Vzbudila jsem se s tím, že dnes mám volný den. Podle aplikace na počasí hrozily dnes bouřky a obloha dnes byla jakoby v oparu. Rozhodla jsem se půjčit si skůtr a vyrazil po okolí. Nedaleko je vodopád a také pláž Nacpan, na kterou v El Nidu nabízejí shuttle četné společnosti. Prý je to pěkná pláž.
Posnídala jsem banány a papáju a vydala se do centra někde splašit skůtr. V zátoce už se houfovaly lodě a pomalu nabíraly první účastníky dnešních tour.
Na hlavní ulici u policejní stanice stála řada skůtrů a místní čekali na zákazníky. Majitelka mi nabídla italský typ skútru.
Jeho omlácené vzezření se mi nelíbilo. Když jsem odmítla, nabídla mi jiný. Sportovnější typ. Až na chybějící zrcátko fungoval. Vyfasovala jsem přilbu a s prakticky prázdnou nádrží vyrazila k nejbližší benzínce. Dnes jsem žádné dlouhé projížďky neplánovala, tak jsem nechala natankovat za 100 pesos, aby mi to na cestu na pláž a zpět stačilo.
Vrátit jsem měla skútr ve stejném stavu, to znamená, že jsem mohla přijet s prázdnou nádrží.
Včera mi ty dvě Polky doporučily nezastavovat se na Lion beach, která je El Nidu nejblíže. Prý není tak pěkná jako Nacpan Beach.
Projela jsem vesnicí, kde na každém metru upozorňovali na vodopády Nagkalit-Kalit Falls.
Podle Polek zde je třeba si najmout průvodce, který k vodopádům dovede a cena není zrovna nejnižší. Prý okolo 250 pesos za osobu. Vodopády jsem tedy vynechala a pokračovala dál. Odbočka na Nacpan beach měla být asi po pěti minutách a prý je snadné ji minout.
Pro mě nebylo těžké najít odbočku.
Po levé straně u cesty stojí velká cedule s potrhaným názvem a na stromě je umístěno několik reklamních tabulek upozorňujících na restaurace na pláži.
Na to, že je to vyhledávaná pláž, k ní vede jen prašná cesta plná výmolů. Most na začátku je také jen takový provizorní. Pomalu jsem se kodrcala k pláži. V jednom úseku je rozestavěná část budoucí betonové silničky. Po asi dvaceti minutách jsem se dokodrcala do vesničky u pláž. V budce u cesty k pláži vybírali vstupné 30 pesos. Pak už to bylo jen kousek.
Nechala jsem motorku na parkovišti mezi palmami a vydala se na pláž.
Nacpan beach je prý nejhezčí pláží jihovýchodní Asie. Nevím, kdo to rozhodl, nebo podle jakého žebříčku byla zvolena, ale už jsem viděla hezčí pláže. Tato pláž je asi 5 km dlouhá, lemovaná palmovým lesem a restauracemi, které tu rostou jako houby po dešti. Z moře vyrůstá několik malých ostrůvků. 
Vydala jsem se po pláži k jejímu levému okraji, který byl jednak blíže a jednak jeho okolí vypadalo zajímavě. Úzký kanál odděloval pláž od skupiny ostrůvků. Na tom nejbližším stojí malý domek. Minula jsem kavárnu a cukrárnu Gusto, která má v El Nidu svoji filiálku a dostala jsem se do části pláže, kde stojí tradiční rybářské chýše. V jedné z nich si rybářova rodina zřídila skromnou restauraci nabízející několik typických pokrmů. 
U břehů kotvilo několik rybářských loděk.
Skalní okno umožňovalo se dostat dál na skalnatý břeh. V moři u břehu šnorchlovali dva turisté. Moře si mezi skalami probíjelo cestu až pod skalní okno.
Přezula jsem se do bot do vody, které jsou vynikající na chůzi po mokrém povrchu a přebrodila se vodou na druhou stranu skalního okna. Zjistila jsem, že zdejší mokré kameny a povrch je docela kluzký i v botách s protiskluzovou podrážkou.
Z prava jsem obcházela skalní výběžek a přede mnou se otvíralo další zajímavé panorama malé zatoky s kamenitou pláží chráněnou vysokým svahem. Kromě jedné šnorchlařky prozkoumávající jeden ze záhybů zátoky tu nikdo nebyl. Když vylezla z vody, zeptala jsem se jí, jestli je to pod hladinou zajímavé. Prý ryby tu nejsou, ale korály jsou zajímavé. Tak jsem nechala věci na břehu a vlezla se šnorchlem do zátočinky plné travin a řas. Korály tu byly pěkné, ale jak nesvítilo slunce, bylo pod hladinou docela ponuro.
