Výlet k opevněnému hradu Castell del Rei aneb Den na soukromém pozemku jedné z nejbohatších rodin Španělska

Do Pollency jsem dorazila před pátou hodinou. Za sebou jsem měla výlet k nejvyššímu vodopádu Mallorky ( http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/11/mallorca-na-otocku-k-vodopadum-salt-des.html )a přesun z Orientu přes Incu do Pollency. Následující den mě čekal výlet ke středověkému hradu Castell del Rei. A jelikož se hrad nachází na soukromém pozemku jedné z nejbohatších rodin Španělska, která si nepřeje, aby se po tomto území nekontrolovaně procházeli turisté v houfech a ničili zdejší krajinu (jak se bohužel děje na jiných snadno přístupných místech), omezili vstup na maximálně 20 osob a v doprovodu průvodce. Až do tohoto roku měla na starost vstup na pozemek radnice v Pollence. Pak se ale nějak změnily zákony a Nadace rodiny March svěřila pořádání průvodcovaných výletů ke hradu spolek zabývající se ochrannou středomořské fauny a flóry (Fundación Vida Silvestre Mediterranea).

Pont Roma, Pollenca

Na stránkách tohoto spolku jsem si tedy dopředu zarezervovala vstup (www.visitaguiadaternelles.com ). A jelikož výlet začínal v 9:30 a poté se brána na pozemek statku Ternelles zavřela a nikdo dovnitř nesměl a dostupné spoje do Pollency jsou teď mimo sezonu dosti nedostatečné, musela jsem v Pollence přenocovat, abych se stihla k bráně na pozemek dostavit na čas.
A nocleh jsem zvolila v turistické ubytovně, která hlavně slouží všem trekařům, kteří podnikají dálkovou cestu po trase GR 221. Je to také nejlevnější možnost ubytování ve městě. Cena za noc ve společné ložnici je 15 €, plus poplatek za povlečení, pokud si netáhnete svoje. Já jsem se táhla rovnou se spacákem a počítala s tím, že to bude stačit. Bohužel to kvůli nějakým předchozím problémům neberou jako dostatečnou ochranu postele a peřin, takže mi zůstal zaúčtovaný poplatek za povlečení, které jsem tedy musela použít. I tak jsem spacák využila. V noci je již docela chladno a já jsem zimomřivá osoba. Tak jsem alespoň spala jako v bavlnce.
Nevědomky jsem si tento výlet naplánovala na víkend, kdy v Pollence probíhaly slavnosti tradičních mallorských řemesel. Již po cestě městem k ubytovně jsem se procházela kolem stánků s uměleckými předměty, jídlem, oblečením. V jedné ulici byla vystavená historická auta a staré motorky. Jinde se točily kolotoče. A u starého římského mostu Pont Roma v klecích pobíhala a nebo se válela  tradiční hospodářská zvířata různých druhů, která na ostrově statkáři chovají. Od telat, přes oslíky, přes různobarevná selátka s prasnicí, kozy až po ovce s jehňaty. A po setmění se otevřel bufet s domácími pokrmy zdejších hospodyněk a na jednom z náměstí jsem mohla přihlížet tradičním tancům. Byla to zajímavá kulturní vložka do mého "čundrovacího" programu.

V neděli v osm ráno jsem opustila ubytovnu, zašla do nedalekého baru u Pont Roma na snídani a pak se vydala přes dva tisíce starý kamenný most na druhou stranu potoka, kde stojí rozcestník.

Pec na pálení vápna

Pokračovala jsem podle směrovky po cestě "Camí de Ternelles", která mě měla dovézt až k bráně pozemku "Finca Ternelles". K pozemku to mělo být asi 15 minut chůze. Nejprve byla cesta jasná, pak se ale na silničku začaly napojovat jiné cesty a v jednu chvíli jsem pochybovala, že jdu dobře. Navíc se již blížila půl desátá, kdy výlet začínal. Pak se ale vedle cesty objevil potok a také bylo kolem silnice zaparkováno několik aut, které mohly patřit ostatním návštevníkům. Pár minut před půl desátou jsem konečně došla k bráně pozemku, za kterou již stála skupinka lidí. V informační budce za bránou jsem se zapsala a vyfasovala dalekohled, abych po cestě mohla pozorovat supy černé, kteří na pozemku hnízdí. Nakonec jsme na výlet vyráželi až před desátou, protože se čekalo na jednu skupinku, která se nakonec nedostavila. Každopádně se nic moc neděje, když se někdo trochu opozdí. Většinou se na opozdilce čeká až do desáté.

