Z postele jsem vylezla ale až kolem sedmé. Posnídala jsem, připravila si s sebou batatovou bulku se šunkou a na půl hodinky se vydala na čumendu na Mercado dos Lavradores. Zatím tam byl relativní klid. Bylo poznat, které stánky s ovocem a zeleninou jsou určené pro místní a které se orientují na turisty. Tam, kde najdete různé druhy marakuji a jiného pro nás exotického ovoce naskládané úhledně na sebe v košíku a kde jsou přichystané rozříznuté kousky se lžičkou k ochutnání, tam vás čeká pěkná turistická přirážka a taky podvodné ochutnávky, kdy je v rozkrojeném ovoci nalita uměle doslazená rozmačkaná dřeň, která vás má nalákat na skvělou chuť. Nejeden turista se na toto nachytá. Stejně jako na nehoráznou cenu za kilo nebo kus. Zatímco třeba mango seženete v supermarketu za nějaké 3 - 4 €/kg, zde vám napaří klidně 25 €/ kg.
Kromě různých druhů marakuji je lákadlem i zvláštní ovoce "monstera deliciosa" nazývaná ananas-banana. Tohle ovoce jsem zatím nikde jinde nenašla a neochutnala. A rozhodně jej nebudu kupovat zde na turistickém trhu, kde jej nabízejí za až 20 €/kg! Přitom se dá kus sehnat od 2 € v závislosti na velikosti plodu.
Takže jsem se jen prošla po obou patrech, nakoukla do haly s rybím trhem, kde rybáři porcovali tuňáky a na pultech ležely až dvoumetrové černé ryby s velkýma očima a ostrými zuby - espada (česky tkaničnice tmavá), které jsou místní tradiční pochoutkou snad v každé restauraci. Zastavila se u stánků květinářek oděných do tradičních krojů s modrou čepičkou s "anténkou" (později jsem se dozvěděla, že "anténka" je určujícím znakem toho, zda je žena svobodná nebo vdaná. Svobodné mají anténku nataženou, vdané ji mají jednou zkroucenou). Květinářky kromě nabízeli kromě nádherných barevných řezaných větin i sazeničky, cibulky a semínka. S jednou starou květinářkou jsem se dala do řeči a slíbila jí, že se u ní zastavím někdy jindy.
Před osmou se vydala na blízkou zastávku autobusů společnosti Rudoeste. Po Madeiře jezdí několik autobusových společností. Každá má svou trasu a zastávky a taky web, na kterém jsem si dopředu vyhledala časy odjezdů a návratů. Zvláště u linek společnosti Rudoeste, která míří směrem na západ a severozápad ostrova, těch spojů během dne není mnoho. A do Ponta do Pargo, kam to autobusem trvá zhruba 4 hodiny, jel po ránu jen jeden vhodný spoj - linka 142 v 8:05. Nazpět jsem pak musela stihnout linku č.80, která vesničkou Ponta do Pargo projíděla v 16:40.
Autobus přijel na čas. Jízdenka na 4 hodinovou panoramatickou jízdu podél jižního pobřeží na západ mě vyšla na 5.35 €. A že to byla jízda. Trasa nevedla tunely a po dálnici, ale silničkami klikatícími se podél strmých srázů posetých domky a vesničkami, mezi kterými rostly banánovníky. Slunce svítilo, viditelnost byla skvělá. Jízda byla zážitkem.Řidič před některými zatáčkami troubil, aby dal najevo, že se protijedoucí auta mají mít na pozoru.
V 11:40 mě řidič vysadil na okraji Ponta do Pargo u cesty vedoucí k vyhlídce Miradouro da Garganta Funda. Předtím, než jsem bych se vydala prohlédnout si nejzápadnější mys s majákem, ve kterém je malé muzeum majáků, jsem se chtěla zajít podívat na vodopád Garganta Funda, který padá ze strmých skal na pobřeží. Vybetonovaná cesta mě vedla zelenající se krajinou. Podél cesty občas kvetly modré a bílé kalokvěty (agapanthus) a také ostružiníky. Na obrubnících se vyhřívaly zelenohnědé ještěrky, které při mém přiblížení rychle mizely v trávě.
Přes osadu jsem se dostala na stezku na vyhlídku. Na pastvě se pásla kráva, která si mě ostražitě měřila. Doufala jsem, že ji tolik nezaujala moje červená větrovka a že je přivázaná.
Vyhlídka na vodopád byla pěkná. Vodopád nebyl nijak vydatný, ale je inpozantní, jak padá do tůně mězi skalami. Sedla jsem si na kámen a poobědvala připravenou obloženou bulku. Po stejné cestě jsem se vydala zpět do centra vesničky Ponta do Pargo, kde jsem se zastavila u kostelíku a na rozlehlém prostranství pod kostelem, kde se asi konají místní slavnosti a sešlosti. Z terasy na prostranství je pěkný výhled na pobřeží. Na obzoru vykukovala část věže majáku.
