na pivko v baru Alex u hlavní silnice a pak si zašli do pizzerky. V jedenáct jsem se s nimi rozloučila s tím, že doufám, že je už na tomto ostrově neuvidím. Měla to být narážka na to, že se může stát, že mi zítřejší trajekt zruší a já tu zkysnu další dva dny. A holkám přeložili let na čtvrtek.
Dobalila jsem batoh. Oblečení, které mi zde zmoklo, stále ještě nebylo suché. V tom vlhku to ani nešlo, aby uschlo.
Takže mám za sebou další zajímavý den. A také poučný. Příště se vykašlu na projížďky po nějakém ostrově během tajfunových (monzumových) dešťů, abych nezůstala někde trčet kvůli odříznuté silnici sesuvy půdy.
Žádné komentáře:
Okomentovat