Trek z Orientu podél kaňonu Coanegra do Santa Maria del Camí

V listopadu jsem vyrazila na výlet k největšímu a nejhezčímu mallorskému vodopádu Salt des Freu. A protože jsem k vodopádu podnikala okružní trasu z Orientu a chtěla jsem stihnout dřívější zpáteční autobus, mmohla jsem u vodopádu strávit jen hodinku. Když jsem se pak hnala nazpět do Orientu chytit ten autobus, umínila jsem si, že se brzy na vodopád zajedu znovu podívat. A rovnou se vypravím po staré stezce vedoucí z Orientu kolem vodopádu do obce Santa María del Camí, která lemuje kaňon Coanegra. A po cestě zkusím navštívit jeskyni Avenc de Son Pou.

Poprvé jsem se na tento výlet vypravila začátkem prosince. Dojela jsem do Alaró, kde jsem v mezičase, než měl do Orientu odjíždět autobus, posnídala. Jenže, řidič autobusu mi pak řekl, že se to dopoledne do Orientu nejede, protože na té silnici probíhá cyklistický závod. Tak jsem tedy nasedla na vlak a jela s nepořízenou domů.

Podruhé jsem se do Orientu vypravila před dvěma týdny. Opět byla krásná slunečná sobota. Tentokrát nebyl žádný cyklistický závod na trase nahlášen. Jenže, když přijel kyvadlový autobus jezdící mezi obcí Consell, Alaró a Orientem, řidič mi řekl, že je autobus pokažený a musí jej jet vyměnit a že neví, jak dlouho to bude trvat. Když pak za dvě hodiny přijel v novém autobusu, rovnou jsem se nechala odvézt nazpět na nádraží. Na výlet už bylo pozdě.
Další pokus dostat se do Orientu jsem podnikla včera. A do třetice všeho dobrého se mi to tentokrát již povedlo. Po několika dnech, kdy byla obloha spíše zatažená, v horách dokonce napadl sníh a fučelo o sto šest, bylo na sobotu hlášeno slunečné počasí a teplota okolo 14 stupňů. Hlavně už nefoukalo. Takže jsem podnikla mě již notorický přesun formou autobus-vlak-autobus do Alaró, kde jsem posnídala oblíbené pa amb oli v kavárně u náměstí a po čtvrt na jedenáct nasedla na autobus mířící do Orientu.
O dvacet minut později jsem vysedla v malebné vesničce obklopené horami. I když jsem v Orientu byla dvakrát, nikdy jsem neměla čas se projít jeho miniaturním centrem. Tentokrát jsem tedy šla nejprve na prohlídku uliček malé vesničky. Došla jsem ke kostelu, obešla pár uliček a pak se již vydala po silnici vedoucí do Bunyola k odbočce k vodopádu. Tentokrát jsem se nikam nemusela hnát. Dojít od rozcestníku u silnice do Santa Maria del Camí to mělo trvat 2 hodiny a 40 minut. To ale v případě, že bych se nikde nezastavovala. Naštěstí přes Santa María jezdil vlak a to co hodinu a poslední navazující vlak na autobus mi odtamtud jel o půl šesté. Takže jsem měla opravdu hodně času na prohlídku nejen vodopádu, ale i jeskyně Avenc de Son Pou, u které jsem si navíc byla téměř jistá, že bude zavřená.

Již loni na jaře ji úřady pro veřejnost zavřely. Hlavním důvodem byl špatný stav jeskyně, který způsobili neukáznění návštěvníci. Ochránci přírody potřebovali zjistit míru poškození jeskynního ekosystému a vymyslet, co bude dál. Prý se do jeskyně lze dostat po předchozím požádání daných úřadů. A až dosud jsem v novinách nezaregistrovala zprávu, že by byla jeskyně znovu otevřená. Přesto jsem si s sebou vzala i čelovku. Pro případ, že by se do jeskyně přece jen dalo nějak dostat.
Po cestě k vodopádu Salt des Freu jsem se tentokrát nemusela brodit kalužemi. Vody v přírodě bylo mnohem méně než v listopadu, kdy předtím několik dní silně pršelo. Voda v potoce Freu, na kterém je kaskáda, ale byla. Ale ne tolik, abych musela zouvat boty a brodit se ledovým potokem na druhý břeh, kde stezka pokračovala. Tentokrát jsem potok přešla po kamenech.
Voda padající ze skal do kaňonu se tentokrát netříštila o kameny s takovou silou jako minule a ve vzduchu nepoletovala vodní tříšť. To mi umožnilo dojít až pod první vodopád. Kdyby bylo léto, neodolala bych a do průzračné tůně pod vodopádem bych hned skočila. Jenže v létě je ta tůně bohužel vyschlá. Na levo od této kaskády je ve skále zvláštní jeskyňka. Jakoby to byl dutý kámen.

