Dijous Bo - nejstarší veletrh na Mallorce

Každý čtvrtý čtvrtek po neděli následující po 18.říjnu probíhá v Ince velký trh, na který se sjíždějí prodejci a návštěvníci z celé Mallorky. A nejen z Mallorky, ale i z pevniny. Tato “férie” neboli slavnost, pouť či veletrh (jakkoliv to lze nazvat) je největší a nejvýznamnější událostí svého druhu na Mallorce. A také nejstarší. Datuje se již do roku 1301, kdy tehdejší Mallorský král povýšil Inku na město. Od té doby se každý rok v polovině listopadu do města sjíždějí statkáři, farmáři, průmyslníci, pekaři a umělci všeho druhu, aby představili a pokud možno prodali svoje zboží, produkty a zvířata.

Tento veletrh se jmenuje “Dijous Bo”, nebo-li “Dobrý čtvrtek”. A dobrý opravdu je. Jak pro prodejce, tak pro nakupující. Slavnost začíná již ve středu, tedy na “Dobrou středu” (Dimecres Bo) a hlavní dění a kulturní akce probíhají odpoledne a pak hlavně ve čtvrtek. Kromě stánků je v ulicích k vidění i výstava historických parních a zemědělských strojů, prochází zde orchestr, vystavena jsou zvířata, která zdejší pastevci chovají, je zde spousta míst, kde se lze najíst a nebo třeba jen ochutnat produkty řezníků a výrobců tradičních sýrů...Dijous Bo je velká přehlídka mallorské kultury, která rozhodně stojí za návštěvu. Hlavně je to po sezóně a tak se zde setkávají především Mallorčani a ti, kteří na ostrově dlouhodobě žijí. Je to autentické a zábavné. A panuje zde příjemná atmosféra. Jediným nebezpečím tohoto veletrhu je, že vleze dost do peněz. Zdejší produkty a jídlo jsou tak lákavé a chutné, že určitě nikdo neodolá, aby si nekoupil nějaký ten salám, šunku, sýr nebo třeba tipicky mallorskou ensaimadu.

Já jsem se na tento veletrh vypravila poprvé. Vlastně jsem se o jeho konání dozvěděla jen několik dní předem a jelikož jsem již o víkendu “přičichla” k mallorským tradicím na “férii” v Pollence, rozhodla jsem se v poznávání zdejší kultury pokračovat. Tak jsem na trh vyrazila již na “dobrou středu”, abych situaci omrkla, vyhnula se případným návalům lidí a také dešti, který byl na čtvrtek hlášen (a který nakonec naštěstí nedorazil). A jelikož se mi to moc líbilo, tak jsem se do Inky vrátila i na “dobrý čtvrtek”. Video z Dijous Bo najdete zde: https://youtu.be/d1R8H2DY0g8

Výlet k opevněnému hradu Castell del Rei aneb Den na soukromém pozemku jedné z nejbohatších rodin Španělska

Do Pollency jsem dorazila před pátou hodinou. Za sebou jsem měla výlet k nejvyššímu vodopádu Mallorky ( http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/11/mallorca-na-otocku-k-vodopadum-salt-des.html )a přesun z Orientu přes Incu do Pollency. Následující den mě čekal výlet ke středověkému hradu Castell del Rei. A jelikož se hrad nachází na soukromém pozemku jedné z nejbohatších rodin Španělska, která si nepřeje, aby se po tomto území nekontrolovaně procházeli turisté v houfech a ničili zdejší krajinu (jak se bohužel děje na jiných snadno přístupných místech), omezili vstup na maximálně 20 osob a v doprovodu průvodce. Až do tohoto roku měla na starost vstup na pozemek radnice v Pollence. Pak se ale nějak změnily zákony a Nadace rodiny March svěřila pořádání průvodcovaných výletů ke hradu spolek zabývající se ochrannou středomořské fauny a flóry (Fundación Vida Silvestre Mediterranea).

