Loni jsem ve Vietnamu skočila ze 7 metrů a dnes mě čekal větší skok. Na tuhle akci jsem se ale těšila od začátku plánování celé cesty po Filipínách.
Řidič společnosti Cyan mě vyzvedl ve čtvrt na pět a zavezl mě na základnu společnosti, kde kde jsem se setkala se zbývajícími dvěma účastníky, mladým francouzským párem, který tráví na Filipínách dvourýdenní dovolenou po roce stráveném na Novém Zélandu v rámci programu "work&travel".
Vyfasovali jsme neoprén, boty, helmu, vestu a chránič pozadí a vyrazili na cestu do Oslobu za žraloky.
Krátce po šesté jsme dorazili na místo. Zatímco řidič vyřizoval formality kolem šnorchlování, fotila jsem si zrovna vycházející slunce nad moře. Na hladině již plulo několik bárek s turisty a mezi nimi se občas vynořila žraločí hlava nebo ploutev. Nádhera!
Pozorování žraloků velrybích probíhá od šesti do dvanácti. Ne vždy je zaručeno, že žraloci připlují. Nejsou tu v zajetí a můžou si jít lovit ryby. Naučili se ale, že po ránu zde dostanou potravu, kterou jim hází rybáři, a tak se zde zdržují prakticky po celý rok. Oslob je jediné místo na světě, kde je možné je pozorovat během celého roku. Tím, že tu mají přísun stálé potravy, nemigrují jinam a i se zde páří. Prý se tu vyskytuje na 20 žraloků.
Tohle organizované pozorování se v Oslobu provozuje už asi šest let. Předtím byli žraloci rybářům na obtíž, protože jim trhali sítě s rybami a tak se nejednou i stalo, že nějakého žraloka zabili, aby uchránili svoje živobytí. S příchodem turismu do oblasti ale zjistili, že jim žraloci také můžou zajistit živobytí. A tak se vztah rybářů ke žralokům změnil a naopak je krmí, aby zde zůstali a mohli k nim vozit turisty. Vesnice se také rozrostla. Je zde několik hotelů a vše se točí kolem žraloků. Pozorování se sjednotilo pod jednou společností a sjednotila se i pravidla.
Na krátké instruktáži nám bylo řečeno něco málo o tomto druhu a hlavně pravidla chování během šnorchlování. Měli jsme udežovat vzdálenost 4 metrů, žraloka se nedotýkat, neskákat do vody a šplouchat (to by ho odehnalo), žádný blesk...Od momentu, kdy doplujeme na místo, máme na šnorchlování půl hodiny.
Na místě půjčují šnorchly. Já si ale vezla svůj. Na loďku se nás naskládalo asi osm. Dopluli jsme na místo, kde v řadě kotvilo několik dalších lodí, zakotvili jsme a jakmile se přiblížila loďka s rybářem následovaná ze strany velkým žralokem, jehož tlama se vynořovala nad hladinu a nasávala vodu s potravou, slezli jsme po schůdcích do vody a mohli začít pozorovat a fotit se s těmito kolosy.
Někdy se stali, že se kolem objevili dva žraloci. Udržovat vzdálenost 4 metrů se nedalo. Když se žralok rozhodl přiblížit na metr nebo méně, nemoli jsme nic dělat. Tohle opatření je zavedené kvůli těm stovkám návštěvníkům, aby měli z velryby respekt a nechtěli si šáhnout a tím žraloky neplašili.
Ale když se sám žralok přiblížil natolik, že se dotyku nedalo vyhnout, to byla jiná. Tak se mi to také jednou stalo. Zrovna kolem byli dva žraloci a ten jeden najednou změnil směr. Tlamou drcl do slečny přede mnou a plaval ke mě. Lodivod, který hlídal bezpečnost všech (nás i žraloků), mě chytl za ruku a navigoval mě nad žraloka. Ten pode mnou proplaval ve vzdálenosti na dosah ruky. Až jsem se dotkla jeho hřbetní ploutve. Zajímavý zážitek.
Někteří žraloci byli opravdu obrovští.
Po půl hodině jsme vylezli zpět na bárku a zamířili ke břehu. Tělo mě svědilo od toho "žraločího žrádla", které rybáři házejí do vody, aby je žraloci následovali. Proto jsme se na břehu museli osprchovat, abychom to ze sebe smyli.
Řidič na nás čekal v sousední restauraci se snídaní. Byla dobře vydatná a v západním stylu. Žádná rýže.
Po osmé jsme vyrazili na cestu zpět ke Kawasan Falls. Řidič nás dovezl až do kopců na základnu, kde jsme se zaregistrovali, oblékli si výstroj a počkali, až dorazí průvodci se zbytkem účastníků akce, kteří si zaplatili jen canyoneering. Celkem nás bylo 14 a tři průvodci, kteří se starali i fotografickou dokumentaci. Měla jsem s sebou podvodní kameru.
Nejdříve nás čekal půlhodinový pochod až ke kaňonu. Tahle atrakce je hlavním lákadlem regionu a operuje zde nespočet profesionálních i amatérských agentur. Cena se pohybuje kolem 1500 pesos (u těch méně profesionálních agentur, kde je součástí vybavení jen helma a vesta). Cena canyoneeringu s agenturou Cyan, která je první v hodnocení na Tripadvisoru, je dvakrát tak vysoká.
A to proto, že máme k dispozici ochranné oblečení, dostaneme fotky a videa z akce a celkově je to velmi spolehlivá společnost s profesionálními průvodci, kteří dobře znají řeku a jednotlivé úseky.
