Projížďka kolem ostrova v tropickém lijáku aneb Jak i v tropech může být zima a termální prameny nejsou dostatečně horké, aby prohřály

Den mi začal v šest. Venku bylo šedo, ale nepršelo. V noci možná sprchlo a já doufala, že zůstane jen u té zatažené oblohy a nenaplní se ta předpověď. 

Dnes jsem měla v plánu si ostrov projet na skůtru a navštívit několik zdejších přírodních zajímavostí jako je vodopád Katibawasan Falls, studené prameny Santo Niño, zatopený hřbitov Sunken Cemetery, ruiny starého kostela...

Po sedmé jsem majitelce šla zapatit za ubytování a za půjčení motorky na dva dny. Podle bookingu.com mě ty tři noci měly vyjít na něco přes 3000 pesos.

Paní ani nevěděla, kolik si tam účtuje. Nakonec přišla s tím, že za noc je to 800 a plus skůtr (podle oficiálního ceníku, který mi visí v pokoji měl stát automatic 400 pesos na den). Celkem jsem platila něco málo pod trojku (o tisíc méně, než jsem počítala).

Vyfasovala jsem helmu, která je na tomto ostrově povinná a prý jsou tu kontroly i na řidičáky. Zkrátka každý ostrov to má jinak. Helmu jsem ale měla na okrasu, protože řemínek se nedal utáhnout a helma vůbec nebyla na pevno nasazená. Skůtr už také zažil lepší časy. Tentokrát jsem vyfasovala trochu rozhrkanou Yamahu černo-žluté barvy.

A nádrž klasicky skoro prázdnou. Benzínka je odtud jen půl kilometru směrem na hlavní "město" Mambajao. Tak jsem vzala věci a vyrazila natankovat. Na benzínce jsem si vzpomněla, že jsem si na pokoji nechala řidičák, tak jsem to pak opět otočila nazpět na ubytování. Před samotným výletem jsem ještě potřebovala posnídat. Sedla jsem do restaurace u výpadovky na hlavní silnici. V Check Point Food měli snídani formou bufetu za 160 pesos. Klasická filipínská nabídka: rýže, párečky, volská oka, slanina, salát, jakási ženšenová polévka...k tomu džus a kafe zdarma. 

Po snídani jsem vyrazila směrem na Mambajao, kde jsem se chtěla v přístavu zeptat na středeční trajekt na Bohol. Ten jezdí jen 3x týdně ráno. Chvíli jsem se zastavila na focení na náměstí v Mambajao. Přístav je až za městem. Vrátný -hlídač mi řekl, že dnešní trajekt byl kvůli "tajfunu" zrušen a pokud nebude trvat špatné počasí, tak jede další ve středu v osm ráno. Majitelka ubytování něco říkala o tlakové níži, kvůli které spousta turistů odjelo. Obloha zatím sice byla zatažená, ale občas se objevilo i modro. Jestli tomuto říkají tajfun...? 

Pokračovala jsem po silnici podél ostrova a čekala, kdy se po straně objeví směrovka na vodopád Katibawasan. Jenže se neobjevila a podle mapky už jsem byla o kus daleko. Nechtělo se mi vracet. Zdá se, že ostrov není tak velký a vzdálenosti tu budou relativně malé. Tak jsem pokračovala směrem na jih ostrova. Projížděla jsem kolem rýžových políček, vesničkami. Vrcholy sopek dnes byly v mlžných mracích a vzduch byl prosycen blížícím se deštěm. Během cesty občas spadla nějaká kapka, ale nic, co by mě mělo znepokojovat. Nebylo zrovna horké tropické počasí, ale v šortkách a tričku se jelo dobře. Po cestě jsem občas stavěla na focení. Nechala jsem se zlákat směrovkou na nějaký bazén a dojela až kamsi do kopců. V místě, kde asfaltka končila, pracovalo několik místních v lese. Dvě malé děti mě hned přiběhly pozdravit. Natáhly ke mě ruku, já jim podala svoji a ony si ji na pozdrav a symbol úcty ke staršímu položily na čelo. Tak tady děti zdraví starší.

Otočila jsem to zpět na hlavní tah. Dojela do městečka Catarman a zastavila u tržnice. Koupila jsem si jablko a dvě manga (tady se hodlám mangem přecpat, v Evropě tak sladká nejsou) a v pekárně dva kousky jakéhosi pečiva. Kousek odtud měla být odbočka na studené prameny Santo Niño, které jsou oblíbeným cílem v horkých slunečných dnech. Dnes slunce nepálilo a mě představa ve studené koupeli nelákala, ale chtěla jsem tento přírodní bazén vidět. 

Odbočka na prameny byla hned za městečkem dobře značená. Po silničce to k nim bylo 2,5 km lesem. Dojela jsem na prázdné parkoviště obklopené stánky se suvenýry a občerstvením. Vypadalo to tu liduprázdně.  