Ostatně spousta okolních skal byla zvláštně tvarovaná. Někde to vypadalo, jako by to byly venkovní krápníky. V jednom místě jsem objevila zkamenělé fosilie. Že by to v dobách, kdy Mallorca ležela ještě pod mořem, byly korály?
Tentokrát vodopád nikdo neslaňoval. O půl jedné se okolí kaskády začalo plnit návštěvníky a hučející vodu začaly překřikovat děti. To bylo znamení, že mám ukončit obdivování tohoto přírodního divu, a vydat se na cestu směr Santa María.
Nejprve jsem po serpentinovité cestě vystoupala na hřeben, kde jsem na rozcestí odbočila doprava (levá cesta by mě dovedla přes průsmyk zpět do Orientu). Cesta opět začala klesat. Šla jsem lesem. Cesta se občas zužovala. Les se občas rozestoupil a já se octla u okraje kaňonu. Někde dole tekl potok. Po cestě jsem hledala odbočku na jeskyni. Našla jsem ji asi po hodinovém sestupu. Přes vstup na cestu bylo položeno několik větví. To mělo znamenat, že je to špatná cesta. Podle fotek, které jsem viděla na internetu, byla na stromě stojícím u cesty umístěná cedulka upozorňující na jeskyni. Nyní tam ale žádná cedule není.

Zvědavost mi ale nedala, překročila jsem větve a vydala se na výstup k jeskyni. Stezka se klikatila po svahu jako had. Asi 10 minut trvalo, než jsem došla k otvoru do jeskyně. Nebyl ničím zahrazený. Natěšeně, že se přece jen do velkých prostor jeskyně dostanu, jsem si nasadila čelovku a vešla do tunelu vedoucího do nitra hory. Jenže asi v půlce tunelu jsem narazila na železnou bránu. Byla zamčená a nešlo ji nijak překonat. V dálce jsem viděla otvor do světlých prostor jeskyně. Taková škoda! A to jen kvůli těm, kteří si neváží přírody.
Musela jsem se otočit nazpět. Sice jsem ještě uvažovala, jak se dostat ke stropním průduchům, kudy bych do jeskyně mohla nahlédnout, ale pak jsem to vzdala a vrátila se na stezku vedoucí do Santa Maria. Bylo půl třetí. O davcet minut později jsem sestoupila do údolí k potoku a podél něj pokračovala již po rovince ven z lesa. Nejprve jsem šla po štěrkové cestě, míjela jsem statky. A později se cesta změnila v asfaltovou a já se octla mimo les.
Došla jsem k bráně jednoho ze statků, u níž stála informační tabule s legendou vztahující se k jeskyni. Také tam byla cedule s upozorněním, že do jeskyně se lze dostat po předchozí autorizaci a se souhlasem majitele pozemku. Jenže na něj nikde nebylo telefonní číslo. Na směrovce ukazující cestu na Orient bylo uveden čas dvě hodiny a patnáct minut. To znamenalo, že do Santa María by mi zbývalo  již asi jen 25 minut.
Skutečnost byla ale jiná. Než jsem se dostala na vlakové nádraží v centru obce, uběhla skoro hodina. A byla to opravdu dlouhá a nezáživná hodina. Nohy mě při té chůzi po asfaltu pěkně bolely. Před pátou jsem si sedla na nástupiště a čekala na vlak. Když přijel spoj mířící do Sa Pobla, sedla jsem na něj a nechala se dovézt do Inky, kde jsem další půlhodinu čekala na vlak do Manacoru, kde již čekal autobus do Cala Ratjady. Domů jsem se vrátila unavená, nohy mě bolely. Byl to ale moc pěkný den a já jsem poznala další zajímavý kus ostrova.
Video najdete zde: https://youtu.be/AAclKwLYAk4