Pont Roma, Pollenca

Na stránkách tohoto spolku jsem si tedy dopředu zarezervovala vstup (www.visitaguiadaternelles.com ). A jelikož výlet začínal v 9:30 a poté se brána na pozemek statku Ternelles zavřela a nikdo dovnitř nesměl a dostupné spoje do Pollency jsou teď mimo sezonu dosti nedostatečné, musela jsem v Pollence přenocovat, abych se stihla k bráně na pozemek dostavit na čas.
A nocleh jsem zvolila v turistické ubytovně, která hlavně slouží všem trekařům, kteří podnikají dálkovou cestu po trase GR 221. Je to také nejlevnější možnost ubytování ve městě. Cena za noc ve společné ložnici je 15 €, plus poplatek za povlečení, pokud si netáhnete svoje. Já jsem se táhla rovnou se spacákem a počítala s tím, že to bude stačit. Bohužel to kvůli nějakým předchozím problémům neberou jako dostatečnou ochranu postele a peřin, takže mi zůstal zaúčtovaný poplatek za povlečení, které jsem tedy musela použít. I tak jsem spacák využila. V noci je již docela chladno a já jsem zimomřivá osoba. Tak jsem alespoň spala jako v bavlnce.
Nevědomky jsem si tento výlet naplánovala na víkend, kdy v Pollence probíhaly slavnosti tradičních mallorských řemesel. Již po cestě městem k ubytovně jsem se procházela kolem stánků s uměleckými předměty, jídlem, oblečením. V jedné ulici byla vystavená historická auta a staré motorky. Jinde se točily kolotoče. A u starého římského mostu Pont Roma v klecích pobíhala a nebo se válela  tradiční hospodářská zvířata různých druhů, která na ostrově statkáři chovají. Od telat, přes oslíky, přes různobarevná selátka s prasnicí, kozy až po ovce s jehňaty. A po setmění se otevřel bufet s domácími pokrmy zdejších hospodyněk a na jednom z náměstí jsem mohla přihlížet tradičním tancům. Byla to zajímavá kulturní vložka do mého "čundrovacího" programu.

V neděli v osm ráno jsem opustila ubytovnu, zašla do nedalekého baru u Pont Roma na snídani a pak se vydala přes dva tisíce starý kamenný most na druhou stranu potoka, kde stojí rozcestník.

Pec na pálení vápna

Pokračovala jsem podle směrovky po cestě "Camí de Ternelles", která mě měla dovézt až k bráně pozemku "Finca Ternelles". K pozemku to mělo být asi 15 minut chůze. Nejprve byla cesta jasná, pak se ale na silničku začaly napojovat jiné cesty a v jednu chvíli jsem pochybovala, že jdu dobře. Navíc se již blížila půl desátá, kdy výlet začínal. Pak se ale vedle cesty objevil potok a také bylo kolem silnice zaparkováno několik aut, které mohly patřit ostatním návštevníkům. Pár minut před půl desátou jsem konečně došla k bráně pozemku, za kterou již stála skupinka lidí. V informační budce za bránou jsem se zapsala a vyfasovala dalekohled, abych po cestě mohla pozorovat supy černé, kteří na pozemku hnízdí. Nakonec jsme na výlet vyráželi až před desátou, protože se čekalo na jednu skupinku, která se nakonec nedostavila. Každopádně se nic moc neděje, když se někdo trochu opozdí. Většinou se na opozdilce čeká až do desáté.

myrta

Jedním z důvodů, proč je pozemek přístupný jen v doprovodu průvodce jsou právě tito chránění dravci. A kvůli nim se vlastně ani nemůže až na hrad Castell del Rei, který je pro mnohé hlavním důvodem, proč se na tento výlet vydávají. Ještě před 25 lety byl hrad přístupný, ale pak vlastnící pozemku rozhodli vstup zakázat. Mohlo se alespoň pod hrad, ale pak se zakázal i vstup na přístupovou cestu. U ní jsou totiž nejen nějaká hnízda, ale hlavně je tam krmítko, kam ochránci supům vozí potravu v podobě mrtvých ovcí, které jim darují chovatelé z celého ostrova.
Takže v současné době se prochází jen údolím pod hradem. A z důvodu ochrany jedinečného ekosystému se nemůže ani sejít do zátoky Cala Castell, nad níž hrad drží dohled. Na tamnějším výběžku přilétají hnízdit ptáci až z Madagaskaru a je to jedno z mála míst na Mallorce, kde se zatím zachoval původní nedotčený ekosystém.