Trochu mě znervózňoval proud, který trochu táhl od břehu. Vrátila jsem se na břeh a došla na kmenitou pláž. Za ní vede stezka do svahu s upozorněním na ceduli, že je na ni vstup zakázán, protože je to soukromý pozemek a že je třeba se obávat psa. Vzhledem k tomu, že pozemek není oplocen a zdejší filipínští psi jsou takoví flegmoši (navíc jak by řekl řidič společnosti Cyan "jsou filipínští, tedy přátelští a není se jich třeba bát), tak to upozornění byl stejně jen blaf. I přesto jsem se nehodlala narušovat soukromý pozemek a když jsem zjistila, že moře u pláže je dost mělké a plné mořských řas a travin na to, aby se tudy dalo jít šnorchlovat, otočila jsem to a kudy jsem sem přišla, tudy jsem i zátoku opustila a skalním oknem se dostala zpět na Twin beach.
V části spojnice mezi oběma plážemi pod svahem, na kterém stojí jedna chýše a kolem ní onen soukromý pozemek se zlým psem, stojí velká cedule upozorňující, že Twin beach je majetkem nějakého resortu, který se soudí o tento pozemek s nelegálními okupanty a proto není možné se zde pohybovat. Uvažovala jsem, jestli tím pozemkem je onen svah s chýší, na jehož druhé straně je kamenitá pláž v oné zátoce, odkud jsem právě přišla a nebo zda se to týká celé zátoky kolem Twin beach, kde stojí vesnice. Každopádně to vypadá, že je v plánu, že zde jednoho dne bude stát nějaký turistický resort a ráz krajiny se změní. Tak jak se to děje na všech pěkných plážích a turisticky oblíbených místech. Tipuji, že do pěti let povede na Nacpan beach asfaltová silnice a u pláže bude stát nějaký ten luxusní resort jako je tomu třeba v Sabangu.
Vydala jsem se k rybářské "restauraci" na oběd. Pod přístřeškem z palmových listů stojí na písku několik stolků. Dva stolky již byly obsazené. Sedla jsem si k volnému a ze skromného jídelního lístku s obrázky pokrmů jsem si vybrala grilovanou rybu za 150 pesos (když už jsem přímo u zdroje) a kokosový ořech. Bylo to příjemné sedět na čerstvém mořském vzduchu v tradičním přírodním nekomerčním prostředí rybářské vesnice. Lepší než o pár set metrů dál v "centru dění", kde se kolem komerčnějších restaurací houfovali jak filipínští nedělní výletníci, tak i západní turisté, kteří sem dorazili z El Nida.
Ryba byla docela malá, ale celkově jsem se dobře najedla. "Zákuskem" mi byla kokosová dužina, kterou jsem si po vypití kokosové vody vyškrabala lžičkou.
Po obědě jsem se vydala opět ke konci pláže obhlédnout skalní útesy. Pak jsem si našla místečko a konečně rozložila ručník s tím, že budu relaxovat. Nízký vítr prohánějící se po pláži mě ale neustále zasypávala jemňoučkým pískem, tak to moc o relaxu nebylo. Vlny nebyly moc silné. Tady to o šnorchlování ale nebylo. Dno bylo písčité. V jednu chvíli z oblohy spadly asi tři kapky. Po třetí hodině jsem to zabalila a vydala se po pláži na parkoviště pro motorku. Na zpáteční cestu jsem počítala tak hodinu, vzhledem k tomu, že mě čekal pomalý úsek z pláže na hlavní cestu. A také jsem teď chtěla udělat několik fotografických zastávek.
Na cestu nazpět jsem si nasadila šátek. Vítr totiž nepříjemně rozfoukával jemňoučký okrový prach z nezpevněné cesty. V El Nidu bylo znát, že zde během dne spadlo více než jen tři kapky.
O půl páté jsem vrátila motorku a vydala se dát si sprchu a smýt ze sebe písek a prach.
Vrátila jsem se do centra. V agentruře Art Café jsem si zamluvila na další den tour C a pak sedla na večeři na terasu restaurace Squidos. Měla jsem dnes nějaký rozhozený žaludek, tak jsem nechtěla nic smaženého a měla potřebu si dát nějakou polévku. Z jídelního lístku jsem si tedy nejprve poručila česnekovou polévku (90 pesos) a pivo s tím, že pokud budu mít hlad, něco si doobjednám.
Česnečku mám ráda, tahle ale byla tak strašně česneková, až jsem měla pocit, že si spálím česnekem celou pusu. Ani jsem ten talíř nedojedla. Bylo to až nepříjemné. Jako druhý chod jsem si zvolila "chicken adobo" - jeden z typicky filipínských pokrmů - kuře v omáčce se zeleninou. Docela to ušlo. V této restauraci docela fungovala wi-fina, tak jsem toho využila.
A po večeři jsem se vydala na pokoj si odpočinout. Další den mě čekalo vstávání v sedm, abych stihla dojít na půl devátou do Art Cafe.
Žádné komentáře:
Okomentovat