Přípravy na cestu po Cejlonu aneb Co si nechci nechat ujít

Když jsem se loni v březnu vrátila z Filipín, neměla jsem moc jasno, která země nebo region bude mou příští destinací. Lákalo mě více oblastí včetně dalších filipínských ostrovů a čekala jsem trochu na nějaké znamení, které by mi pomohlo rozhodnout, kam příště. Nakonec oním "znamením" byla Petra, kterou jsem poznala v Art surfcampu v Galicii, která nedá dopustit na Srí Lanku.
Tak jsem do vyhledávače zadala "krásy Srí Lanky" a vyjela mi spousta fotografií nádherné přírody a zajímavých památek. Začala hledat další informace. A za chvíli jsem si uvědomila, že toužím po procházce čajovými plantážemi, safari v některém národním parku, výstupu na Sigiriya Rock, setkání se slony, hledání místa, kde se točil Most přes řeku Kwai...Bylo rozhodnuto. Dalším cílem bude právě Srí Lanka. A tak jsem si koupila průvodce LP, který používám jako jeden z inspiračních zdrojů během vytváření cestovního itineráře, a začala plánovat budoucí cestu. Po několika dnech jsem měla již hrubý obrys cestovního plánu, do kterého jsem zařadila i dobrovolnickou činnost v záchranném centru pro mořské želvy a také pro slony. Nakonec mi z toho vyšel šestitýdenní plán.
A jelikož jsou Maledivy od Srí Lanky vzdálené "coby kamenem dohodil", rozhodla jsem se je do plánu také začlenit a předtím, než se budu vracet do Evropy, strávím pár dní šnorchlováním u jednoho z maledivských ostrůvků.
Letenky jsem koupila v říjnu. Opět poletím s osvědčenými Turkish Airlines, jejichž letenka vyšla nejlépe. A na Maledivy letím se Sri Lankan Airlines.

A jaký je tedy můj cestovní plán?

* 3 dny Colombo - kromě návštěvy památek a procházky ulicemi si zde na imigračním rovnou
                            prodloužím vízum (nehodlám se později vracet přes celý ostrov kvůli žádání o
                            prodloužení pobytu). Základní vízum je jen na 30 dní a já budu na Srí Lance 47 dní
* týden v Bentota / Kosgoda - dobrovolnictví v záchranné stanici pro mořské želvy Marine Turtle  
                                                   Protecting Centre
* 4 dny ve Weligama - surfování, výlet do Mirissa, plavba za velrybami
* 3 dny v Tangalla / Dikwella - surfování, výlet po okolí
* 1 den Uda Walawe - safari
* 3 dny Ella - čajové plantáže, výlet po železnici, vodopády
* 3 dny Haputale - čajové plantáže a Liptonova čajová fabrika, výlet do NP Horton Plains
* 2 dny Dalhousie - výstup na Adam's Peak
* 3 dny Kitulgala - "most přes řeku Kwai", rafting, jeskyně
* 3 dny Kandy - posvátný chrám Buddhova zubu, botanická zahrada
* týden v Millenium Elephant Foundation - dobrovolnictví v záchranné stanici pro slony
* 1 - 2 dny Dambulla - zahrady koření, jeskynní chrámy
* 2 dny Sigiriya - archeologická místa, Polonnaruwa,
* 3 dny Trincomalee - pláž Uppuveli, šnorchlování u Pigeon Island
* 1 den Negombo - nocleh nejblíže letiště před brzkým ranním odletem na Maledivy
* 6 dní na Maledivách - ostrov Huraa - relax, šnorchlování s mantami obrovskými, žraloky, výlet na kajaku...