I přesto, nebo právě proto, stojí tento výlet za to.
Musím říct, že jsem z té skutečnosti, že budu muset následovat průvodce a že to nebude o volném pohybu, původně nebyla nějak nadšená. Je to ale jediná možnost, jak se do oblasti Ternelles dostat a vidět hrad. Nakonec to ale byl velmi poučný a zajímavý výlet. Zásluhu na tom měl náš velmi sečtělý a sympatický průvodce Ramon, který trpělivě podával informace jak ve španělštině, tak v angličtině, protože se výletu účastnily i dvě skupinky cizinců. Právě kvůli tomu se výlet nakonec protáhl a místo ve tři, jsme se nazpět k bráně vrátili až ve čtyři.
Kromě informací týkajících se pozemku a projektu ochrany supů černých nám Ramon pověděl zpoustu zajímavostí o tradičním způsobu života Mallorčanů žijících na venkově v době před průmyslovou revolucí a rozvojem turismu. Dozvěděla jsem se více o pálení vápna, což byla v minulých staletích jedna z činností lidí žijících v horách. Pálené vápno se používalo jako nátěr domů, sypalo se do hrobů, na zdechlá zvířata...Ramon nám také pověděl o historii hradu, který je jedním ze tří hradů postavených na skále, které se na Mallorce nacházejí (další je hrad Castell d'Alaró a Castell de Santueri. Oba jsem navštívila).
O tom, kdy byl Castell del Rei na skále postaven, se vedou spory. Jednou z teorií je, že hrad na skále stál již v době římské říše s tím, že na skále zřejmě mohla mít svoje stavby talayotská kultura.

Každopádně se ví, že v době, kdy byla Mallorka v maurských rukách, na skále již stála pevnost. Právě zde v roce 1231 proběhla poslední velká bitva mezi maurskými vojáky a vojskem katalánského krále Jaume I. a tím, že byl hrad dobyt křesťany, skončila Maurská nadvláda. Další zajímavou historickou událostí, ve které si hrad zahrál hlavní roli, byl rok 1343, kdy se na hradě opevnili poslední věrní mallorského krále Jaume III., kteří zde marně vzdorovali aragonskému králi Pedrovi III., který se rozhodl Mallorku přičlenit k Aragonskému království. V pozdějších dobách sloužil hrad jako strážní místo až do 18.století. Od té doby chátrá.

Již po cestě jsem mohla nad okolními kopci pozorovat vznášející se dravce. Kromě supů jsme viděli ještě poštolky a jiné ptactvo. Kolem hradu jich poletovalo opravdu hodně. Byl nádherný podzimní den. Pokračovali jsme po cestě kolem hradu na pobřeží. Konečnou byla úchvatná panoramatická vyhlídka na zátoky. Zde jsme posvačili a pak to již otočili nazpět. Celkem jsme během tohoto nenáročného výletu ušli 13 km. Díky častým zastávkám nám ten výlet zabral 6 hodin.

No a vzhledem k tomu, že se výlet protáhl, nebylo možné, abych stihla autobus z Pollency do Inky, který mi odjíždel po čtvrté. Možností by bylo to otočit dřív k bráně, jak to udělala jedna rodinka, která potřebovala ve tři odjet.
Ramon mi ale nabídl, že mě sveze do Manacoru, protože bydlí v Sant Llorenc a denně dojíždí. Další možností by byla další noc v ubytovně v Pollence.

Nakonec mě Ramon dovezl až do Sant Llorenc. Celou cestu jsme si povídali a bylo to velmi příjemné zakončení dne. V Sant Llorenc jsem nasedla na autobus a doma jsem nakonec byla o tři hodiny dříve, než kdybych stihla ten autobus z Pollency.
Byl to moc příjemný víkend plný nových zážitků. Už teď přemýšlím nad dalším výletem.

