Přesun na Bohol aneb Na návštěvě u Mistra Jody a noční plavba za světluškami

Již včera bylo moře klidné, tak se dalo tušit, že dnešní trajekt na Bohol popluje. Před šestou jsem nasedla na tříkolku a nechala se odvézt do přístavu Balbagon. Oproti středě u pokladny postávali lidé a bylo tu rušněji. 

Jízdenka na Bohol mě stála 425 pesos, plus 12 pesos přístavní poplatek. Trajekt není moc velký. Vypadá podobně jako ten na Camotes. Vzhledem k tomu, že už týden z Camiguinu nevyjel trajekt, byla paluba plná. Od břehu jsme odrazili po osmé. Přede mnou byla čtyřhodinová plavba. Po ránu byla obloha nad Camiguinem vymetená a vrcholky sopek byly dobře viditelné. 

Plavba docela rychle uběhla. Sousední Filipínci mi doporučovali místa, která musím navštívit. A taky říkali, že tento tajfun je druhý v tomto roce a prý jej ani nečekali v tuto dobu. Každopádně prý ty dva dny lijáku nebyly nic v porovnání s některými tajfuny, které se mění v hurikány. 

Před polednem jsem vysedla v boholském přístavu Jagna. Ozbrojeného vojáka u brány jsem se zeptala na autobusovou zastávku a ten mě nasměroval k nedaleké budově tržnice. Tam již čekal přistavený autobus mířící do hlavního města ostrova, do Tagbilaranu. Až tam jsem ale nejela. Po hodině jízdy jsem vysedla v Loay na křižovatce a počkala si na autobus mířící do centra ostrova. Mým cílem byl nedaleký Loboc. 

Loboc je městečko stojící u stejnojmenné řeky. Mezi turisty se stalo oblíbené kvůli organizovaným projížďkám na jídelních lodích po řece za zvuků živé hudby. Tuto atrakci vyhledávají spíše čínské a filipínské skupinky turistů. Baťůžkáři volí Loboc jako základnu pro výlety po okolí, k Čokoládovým horám nebo kvůli vodním sportům.

V centru městečka stojí ruina kostela, který v roce 2013 padl za oběť zemětřesení o síle 7,2 stupňů Richtera. Na Boholu byla poničena velká část starých kostelů a některá města. V Lobocu byla kromě kostela poničena silnice. Domy vydržely. 

Autobus mě vyklopil na náměstí, kde stále ještě stál "vánoční stromeček". Jeden místní mě nasměroval přes most na silnici vedoucí k hostelu Loboc Backpackers Inn. Hostel vede sympatická filipínská rodina. Jedná se o dům, v jehož horním patře jsou ložnice pro baťůžkáře. Noc zde přijde na 350 pesos. 

Rovnou jsem si i půjčila skůtr na dva a půl dne. Když už jsem dorazila v tak dobrou dobu a mám na prohlídku zajímavostí Boholu méně dnů, chtěla jsem toho využít. 

Nabízeli zde i praní prádla. Klasicky tu schne na slunci,takže do pár hodin suché nebude. Recepční mě vybízela, abych jí to špinavé prádlo dala hned, že nemají co na práci a je dobré počasí. Tak jsem jí dala vše špinavé včetně pižama s tím, že jej budu večer potřebovat. 

Přezula jsem se do sandálů a vyrazila na skůtru najít rezervaci nártounů filipínských. Ty jsou v okolí Lobocu dvě. Recepční mi doporučila tu bližší, kde se prý o tyto miniaturní opičky opravdu starají a krmí je. 

Na google mapách je zaznačená tato rezervace tak, že to vypadá, že je jen dva kilometry odtud. Ve skutečnosti je od Lobocu vzdálená asi 12 km za městečkem Sikatuna poblíž Corella.

Po cestě mi přišlo, že zadní pneumatika je trochu prázdná. Znělo to tak. Ale dojela jsem. Odbočka k rezervaci je dobře vidět. Zaparkovala jsem na malé parkoviště, zaplatila 60 pesos vstupného a dostala přidělenou průvodkyni. Ta mě předala ke skupince, která prohlídku právě začínala a okukovala u jednoho houští prvního nártouna. Byl schovaný za listy a těžko se k němu dalo dostat. Nártouni jsou opravdu malinkatí.

Vejdou se do dlaně. Jejich ocas je ale snad 3x delší než celé tělo. A oči mají prý největší v poměru k tělu ze všech savců. Nártoun může připomínat filmového gremlina a zřejmě se ním inspirovali i tvůrci Hvězdných válek při vymýšlení vzezření mistra Jody. Oči, uši i snad pusa...hlavou opravdu připomíná mistra jediů. Jen to zelené vzezření chybí.

Obešli jsme další čtyři místa, kde byli nártouni přichycení k větvi a tím se prohlídka skončila. Moc kvalitní fotky jsem si odtud neodvážela, ale měla jsem v plánu navštívit i druhou rezervaci, ale až další den, protože ve čtyři se zavírá. 