Valldemossa: Po stopách spisovatelky George Sandové a hudebního skladatele Fryderika Chopina

Na přelomu let 1838/39 zavítala na Mallorku francouzská romantická spisovatelka George Sandová, která proslula tím, že se oblékala jako muži, kouřila dýmku a na tehdejší dobu měla spoustu milenců z uměleckých kruhů. Jedním z jejích dlouhodobých milenců byl hudební virtuóz polského původu Fryderyk Chopin. S ním a se svými dvěma dětmi Sandová strávila čtyři zimní měsíce na Mallorce. Nejprve trávili čas v Palmě a poté se přesunuli do Valldemossy, kde Chopin zkomponoval několik skladeb. George Sandovou tento pobyt inspiroval k napsání románu "Zima na Mallorce", který vyšel v roce 1841. I když se Sandová v románu o místních obyvatelích nevyjadřuje zrovna v superlativech a popisuje je jako chladné, nepřívětivé lidi, stal se tento román na Mallorce populární coby turistický suvenýr a hlavně ve Valldemosse si jej lze koupit v několika jazycích.

Knihu jsem měla v ruce již před lety, ale až teprve tuto zimu jsem ji přelouskala. A tím, jak jsem se dozvěděla několik zajímavých postřehů a detailů z pobytu Sandové ve Valldemosse, chtěla jsem opět stanout v cele bývalého kartusiánského kláštěra, kde Sandová s Chopinem trávili onu zimu. Před deseti lety jsem zde byla poprvé, ale jelikož jsem o obou věděla jen holá fakta, nezapůsobilo to na mě tak, jako když teď třeba vím, jak komplikované bylo nechat dovézt Chopinovo piano na Mallorcu a do Valldemossy a nebo, že museli ukrývat jídlo a cenné věci před nenechavou pokojskou.
Takže jsem jednoho slunečného prosincového dne nasedla na autobus směr Palma, kde jsem přesedla na linku do Valldemossy. Před oněmi 180 lety trvalo dostat se do horské vesničky zkoro celý den a kočár musel překonávat nerovný skalnatý povrch.

Dnes do Valldemossy vede docela úzká silnice a v letních měsících se sem denně ženou stovky, ne-li tisíce, turistů, které láká nejen onen kartusiánský klášter, který byl útočištěm obou milenců, ale i procházka malebnými uličkami plnými květináčů zavěšených na kamenných fasádách domů a také rodný dům nejstarší a nejvýznamnší mallorské světice - Santa Cataliny Tomás.
Po půl desáté ráno jsem vysedla na zastávce. A se mnou jen pár dalších lidí. Všude byl klid. Kavárny kolem hlavní silnice sice byly otevřené, ale u stolků na terase nikdo neseděl. Žádné davy turistů a takový ten hluk spojený s místy, kde je přelidněno. Tak jak to zde bývá běžné v letních měsících. Valldemossa je totiž jedním z těch turisticky nejnavštěvovanějších míst na Mallorce a v létě se zde nedá prakticky hnout. V zimě je to ale jiné kafe.
V turistických informacích jsem vyfasovala jednoduchou mapku s popisem jednotlivých zajímavých míst. Naproti přes silnici u kulturního centra Costa Nord, které pomohl založit herec Michael Douglas (někde v vesnici vlastní dům, který se prý ale pokouší prodat), jsem se zastavila u staré tradiční studny. Kulturní centrum je věnováno osobnosti habsburského arcivévody Ludvíku Salvadorovi (tady známému jako Archiduque Lluis Salvador), který nejen, že v 19. století geograficky zmapoval Baleáry a další středozemní regiony, ale usadil se v okolí Valldemossy a vybudoval i několik cest vedoucích po okolí. Arcivévoda je zde jednou z vážených osobností a po něm je pojmenována jedna stezka vedoucí z Valldemossy směrem na Deiá, kterou sám nechal vybudovat.
Vydala jsem se do zahrad vedle kláštera, kde měl původně vzniknout hřbitov. Z plánů ale sešlo a nyní je to taková malá oáza klidu.