Video zde: https://youtu.be/My9wIF8-8xQ

Mallorca: Na otočku k vodopádům Salt des Freu

Kdo by to byl řekl, že na Mallorce pramení sladká voda, tečou potoky a dokonce jsou i vodopády? Dlouhou dobu jsem Mallorku považovala za ostrov v subtropickém pásu se specifickou vegetací, která se musí spokojit s minimem vody a ne zrovna kvalitní půdou. Za místo, kde hlavní roli hrají skály a kameny, které byly tradičně využívány na stavbu obydlí a teras a zídek lemujících cesty. Byl to pro mě ostrov s nádhernými písečnými plážemi a pohořím na severu, které jehož existenci jsem tak nějak přehlížela. Zajímaly mě zkrátka hlavně ty pláže a nejznámější pamětihodnosti. O tom, že pohoří Serra de Tramuntana ukrývá množství nádherných a zajímavých přírodních úkazů, natož, že se zde nachází i vodopád, jsem až do nedávna neměla tušení.

O existenci vodpádu Salt des Freu jsem se dozvěděla až loni v zimě, když jsem hledala turistické trasy a zajímavá místa v podhůří. Na jaře jsem se pokusila k vodopádu dojít během mého výletu z Alaró do Orientu ( http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/03/stezkou-cami-de-ses-artigues-z-alaro-do.html ). Ovšem neúspěšně. No a pak nastala sezóna a letní měsíce, během nichž neprší a vodopád je jen holou skálou. Ano, Mallorca má vodopád, ale jen v zimních měsících, kdy na Mallorce více prší. Voda tekoucí potoky, vyvěrající z pramenů a padající z vodopádu je totiž dešťová.
No a během posledního více než měsíce nám tu docela hodně pršelo. O dost více, než loni touto dobou. Nehledě na to, že kvůli bleskovým lokálním dešťům, kdy během hodiny napršelo na některých místech přes 200 litrů na metr čtvereční, postihly Mallorku i záplavy, které si vyžádaly 13 mrtvých, poničenou vesnice Sant Llorenc a několik zničených silnic na severovýchodě ostrova.

Zkrátka pršelo hodně. A to znamenalo, že opět začala proudit voda z pramenů Ses Fonts Ufanes ( http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/03/ses-fonts-ufanes-jedinecny-prirodni.html ), ale že i největší vodopád Mallorky - Salt des Freu - je aktivní.
Takže jsem si na tento víkend naplánovala dva výlety. Na sobotu návštěvu právě tohoto vodopádu a na neděli jsem si zamluvila místo na průvodcovaném výletě k hradu Castell del Rei.
A proč jsem zvolila víkend? Protože jen o víkendu jezdí z vlakové zastávky Alaró/Consell do Orientu autobusy. Malebná vesnička Orient mi měla být výchozím bodem pro výlet k nedalekým vodopádům.
Takže jsem si sestavila itinerář všech spojů, na které jsem z Cala Ratjady musela nasednout, abych se do Orientu dostala. A také itinerář spojů z Orientu do Pollency, kam jsem se odpoledne měla přesunout.

No a v sobotu ráno mě čekalo trochu adrenalinu. O půl osmé jsem nasedla na autobus do Manacoru, kde jsem měla přesednout na vlak do Alaró. Na přestup jsem měla asi 9 minut, ale autobus nabral v na jedné ze zestávek v Manacoru zpoždění, protože čekal na další spoj z Porto Crista, takže jsem u vlakového nádraží vysedla 4 minuty před odjezdem vlaku. Sprintem jsem doběhla k pokladně, kde naštěstí nikdo nestál. Koupila si jízdenku. Další print přes turniket a už jsem byla ve vlaku. Ještě, že tu ty vzdálenosti nejsou velké. Teoreticky bych mohla jet i o hodinu později dalším vlakem, ale to by pak bylo na knap během přesedání na autobus do Orientu. To bych měla jen 3 minuty na přestup a to v případě, že by vlak nenabral zpoždění.