Zamířila jsem zpět do Lobocu, kde jsem se zastavila u řeky u stanoviště všech těch jídelně-výletnich lodí, které vozí obědvající klienty za zvuků živé hudby proti proudu řeky. Tohle mi nepřišlo jako moc zajímavá atrakce. Prošla jsem se po náměstí kolem rozbořeného kostela, který se postupně opravuje a protože bylo před čtvrtou hodinou a k dobru jsem měla ještě dvě hodiny světla, vydala jsem se na motorce směrem na Čokoládové hory. Po cestě k nim, asi 14 km od Lobocu, stojí kolem silnice tzv. Man-made forest - uměle vysázený mahagonovníkový les. Ten zde byl vysazen v 70.letech v rámci projektu zalešnování ostrova, který trpěl odlesněním a tím i erozí a jinými problémy. 

Silnice z Lobocu až do Bilaru se serpentinovitě klikatí do kopců. Potkávat v serpentinách meziměstské autobusy a turistické minivany není zrovna nejpříjemnější. Tento hlavní tah ostrovem je docela vytížený. 

Cesta serpentinami byla nekonečná. Silnice zde je občas nerovná, tak jsem si musela dávat pozor. 

Jakmile jsem vjela do mahagonovníkového lesa, jakoby se setmělo a ochladilo. Hustý porost lesa moc slunce nepropouštěl. Svahy porostlé stromy působily trochu magicky, jako bych se octla v jiném světě. Kolem silnice je několik odpočívadel, kde zastavují turistické autobusy a dodávky, aby se každý mohl v lesd vyfotit. Nejčastěji se snaží fotit přímo na silnici. 

V půlce je pak brána do eko-parku, kde jsou návštěvníci seznamováni se vznikem lesa. Je tam kilometrová stezka a několik piknikových odpočívadel. Po čtvrté zde ale již nikdo ze zaměstnanců nebyl, kdo by vybíral 10 pesos vstupné. Prošla jsem se částí eko-parku a pak se vydala zpět do Lobocu.

Nebyla jsem zrovna odvázaná z toho, že tyto serpentiny budu muset absolvovat další den znovu.

Po setmění jsem se vydala pěšky na večeři. Dalo by se čekat, že v tak turisticky oblíbeném místě budou mít dobrý výběr restaurací. Jenže tomu tak není. U náměstí je typicky filipínská restaurace Tres hermanas, která mi ale nepřišla moc lákavá k večeři.

A pak je tam ještě malá pizzerie, kde pečou pizzu v cihlové peci. A právě tato pizzerka je místem, kam všichni západní baťůžkáři chodí na večeři. Sedla jsem tedy tam a objednala si půlku pizzy hawai a půl s tuňákem. Pizza byla dobrá a levná. 

Po návratu na hostal se mě recepční zeptala, zda se přidám na noční vyjíždku za světluškami. Ty lze pozorovat kolem řeky. Bylo by nás pět a rozdělili bychom si náklady za výlet. Tak jsem na to kývla. Odjíždělo se o půl deváté na tricyclu k řece, kde kotvila loď a čekal kapitán. 

Vypluli jsme po proudu a než jsme se dostali do oblasti, kde na břehu nestojí žádné osvětlené obydlí, uběhlo docela dost času. Nebe nad námi bylo plné hvězd. Pomalu jsme pluli řekou. V naprosté tmě. Jen občas kapitán zasvítil před sebe, aby zkontroloval, zda v cestě nestojí nějaká překážka nebo jiná neosvětlená lod'. 

Čekala jsem, že světlušky budou kolem poletovat. Tady je to ale jiné. Zde se světlušky usadí kolem nějakého stromu a na něm pak tu noc zůstávají. Dojeli jsme až skoro k ústí řeky do moře a tam byl jeden velký strom doslova obalený světélkujícím hmyzem. Bylo to jako o vánocích. Strom se jakoby rozsvěcel a zhasínal. Kapitán vypnul motor a my jsme mohli poslouchat zvuky noci. Nad námi hvězdy a před námi malý světluškový "ohňostroj". Prý nevědí, co světlušky přivábí na daný strom. Každou noc jsou prý ale na jiném stromě. 

Stáli jsme na místě ani nevím, jak dlouho a pak jsme se přesunuli proti proudu k dalšímu stromu. Docela začínala být zima. Kolem desáté jsme se vydali na nekonečnou zpáteční jízdu. Byla pěkná zima. Mikina by se hodila.

A to mě ještě čekala studená sprcha. V noci pak nebylo zrovna nejtepleji. V porovnání s horkem, které tu panovalo přes den.

Nakonec to byl fajn den, kdy jsem stihla vidět docela hodně z Boholu. A ta noční plavba byla příjemným zpestřením.