Zápisník z Madeiry: Den v Údolí jeptišek - Curral das Freiras

(sobota 5.6.) Vypráví se legenda, že někdy v roce 1566 zaútočili na Madeiru francouzští piráti a jeptišky z ženského kláštera Santa Clara ve Funchalu utekly před pirátským nájezdem do hor. Ukryly se v údolí,které připomíná kráter a ve kterém se kvůli jeho nedostupnosti v dobách osídlování Madeiry usazovali jen poustevníci. Dnes je toto údolí známé jako Curral das Freiras (Údolí jeptišek). Na jeho dně stojí několik vesniček, nebo spíše osad. Tou turisticky nejznámější a nejvyhledávanější je vesnička Curral das Freiras, zkráceně nazávaná Curral, ve které se tehdy v 16.století usadily ony jeptišky. Kromě zajímavé historie celé údolí s vesničkou láká na úchvatná panoramata okolních hor porostlých vegetací. Ta lze nejlépe ocenit z vyhlídky Eira do Serrado, která se nachází na jižním svahu údolí v nadmořské výšce 1095 metrů. Pohled na vesničku je odtud jako z ptačí perspektivy. Dalším lákadlem jsou kulinářské speciality z kaštanů, jako jsou likéry nebo skvělá kaštanová polévka. A právě sem jsem dnes mířila - za horskými panoramaty a kaštanovými dobrotami. A taky si užít kratší trek z vyhlídky Eira do Serrado dolů do vesnice. 

Budíček na 7. V klidu jsem posnídala a vyrazila k lanovce na autobusovou stanici, odkud vyjíždějí autobusy společnosti Horarios Funchal. Do Údolí jeptišek jezdí linka 81. Těch časů odjezdu je po ránu několik, ale ne vždy řidič zajíždí na vyhl:ídku Eira do Serrado. A tam jsem se chtěla dostat jako první. Sedla jsem tedy na autobus odjíždějící v 8:45. Abychom se dostali 20 km do vnitrozemí, museli jsme vyjet klikatící se silnicí nahoru nad Funchal. Těsně před tunelem vedoucím dolů do údolí do vesnice řidič odbočil na ne zrovna nejširší silnici kopírující sráz. Před zatáčkami troubil, aby dal protijedoucím autům na srozumněnou, že si mají dát pozor. Pohled ze srázu, kolem kterého se jelo, byl úchvatný a zároveň děsivý. 

O půl desáté hodin jsem vysedla u restaurace stojící na vyhlídce Eira do Serrado. Ještě to tu spalo. Kromě mě z autobusu na vyhlídce vysedla jen skupinka Poláků. Hlavní nápor turistů se čekal až kolem desáté a tak byl obchod se suvenýry a restaurace prázdná. Slunce na vyhlídku ještě přes hory nedoputovalo a bylo chladno. I ve větrovce mi byla zima. Chlad se táhl z údolí a okolních hor, jejichž vrcholky byly zahalené v oblacích. Nad nejvyššími vrcholky dnes mělo pršet. 

Vystoupala jsem si na vyhlídku, odkud jsem měla vesničku jako na dlani. Ve svahu na pravo se dala rozeznat stará silnice, po které ještě na konci 20.století jezdily autobusy dolů do vesnice. Poté se v hoře provrtal tunel a ne zrovna široká a bezpečná silnice se uzavřela. Dnes jsou na ní napadané kameny a balvany. Někde nad ní pak prochází leváda da Curral, která je prý tou nejnebezpečnější, protože její okraje nejsou jištěné zábradlím.

V restauraci na vyhlídce jsem využila WC a koupila si kromě pár pohledů i jednu kaštanovou sušenku. Nebo lépe řečeno maxi-sušenku. Byla skvělá. Chutnala trochu jako perník. Další kaštanovou specialitu - polévku - jsem chtěla ochutnat za odměnu v restauraci dole v údolí ve vesnici. Abych se tam dostala, čekal mě sestup po stezce, která začíná vedle restaurace vyhlídky. Stezka je označená a udržovaná. Schůzí serpentinovitě ze svahu a v horních patrech je to docela náročné na kolena. S každým krokem, za každou zatáčkou se ale nabízejí úchvatné výhledy. Vesnice se pomalu přibližuje a domky zvětšují. Slunce se konečně objevilo a přestala mi být zima. Kolem cesty kvetly kopretiny a nádherný modrý hadinec převislý (jedna z typických květin Madeiry). Když jsem sestoupala skoro k vesnici, začaly se na svazích objevovat kaštanovníky a eukalypty, které tu v údolí rostou. 

Celá trasa je dlouhá necelé 3 km a se všemi zastávkami mi cesta dolů trvala asi hodinu a půl. Bylo po poledni, když jsem došla do vesnice. Vzduchem poletovaly kapky, které přinesla mlha z okolních hor. Zašla jsem si prohlédnout vnitřek kostelíka z konce 18.století. Zajímavé jsou malby na stropě. U kostela stojí malý pěkný hřbitov.  