Takhle jsem dojela na zastávku u Alaró po deváté. Kyvadlový autobus z nádraží do městečka už tam čekal. Tento autobus ale jel jen do Alaró. To až spoj odjíždějící o hodinu později by pokračoval do Orientu. Tu hodinku jsem ale chtěla využít ke klidné snídani v nějaké kavárně v Alaró a ve čtvrt na jedenáct bych pak sedla na autobus do Orientu.
Příjemným překvapením mi byl trh, který okupoval hlavní náměstí pod radnicí a který se pomalu probouzel k životu. Sedla jsem si do kavárny La Plasa v rohu náměstí, kde bylo takhle po ránu živo. Místní babky se zde scházely na kávě a pokecu a pracující si dávali snídani a pročítali tisk. Poručila jsem si kafe a tradiční chleba "pa amb oli" se serranem. Ideální snídaně, která mě zasytila a dodala energii na velkou část dne.

Zběžně jsem si prošla trh a pak již šla chytit autobus do Orientu.
Byla jsem jedinou cestující. Cesta úzkou silničkou zabrala asi dvacet minut. Po půl jedenácté jsem byla na místě. Vesnička ještě spala. Alespoň tak to vypadalo. Po chvíli ale již pomalu začali přijíždět první výletníci.
K vodopádu se lze z Orientu dostat ze dvou stran. Buď vystoupat po stezce po polích a vydat se  lesem po cestě, kterou v minulosti používali uhlíři, která navazovala na stezku sestupující až do několik km vzdálené Santa Maria. A nebo dojít 1,5 km po silnici vedoucí do Bunyola, kde u parkoviště začíná nenáročná asi 20 minutová cesta až k potoku, který nás dovede k vodopádům.

Zvolila jsem tu první variantu. A stejně jako během onoho jarního výletu se vydala před bránu do polí, vystoupala k lesu, přelezla po žebříku plot a tentokrát se vydala po cestě napravo. Po pátečních deštích byl les vlhký a cesta byla občas rozbahněná. Cesta začala stoupat a klikatit se lesem. Naštěstí byly na kamenech namalované šipky. I když občas už špatně viditelné. Abych náhodou nezabloudila, rozhodla jsem se řídit pravidlem, jít vždy po cestě odbočující na pravo. Tím směrem měly být vodopády.
Vystoupala jsem k zvláštní vápencově bílé skalní stěně, v jejíž jedné části byl průsmyk, kterým cesta pokračovala na druhou stranu kopce. Průsmyk Pas Estaló zde v minulosti vytesali uhlíři, aby si tak usnadnili cestu do údolí. Pak již cesta začala klesat a míjela pozůstaky po dávné lidské činnosti. Míjela jsem staré kamenné milíře a rozpadlý domek uhlířů. Dubový les voněl po houbách a několik houbařů procházelo po svahu a hledalo těch několik jedných druhů hub, které zde zřejmě rostou.
Už jsem byla na cestě asi hodinu a po vodpádu ani vidu a ani slechu. V momentě, kdy jsem začala být nervózní z toho, že jsem asi zase minula odbočku, jsem došla na rozcestí a u cesty vedoucí napravo uviděla směrovku a na kameni šipku se špatně čitelným nápisem, ze kterého se dalo vyčíst "Freu". Po pár desítkách metrů mě cesta dovedla nad údolí, ze kterého byl slyšet zvuk padající vody. Hurá! Už jsem byla blízko. Opatrně jsem sestoupala po serpentinovité cestě, která byla plná kamenů a kamínků, které klouzaly. Čím níže jsem byla, tím více ohlušující byl zvuk tekoucí vody. Tak jsem se na to těšila. K potoku jsem došla těsně před polednem. Kolem se procházely rodiny s dětmi, které využily ideálních podmínek k obdivování tohoto přírodního skvostu. Bylo to tu jako v pohádce. Potok tekoucí zeleným lesem a pomalu padající kamsi níž. Vzhledem k tomu, že jsem měla v plánu nasednout na autobus odjíždějící z Orientu ve dvě, měla jsem na procházku kolem vodopádu jen asi hodinu a půl. Nazpět jsem to chtěla vzít po té snažší cestě, po které se sem dostala většina návštěvníků.