Zaplatila jsem vstupné 30 pesos. Pokladní se trochu divil, že jdu sama. Sem totiž hlavně chodí rodiny a skupiny lidí. Zabrala jsem si jeden přístřešek u velkého bazénu. V rohu byl ještě malý bazének, kde se za dodatečných 10 pesos chodilo na rybí masáž. Miniaturní rybky byly i v tom velkém bazénu. Sedla jsem si na okraj a strčila nohy do osvěžující vody. Celá bych do ní dnes nevlezla. Chvilku jsem pozorovala rybky, jak mi okusují neviditelné kousky kůže. Pak začalo kapat. V jeden moment to vypadalo, že to brz přejde, ale pak se rozpršelo silněji a za chvíli lilo jako z konve.

Seděla jsem pod přístřeškem a pozorovala kapky dopadající na hladinu bazénu. Areál se po poledni postupně plnil filipínskými rodinami, které si s sebou nesly i hrnce a nádoby s obědem. A děti skákaly do vody. A mě začínala být zima. Čekala jsem, že to třeba za hodinu přejde, ale když před jednou hodinou obloha nevypadala na to, že by mělo přestat pršet, sbalila jsem věci a vydala se pro motorku. Bylo mi jasné, že za chvíli na mě nebude nitka suchá. Můj batoh je naštěstí gumový nepromokavý vak, takže mi to bylo jedno. Foťák k úhoně nepřijde. 

Jelikož jsem v tomhle počasí mohla vypustit návštěvu "Sunken Cemetery" a jiných míst, rozhodla jsem se zajet si do termálních lázní Ardent Hibok-Hibok Hot Springs. Voda v bazéncích je zde natolik horká, že je pro návštěvu nejlepší večer, kdy je vzduch chladnější. Dnes jsem ani nemusela čekat do večera. Kosu jsem klepala již během těch nekonečných cca 25 km, které jsem v dešti musela ujet. A jelikož jsem rychleji než třicítkou v tom lijáku nechtěla jet (při vyšší rychlosti bych nestačila odmrkávat déšť v očích), trvalo to dost dlouho, než jsem konečně dojela k odbočce na termály a pak vyjela k areálu resortu, který u bazénů stojí. Po cestě jsem si nadávala, k čemu je mi pláštěnka, kterou jsem s sebou na Filipíny brala, když ji pak nechám na pokoji...v té by mi alespoň nebyla taková zima. 

Vstupné do termálů je 30 pesos. Pokladní sliboval, že se tu zahřeji. Došla jsem k bazénům, ve kterých skotačily děti. Vyhlédla si přístřešek, kde již byli tři západní baťůžkáři, nechala tam batoh a šortky a v plavkách a tričku (ve stylu místních, kteří se nekoupou jen v plavkách) vlezla do toho prý nejteplejšího bazénku. Na první dojem ta voda byla příjemně teplá, ale ne tak horká, jak jsem očekávala. Představovala jsem si něco jako kostarické termály v Arenalu, kde byly některé bazény doslova vařící. Vyzkoušela jsem všechny bazény. Teplota vody se zde pohybuje od 32 do 39 stupňů. Chemické složení termální vody je prý dobré na pleť. To možná ano, ale když jsem vylezla z vody ven, byla mi snad ještě větší zima. Z nebe pořád lilo jako z konve. Kolem třetí hodiny jsem to máčení se v teplé vodě spojené s nekončící sprchou z nebe ukončila a vydala se na zpáteční cestu na ubytování. 

Jelikož jsem ještě nenarazila na ubytování, kde by tekla teplá voda (možná v těch drahých resortech budou mít tento luxus) a i zde mi ze sprchy tekla studená, jen jsem se osušila. Osprchovaná jsem dnes byla již dost. 

O půl sedmé jsem vzala deštník a zašla si do Check Point Food na večeři. Po cestě potemnělou ulicí přede mnou odskákala velká žába. Mezi zvuky bubnujícího deště se ozýval doslova koncert žabího kvákání.

Z jídelního lístku jsem si objednala rybu marinovanou ve víně a banánový shake. Bylo to vynikající a bylo toho opravdu hodně. 

Poznámka doplněná po příjezdu.: Ona tlaková níže, která dorazila do jižní části Filipín 12.února dostala jméno Basyang (nebo také Sanba). Místní tyto tlakové níže nazývají tajfuny právě proto, že mnohdy z tlakové níže vznikají ony obávané tajfuny. Dalším stupněm by byla tropická bouře a poté tajfun, který by podle rychlosti větru mohl přerůst až k supertajfunu, jakým byl Haiyan v roce 2013. Tentokrát naštěstí dorazila jen ona tlaková níže, která sestávala ze silných lijáků bez větru.