Jednou z ulic jsem začala sestupovat dolů na pobřeží k vyhlídce Miradouro do Fio. Po cestě jsem míjela domky s nápaditými poštovními schránkami ve tvaru domku. Rohy střech domů jsou opatřené figurkami z terakoty.
Na vyhlídce Miradouro do Fio stojí čajovna a informační tabule týkající se zdejší krajiny. Výhledy na pobřeží tvořené sopečnými horninami jsou pěkné. Dole šplouchal tyrkysově zbarvený oceán. Až mě to lákalo si v něm zaplavat. Na pravo pak vykukoval maják, který střeží pobřeží od roku 1922. Maják je kulturní památkou a v jeho interiéru bylo v roce 2001 zřízeno malé muzeum majáků. A to mě zajímalo. Podle informací o otevírací době, mělo být možné se do majáku podívat během týdne od 9:30 do 12 a pak od 14 do 16:30. Druhá hodina už odbyla, tak jsem se po pobřežní stezce vydala k majáku. Byl to jen kilometr.
Jenže na tabuli s otevírací dobou vedle zavřeného vchodu do majáku byl nalepený papír s informací, že kvůli covid-opatřením je maják do odvolání veřejnosti zavřený. Škoda. Alespoň jsem sestoupala na pod maják. Během prvního kroku jsem si málem vyvrtla kotník. To by nebyl dobrý začátek dovolené. Nafotila jsem si obě strany mysu a vydala se podél silnice nahoru do vesnice. Ono se to nezdá, ale ty sklony jsou tu docela slušné. Než jsem vystoupala nahoru k hlavnímu tahu, pěkně jsem se zapotila. S funěním jsem došla k autobusové zastávce. Bylo 15:24. Do příjezdu autobusu jsem měla k dobru ještě více jak hodinu. Na nedalekou levádu Levada Nova da Calheta jsem se nechtěla vydávat, protože bych k ní musela vystoupat a kvůli času se hned zase brzy vracet. Ve vesnici jinak nebylo co k vidění a tak jsem šla hledat nějakou restauraci nebo posezení, kde bych zabila čas.
Nakonec jsem sedla nejprve na terasu (pak dovnitř, protože se ochladilo) do restaurace Farolim. Nejprve jen na shandy a pak jsem prochladlá nechala zlákat polévkou "azorda". Polévka za 3,50 € byla vynikající. Něco jako naše česnečka s opečeným chlebem a vajíčkem.
Autobus č.80 přijel asi s 10 minutovým zpožděním. Vyjížděl z Porto Moniz. Zaplatila jsem opět 5,35€, řidič mě anglicky informoval, že v Ribeira Brava musím přestoupit. V nově vypadajícím autobuse nikdo neseděl. Byla jsem první cestující. Postupně na trase ale přisedali další lidé. Autobus měl wi-fi, takže jsem po cestě mohla poslouchat podcasty a kochat se krajinou, přes kterou se občas halila mlha. Během dne se počasí trochu zkazilo a občas spadla i nějaká kapka.
Po 19 hodině jsem v Ribeira Brava přesedla na rozhrkaný autobus starý minimálně 30 let, který vyrazil po dálnici (Vía rápida) směrem do Funchalu.
Před osmou večer jsem vysedla na zastávce u muzea Cristiana Ronalda a šla se vyfotit s jeho bronzovou sochou. Chudák Cristiano má rozkrok pěkné ohlazený, až zlatě září. Muzeum vypadalo zavřené. Prohlédla jsem si z dálky molo, jehož součástí je pevnost Forte Sao José a vedle je jako pevnost designové centrum Niny Andrade.
Po nábřežní promenádě jsem došla do přístaviště, kde kotví replika kolumbovy lodě Santa Maria. Loď slouží k turistickým vyjížďkám podél pobřeží a jak jsem později zjistila, je možné se na tuto atrakci vydat i v rámci nasbíraných bodů v aplikaci Madeira safe. Stačí mít "našetřeno" 35 bodů.
Pak jsem vyrazila do ulic města ke katedrále La Sé (Nanebevzetí Panny Marie), která zde byla postavená v letech 1493 - 1518. Čtvrť kolem katedrály je plná pěkných domů s upravenými fasádami, s kavárnami a obchůdky. Vzhledem k tomu, že již byla pokročilá hodina a doba večeře, hledala jsem, kam bych mohla sednout na některou další místní specialitu. Nakonec jsem se nechala zlákat jídlením lístkem restaurace Murcas, kde jsem si vybrala "espetadu" (hovězí špíz) s hranolkami a salátem. Bylo to vynikající.
Žádné komentáře:
Okomentovat