myrta

Jedním z důvodů, proč je pozemek přístupný jen v doprovodu průvodce jsou právě tito chránění dravci. A kvůli nim se vlastně ani nemůže až na hrad Castell del Rei, který je pro mnohé hlavním důvodem, proč se na tento výlet vydávají. Ještě před 25 lety byl hrad přístupný, ale pak vlastnící pozemku rozhodli vstup zakázat. Mohlo se alespoň pod hrad, ale pak se zakázal i vstup na přístupovou cestu. U ní jsou totiž nejen nějaká hnízda, ale hlavně je tam krmítko, kam ochránci supům vozí potravu v podobě mrtvých ovcí, které jim darují chovatelé z celého ostrova.
Takže v současné době se prochází jen údolím pod hradem. A z důvodu ochrany jedinečného ekosystému se nemůže ani sejít do zátoky Cala Castell, nad níž hrad drží dohled. Na tamnějším výběžku přilétají hnízdit ptáci až z Madagaskaru a je to jedno z mála míst na Mallorce, kde se zatím zachoval původní nedotčený ekosystém.

I přesto, nebo právě proto, stojí tento výlet za to.
Musím říct, že jsem z té skutečnosti, že budu muset následovat průvodce a že to nebude o volném pohybu, původně nebyla nějak nadšená. Je to ale jediná možnost, jak se do oblasti Ternelles dostat a vidět hrad. Nakonec to ale byl velmi poučný a zajímavý výlet. Zásluhu na tom měl náš velmi sečtělý a sympatický průvodce Ramon, který trpělivě podával informace jak ve španělštině, tak v angličtině, protože se výletu účastnily i dvě skupinky cizinců. Právě kvůli tomu se výlet nakonec protáhl a místo ve tři, jsme se nazpět k bráně vrátili až ve čtyři.
Kromě informací týkajících se pozemku a projektu ochrany supů černých nám Ramon pověděl zpoustu zajímavostí o tradičním způsobu života Mallorčanů žijících na venkově v době před průmyslovou revolucí a rozvojem turismu. Dozvěděla jsem se více o pálení vápna, což byla v minulých staletích jedna z činností lidí žijících v horách. Pálené vápno se používalo jako nátěr domů, sypalo se do hrobů, na zdechlá zvířata...Ramon nám také pověděl o historii hradu, který je jedním ze tří hradů postavených na skále, které se na Mallorce nacházejí (další je hrad Castell d'Alaró a Castell de Santueri. Oba jsem navštívila).
O tom, kdy byl Castell del Rei na skále postaven, se vedou spory. Jednou z teorií je, že hrad na skále stál již v době římské říše s tím, že na skále zřejmě mohla mít svoje stavby talayotská kultura.

Každopádně se ví, že v době, kdy byla Mallorka v maurských rukách, na skále již stála pevnost. Právě zde v roce 1231 proběhla poslední velká bitva mezi maurskými vojáky a vojskem katalánského krále Jaume I. a tím, že byl hrad dobyt křesťany, skončila Maurská nadvláda. Další zajímavou historickou událostí, ve které si hrad zahrál hlavní roli, byl rok 1343, kdy se na hradě opevnili poslední věrní mallorského krále Jaume III., kteří zde marně vzdorovali aragonskému králi Pedrovi III., který se rozhodl Mallorku přičlenit k Aragonskému království. V pozdějších dobách sloužil hrad jako strážní místo až do 18.století. Od té doby chátrá.

Již po cestě jsem mohla nad okolními kopci pozorovat vznášející se dravce. Kromě supů jsme viděli ještě poštolky a jiné ptactvo. Kolem hradu jich poletovalo opravdu hodně. Byl nádherný podzimní den. Pokračovali jsme po cestě kolem hradu na pobřeží. Konečnou byla úchvatná panoramatická vyhlídka na zátoky. Zde jsme posvačili a pak to již otočili nazpět. Celkem jsme během tohoto nenáročného výletu ušli 13 km. Díky častým zastávkám nám ten výlet zabral 6 hodin.

No a vzhledem k tomu, že se výlet protáhl, nebylo možné, abych stihla autobus z Pollency do Inky, který mi odjíždel po čtvrté. Možností by bylo to otočit dřív k bráně, jak to udělala jedna rodinka, která potřebovala ve tři odjet.
Ramon mi ale nabídl, že mě sveze do Manacoru, protože bydlí v Sant Llorenc a denně dojíždí. Další možností by byla další noc v ubytovně v Pollence.

Nakonec mě Ramon dovezl až do Sant Llorenc. Celou cestu jsme si povídali a bylo to velmi příjemné zakončení dne. V Sant Llorenc jsem nasedla na autobus a doma jsem nakonec byla o tři hodiny dříve, než kdybych stihla ten autobus z Pollency.
Byl to moc příjemný víkend plný nových zážitků. Už teď přemýšlím nad dalším výletem.

Video zde: https://youtu.be/My9wIF8-8xQ