U hlavní silnice jsem si prohlédla obchůdky se suvenýry, kde jsem dostala k ochutnání kaštanový likér. Byl dobrý. Škoda, že jsem cestovala jen s příručním zavazadlem a nemůžu si s sebou jednu láhev koupit. Co jsem si ale koupila malé flakonky vavřínového a eukalyptového oleje, které vyrábějí přímo ve vesnici. Nad restaurací vedle obchůdků je i malé muzeum kaštanů.

Protože jsem začínala mít hlad a nad vesnici se blížila z okolních hor dešťová mlha, rozhodla jsem se sednout do jedné z restaurací a ochutnat kaštanovou polévku. Nalákala mě dobrá recenze a vůně vycházející z restaurace Sabor do Curral. Sedla jsem na terasu a poručila si sopa de castanha (kaštanovou polévku) a k tomu místní chleba s česnekovým máslem (bolo do caco com manteiga do alho). Obojí bylo vynikající. Nejlepší bolo do caco a skvělá polévka. 

Do příjezdu autobusu, který by mě odvezl zpět do Funchalu zbývala hodinka. Obešla jsme si vesnici, koupila si třešně, které tu prý díky sopečné půdě chutnají jinak, než je známe.

O tři čtvrtě na tři jsem nasedla do autobusu a před čtvrtou jsem vysedla u lanovky ve Funchalu. V parku se konal malý trh s rukodělnými výrobky. Lanovka jezdila do 18 hodiny. Chtěla jsem zbytek slunečného dne využít k panoramatické jízdě směrem do oblasti Monte a návštěvě tropické botanické zahrady. 

Na lanovku nebyla velká fronta. U vchodu stál týpek a měřil teplotu. Musela jsem si umýt ruce desinfekcí a pak až mohla k pokladně. Jednosměrná jízdenka mě přišla na 11 €. Pouštělo se turniketem a zřejmě kvůli covidu přiřazovali kabinky podle toho, jak kdo s kým přišel. Takže, i když je kapacita kabinky asi 6 míst, dostala jsem kabinku jen pro sebe a mohla si tu 15 minutovou vyhlídkovou jízdu nad městem užít v klidu a bez roušky.

Terminál lanovky na Monte stojí jen pár metrů do jedné z bran do Tropické botanické zahrady. Bylo 16:15. Pokladní mi při placení řekla, že zahrady jsou otevřené do 18 hodina  muzeum že se zavírá v 17 hodin. Takže jsem zamířila do muzea, kde jsou vystavené sošky afrických umělců. Rozlehlou zahradu jsem pak procházela zrychleně, abych sthla dojít až dolů. Tropická zahrada je plná orientálních prvků, sošek, romantických zákoutí. Je tu oblast s orchidejemi, jezírka okolo paláce Monte, smutné andulky ve velké voliéře. Součástí vstupenky byla i ochutnávka madeirského vína. Když jsem ale o půl šesté došla k místu, kde ochutnávka probíhá, už tam nebyla ani noha. 

Brána zahrady, která je blíž ke kostelu Monte, byla zavřená. Musela jsem vystoupat k horní bráně. Před šestou jsem tedy opustila zahrady a vydala se ke kostelu. Na ulici pod ním postávali "carreieros" - madeirští "sáňkaři", kteří doufali, že ještě seženou poslední zájemce o jednu z místních atrakcí - jízdu strmými ulicemi v proutěných saních. V šest hodin jim končila šichta. Ještě jsem stihla sledovat rozjezd posledních turistů, kteří byli ochotní zaplatit 30 € za dva v sáních. Kdybych jela sama, zaplatila bych 25 €. Protože jsem ale chtěla navštívit kostel, ve kterém má hrobku poslední rakousko-uherský císař a česká král Karel I. Habsburský, ani jsem nad jízdou na saních neuvažovala. 

Nalevo od vchodu do kostela stojí bronzová socha Karla I. Karel I. se uchýlil na Madeiru poté, co byl v roce 1918 donucen abdikovat. Madeiřané jej měli rádi. Zdejší klima ale Karlovi I. zřejmě nedělalo moc dobře. V roce 1922 tu zemřel na zápal plic. I když jsem se chtěla podívat do kostela, zrovna probíhala bohoslužba a nechtěla jsem rušit procházením se interiérem. Nevypadalo to, že by bohoslužba jen tak skončila. Nečekala jsem dlouho a vydala se na autobusovou zastávku. Před půl sedmou mi měl dolů do centra jet autobus. 

Kromě mě na zastávce čekalo pár lidí. Autobus stále nikde. Když v tom na zastávce zastavil taxík a nabídl jednomu páru odvoz do centra. Prý je sveze za 5 € pro oba. Lákal i mě. Nakonec jsem se přidala. Dohodnutá cena 2,5 € byla jen o něco málo vyšší, než co bych dala za jízdu autobusem. Spolucestující byli Slováci, kteří zrovna přiletěli.

Taxikář nás vysadil nedaleko katedrály. Vydala jsem se na promenádu. Tam mě zlákal stánek se zmrzlinou. Sedla jsem si na lavičku mezi záhony s kvetoucími květinami a vychutnávala si zmrzlinu a odpolední slunce. Před návratem na ubytování jsme se stavila v supermarketu pro chleba, polévku caldo verde a ještě mě zlákaly olivy. Večeře byla zajištěna. Do restaurace se mi už chodit nechtělo.