Cesta z Palawanu do Manily

Vzhledem k vzdálenostem mezi ostrovy bývají přesuny na Filipínách docela zdlouhavé a mnohdy zaberou i celý den. Jedním takovým "promarněným" přesunovým dnem byl dnešek. Musela jsem se z El Nida dostat do Puerto Princesa na letiště. Cesta z El Nida zabere minimálně pět hodin (někde jsem se dočetla, že i klidně osm hodin, ale asi záleží na počasí). Odtamtud mi v podvečer letělo do Manily letadlo. No a pak mě ještě čekal přesun z letiště do manilské čtvrti Makati na ubytování. Takže celý den v háji. Co se dá dělat, i toto patří k cestování.
Včera jsem si přes recepční nechala zamluvit odvoz shuttle busem do Puerto Pricesa na letiště. Jelikož jsem potřebovala být na letišti před čtvrtou a moc jsem tomu údaji o "jen" pětihodinové jízdě nevěřila, raději jsem si z nabízených časů odjezdů zvolila sedmou ranní. Cena za transport jen 550 pesos (kdybych jela z Puerto Princesa s některými společnostmi, vysolila bych i osm kil. Jen ze Sabangu jsem musela platit sedm set do El Nida. Zde si ale přisazovali, protože byli jedinými dopravci a v El Nidu je těch dopravních společností spousta a k tomu je zde ještě běžný autobus).
Hotelový řidič mě o půl sedmé odvezl na autobusový terminál, kde mě vysadil u jedné ze společností (Natur cosi). V sedm jsem nasedla do minivanu a vyrazili jsme na cestu do Puerto Princesa. Po cestě jsme stavěli na snídani kdesi před Roxas.
Na letiště jsem dorazila po poledni. A letadlo mi letělo těsně před šestou, takže mě čekalo čekání. A le lepší čekat, než aby mi letadlo frnklo. Takže jsem si sedla v hale na zem a čekala, až se otevře check-in. Po třetí hodině jsem mohla na přepážku, odevzdala svoje téměř jedenáctikilové zavazadlo (limit jsem měla u Philippines Airlines deset kilo, ale naštěstí se nad tím nikdo nepozastavoval) a šla zaplatit 200 pesos letištní poplatek. Ne všechny letiště mají letištní odletové poplatky zahrnuté v letence. Naštěstí odletový poplatek na mezinárodním terminálu v Manile je již asi dva roky v ceně letenky, takže nemusím řešit, zda mi zbydou nějaké peníze.
Prošla jsem druhou bezpečnostní kontrolou a octla se v čekárně u tří odletových bran. Měla jsem hlad, tak jsem si koupila sandwich (klasicky předražený jako na všech letištích).
Odlet byl na čas. V Manile jsem přistála o hodinu později a hned zamířila najít stanoviště taxíků. Před dvěma dny jsem napsala na ubytování hostelu Zen rooms, které podle toho, co bylo uvedeno na bookingu, mělo zajišťovat zdarma dopravu na a z letiště. Toto pravda nebyla, ale nabídli mi zajištění taxíku, který na mě bude čekat před letištěm. Cena poněkud vysoká na filipínské poměry - 700 pesos. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že dopravní situace v Manile bude dost špatná a ke zušenosti s taxikáři v Cebu City, které jsem musela navigovat, jsem na tuto nabídku kývla a doufala, že se alespoň v pohodě dostanu na ubytování. Byla již tma.
Před terminálem 3, na který jsem doletěla, operovalo několik taxi společností. Kdybych to věděla, nedomlouvala bych si přes hostal odvoz a sehnala bych si něco levnějšího sama. O totiž ten taxikář, kterého jsem vyfasovala, neměl ani páru, kde se ta ulice a ten hostel v Makati nachází a nějakou dobu zíral na ten lísteček s adresou, který jsem mu podala. Pak mi položil absurdní otázku, zda vím, kde to je...! Tohle fakt nepochopím. Jak může dělat někdo taxikáře, když ani nezná město?! A nebo, proč nemají v autě GPS, když už jsme v tak velkém městě? Nad tím, že měl nehty na rukách natřené červeným lakem s flitry, jsem se nepozastavovala. Už jsem si zvykla, že transsexualita je na Filipínách docela běžná a nikdo se nad ní nepozastavuje (ne, že bych všude potkávala kluky v podprsence, ale z poslední měsíc jsem se setkala s více transsexuály, než za celý rok). Někam zatelefonoval, aby se zeptal,  kde to je a pak jsme vyrazili na cestu. Než jsme se vymotali z letiště, začal mě přesvědčovat o jakémsi poplatku 35 pesos. Připravená na možnost narazit na taxikáře podvodníka, jsem rázně řekla, že cena je stanovená na 700 a že nehodlám platit nic navíc. Stále mě ale přesvědčoval o tom, že mám zaplatit 35 pesos za mýtné na nadzemním okruhu, kterým se vyhneme té zácpě, která se vytvořila z letiště směrem do centra. Bylo pozdě, začínala jsem mít hlad, tak jsem nakonec na to kývla, i když si myslím, že by toto mělo být již zahrnuté v ceně. Není přece můj problém, že se mu nechce trčet v zácpě a chce mě rychle dovést do cíle. Nadzemní výpadovkou jsme objeli celou zácpu a dostali se na odbočku na čtvrť Makati, která je finanční a obchodní zónou Manily. Zde žije ta bohatší vrstva a ulice jsou čisté a bezpečné. Všude jsou mrakodrapy a obchodní centra. Jakmile jsme dojeli do Makati, zácpě jsme se nevyhnuli. Ty dva, tři bloky na Makati avenue, které mě dělily od odbočky do ulice s hostalem, jsme překonali asi po půl hodině. Doprava je v Manile opravdu příšerná.
O půl deváté jsem se konečně mohla ubytovat. Tentokrát opět ve společném pokoji. Bylo tu horko. Ulice Manily žhnuly i po setmění a opět jsem se octla na dusném městském vzduchu prosyceném smogem a různými pachy. Dost markantní rozdíl oproti městěčkům a vesničkám, kde je dýchatelněji.
Vydala jsem se do nejbližšího okolí najít nějaké místo na večeři. Nakonec jsem vlezla do Subwaye, poručila si půlku bagety s sebou a povečeřela na hostelu.
Další den mě čekalo poznávání historického centra Manily - Intramuros. Na první pohled je ale tohle město zajímavější a hezčí, než Cebu City.