Pomalu jsem tedy začala sestupovat podél potoka, fotila, natáčela (video se připravuje) a obdivovala tu nádheru. A za chvíli jsem stanula nad hlavním několik metrů vysokým vodopádem. Z vrchu to vypadalo tak na dvacetimetrový sráz, ze kterého padala voda s ohlušujícím rachotem. A všude kolem poletovaly miniaturní kapičky odražené vody. V místech, kde na kapičky dopadaly sluneční paprsky, které si prodraly cestu přes větve dubů, se tvořila duha. Do toho ty podzimní barvy. Nádhera, nádhera a nádhera! Zalitovala jsem, že jsem si nemohla dovolit tu zůstat déle. Klidně bych tu mohla strávit další dvě hodiny pozorováním přírody. A také pozorováním skupinek adrenalinových nadšenců, kteří pod vedením zkušených průvodců slaňovali vodopád, brodili se potokem a užívali si "canyoning". Již předem jsem věděla, že zde v zimních měsících několik agentur tuto činnost provádí. Tady u vodopádů celou akci začínají a pokračují pak kaňonem Coanegra a na mnoha místech je třeba skákat z útesů do tůní. Podle toho, co jsem viděla na internetu, je to větší adrenalin, než co jsem zažila třeba ve Vietnamu (http://katka-na-cestach.blogspot.com/2017/03/canyoning-kolem-vodopadu-datanla-aneb.html ) a nebo třeba tento rok na Filipínách (http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/02/snorchlovani-se-zraloky-velrybimi.html ). Už jen během sledování, jak slaňují ten velký vodopád, a při představě, že bych byla na jejich místě, se mi do krve nahrnula taková dávka adrenalinu, že jsem tuto myšlenku musela zavrhnout. I když, kdo ví, třeba se k tomu někdy v budoucnu také rozhodnu.

Bohužel mi čas rychle ubíhal a v jednu hodinu jsem pomalu začala stoupat kolem vodopádu nahoru. To už se okolí docela zaplnilo výletníky.
Abych se dostala na cestu vedoucí od vodopádů k silnici, čekalo mě bližší seznámení se s potokem a vodou. Musela jsem totiž potok přebrodit. Takže na konec si moje chodidla užila ještě osvěžení.
Pak jsem přelezla žebřík přes bránu a vydala se po cestě směrem k parkovišti. Spíše než cesta to ale byl potok. Po cestě buď tekla voda a nebo se v ní vytvořilo jezero a tak jsem hledala cestičku po kamenech. Když jsem došla k parkovišti, měla jsem lýtka zašvihaná od bláta.
Směrovka na parkovišti udávala, že do Orientu to bylo ještě 25 minut. A do odjezdu autobusu to bylo přesně 25 minut. Takže jsem musela kopnout do vrtule a rázným tempem vyrazila po silnici. Poslední úsek stoupal do kopce a to už ze mě pěkně lilo. Když už jsem byla na dohled od čekajícího autobusu, ulevilo se mi. Zvládla jsem to za 17 minut! Sotva jsem nasedla do autobusu, řidič zavřel dveře a vyrazil na cestu. O pět minut dřív než bylo uvedeno v jízdním řádu! Tak to jsem měla štěstí. Jinak by mě čekaly další tři hodiny v Orientu.
Vysedla jsem na vlakovém nádraží, nasedla na vlak mířící do Manacoru a vysedla v Inca. Čekal mě přesun na kraj města na autobusovou zastávku, kde jsem o hodinu později nasedla na autobus mířící do Pollenca. Čekala mě noc v turistické ubytovně. A další den výlet ke "královu hradu"...

video z výletu zde: https://youtu.be/93NJ8-j9kNk