Na několika místech jsou umístěné bysty významných osobností. Je zde třeba bysta arcivévody a také Fryderika Chopina. Na bystu George Sandové jsem nenarazila. Její osobnost tu ve skutečnosti je spíše trpěna, než nějak uctívána. Vzhledem k jejímu nelichotivému popisu Mallorquinců se nelze divit, že je upřednostňován Chopin. I když na podzim 2018 byla objevena stránka jejího rukopisu,která se ale do románu Zima na Mallorce nedostala a ve které je vůči zdejším lidem opravdu nevybíravá, a tento rukopis byl nakonec vydražen za neuvěřitelných 24 tisíc euro.
Vstupenku do areálu kláštera jsem si koupila den předem přes internet. Při nákupu online je zde 10% sleva. Dostala jsem pásku na ruku a byla vpuštěna do interiéru klášterního kostela. A nikdo vevnitř nebyl. Bylo to hlavně tím, že bylo ještě relativně brzy, ale také díky tomu, že jsem se sem vydala v zimě. Na stropě jsou nádherné fresky. Ty mě zaujaly nejvíce. Z kostela jsem prošla do chodby kláštera. Původně patřil pozemek, na kterém klášter stojí k areálu nedalekého královského paláce, který zde na počátku 14.století nechal postavit král Jaune II. pro svého syna Sancha I., který trpěl na astma a pobyt v horách mu měl pomoci. V roce 1399 byl pozemek předán kartusiánským mnichům, kteří zde postavili klášter a žili zde 400 let. Poté přešel klášter do soukromých rukou. V té době sloužil jako ubytovna. Kromě Sandové a Chopina v areálu pobýval třeba nikaragujský básník a spisovatel Rubén Darío, jemuž je věnována jedna místnost v sousedním královském paláci.

Po kartusiánských mniších zde zůstala nejstarší a také nejzachovalejší apotéka na Mallorce. V malé místnosti jsou desítky nádob a lahviček se zbytky tehdejších léků. V klášteře nechybí ani knihovna s množstvím náboženských svazků a i jiných knih.
Místo oken vedoucích do vnitřního dvora jsou otvory vyplněné mříží z bambusových šlahounů. Působí to trochu omšele, i kdy určitým způsobem to má své kouzlo.
V jedné z místností je umístěné muzeum věnováno habsburskému arcivévodovi. Je zde vystaveno více jak 50 jeho děl (tuším, že napsal na 60 knih), jeho fotografie z cest a jiné předměty. Za muzeem je i obrazová galerie. 

Vstup do cely č.4, ve které v 19. století pobýval Chopin se Sandovou není v ceně vstupenky do kláštera. Je třeba zaplatit další 4 €, což mi přijde dost "vyčůrané", protože snad všichni touží navštívit právě tuto celu. Osobnosti Chopina je věnováno dost prosturu. Již v sousední cele je jedna expozice týkající se jeho děl a také jsou zde některé jeho osobní předměty, jako třeba housle, vestička a nebo pramen vlasů a hřeben.
V oné cele č.4 jsou na stěnách nejen některé jeho další skladby a hraje hudba, kterou složil, stojí zde i jeho bysta a také ono slavné piano Pleyel.

Prohlédla jsem si korespondenci a rukopisy Sandové. Ve vedlejším pokoji je třeba obrázek, který namaloval spisovatelčin syn Maurice Sand. Je zde několik osobních předmětů Sandové a hlavně onen román. Součástí cely je i rozlehlá terasa plná zeleně a květin. Z ní je nádherný výhled na jih.
Po procházce areálem kláštera jsem se prošla sousedním královským palácem a pak již zamířila do ulic směrem ke kostelu sv. Bartoloměje. Právě hned v postranní uličce Calle Rectoria pod kostelem se nachází rodný dům mallorské světice Cataliny Tomás, která se zde narodila v roce 1531 a již během svého života prý vykonala několik zázraků. Nyní se zde nachází malá kaplička. Světice je ve vesnici velmi uctívaná a u každého vchodu do domu je umístěna barevná kachlička s vyobrazemím Cataliny Tomás a modlitbou. Ulice Calle Rectoria je tou nejhezčí uličkou Valldemossy. Zde je těch květináčů s rostlinami a bramboříky umístěno nejvíce.

Předtím, než jsem se po poledni vydala na autobus, zašla jsem si ještě do vyhlášené kavárničky Can Molinas na kávu a tradiční bochánek "coca de patata".
Byla to příjemná zimní procházka Valldemossou bez zbytečného přelidnění.

Video je zde: https://youtu.be/LssmXIGKq7w