Před začátkem akce jsme dostali na posilněnou banán a pak vyrazili do kaňonu. Každý si nesl v kapsičce na vestě láhev vody. Měli jsme před sebou zhruba čtyři hodiny proplouvání řekou, přelézání balvanů, skákání ze skály do vody...Skoky měly být vysoké 4,6, i 12 metrů. Jeden z těch vysokých skoků byl kvůli nehodě, která se na něm stala, zrušen.
Došli jsme do údolí k řece, kde jsme si utáhli vestu, udělali si skupinové foto s vyrazili na akci. Před námi byla jiná skupinka. Voda v řece byla docela chladná. Ještě, že jsem měla ten neoprén.
První skok mohl mít tak 2-3 metry. Ten si každý se zavisknutím vychutnal. Skákat do tak průzračné a nádherně modré vody byla radost. Plavali jsme řekou, klouzali se po balvanech, až jsme dorazili k jezírku obklopeném kaňonem. Řeka do něj padala z nízkého převisu. Ten jsme sjeli pozadu po zádech a hlavou zahučeli do jezírka. Z jedné strany se ze 6 metrové výšky do jezírka skákalo. Kdo nechtěl, nemusel. Na tuto aktivitu jsem se přihlásila s tím, že budu překonávat svůj strach z výšek a pokusím se skočit všechno.
Bez váhání jsem vylezla na skálu, kde již čekala naše průvodkyně Roxane s kamerou. Když jsem přišla na řadu, moc jsem se nerozmýšlela a skočila. Jakmile se totiž nad tím moc uvažuje, strach se zvýší a nakonec se ani neskočí.
Byla to paráda! Zatím to byla brnkačka. Po cestě jsme stavěli na focení, dostali občerstvení v podobě "sticky rice" a buráků.
V polovině kaňonu místní prodejkyně nabízejí různé grilované klobásky a jiné občerstvení. Tady je také jeden ze zajímavých skoků. Skáče se totiž do relativně úzké průrvy (odhadem má na šířku tak 2 metry. Výška skoku je 6 metrů. Jeden z průvodců, který nám názorně ukázal, jak skočit, vtipkoval, že když se moc odrazíme, nabijeme si o protější skálu. Tenhle skok byl zvláštní. Ale opět jsem se nad tím snažila nepřemýšlet a udělala krok vpřed a zahučela do jezírka dole. Moc pěkné místo. Řeka mě protlačila malou jeskyňkou dál. Následoval skok pozadu na záda z metrové výšky. Když se kaňon trochu rozšířil vydali jsme se pěšky k prvnímu vodopádu. Zde býval onen 12 metrový skok, který se po úrazu jedné účastnice přestal skákat.
Vedle vodopádu umístili houpačku, které se chytíte rukama a zhoupnete se. Když jste nad jezerem, tak se pustíte a zahučíte do vody. My jsme ale na houpačku nešli. Mířili jsme dál k dalšímu vodopádu. U něj nás čekal ten nejvyšší skok dneška - z 12 metrů. Jak jsme se přibliživali, byla jsem čím dál tím nervóznější. Ale snažila jsem se na to nemyslet. A ani jsem si nepřipouštěla, že bych do toho nešla. Na tuhle výšku se tak nějak psychicky připravuji od momentu, kdy jsem na you tube viděla videa a canyoneering zařadila do programu.
Přebrodili jsme řeku kousek před místem, odkud pak padala deset metrů dolů do jezera. Vystoupali jsme na skálu ze strany vodopádu. Odtud se skákalo. Místo odrazu již bylo vytlačené u okraje. Moc jsem se dolů nedívala. Výška to byla pekelná. Pár metrů vedle z nižší výšky skákala jiná skupina.
Ten pocit, že mě čeká skok z 12 metrů je nepopsatelný. Ujištovala jsem se tím, že je to prý bezpečné. Když ten, co skočil z nižší výšky kousek ode mně, odplaval z dopadového místa, pobídla mě Roxane a já se odrazila a padala dolů. Asi mě během toho pádu napadlo nějaké neslušné slovo, možná jsem i vykřikla. To si ale nepamatuji. Pamatuji si, jak jsem dopadla a pak se vynořila nad hladinu nadšená, že jsem to zvládla. Můj osobní rekord! Dvanáct metrů! A taky jsem si splnila bobříka odvahy.
Myslím, že z naší skupiny skočili všichni. To byl předposlední skok. Pak už nás čekal jen 4 metrový. Z toho jsme si dělali srandu, že to je nic, že to dáme levou zadní.
Nejdříve jsme ale došli k poslednímu vodopádu. Tomu, který je tak notoricky znám coby Kawasan Falls a pod kterým se koupou ti, co si na canyoneering netroufnou. Kolem jsou restaurace a stoly s lavičkami a plavčík dává pozor, aby nikoho nenapadlo plavat pod vodopád. Dříve zde býval i bambusový raft, na kterém se plavalo pod vodopád. Už tu ale není. Možná to bylo tím, že jsem čtyři hodiny strávila v nádherném prostředí kaňonu a že mi byla docela zima (ta voda je zde opravdu osvěžující a chladnější než moře a navíc je okolo stín) a že jsem možná z videí čekala monumentální vodopád, ale trochu mě zklamal. Když jsem se společně s ostatními máčela v jezírku a pozorovala to okolí, došla jsem k závěru, že jednou mi stačilo tento vodopád vidět (původně jsem si říkala, že bych se sem další den vypravila s normálním foťákem a pobyla zde).
Po posledním 4 metrovém skoku o kus dál do malé tůně skončilo dnešní adrenalinové dobrodružství. Před námi byl pozdní oběd. Cesta lesem k restauraci u hlavního tahu trvala asi 20 minut. U restaurace jsme vysvlékli výstroj a hladně se vrhli na nachystané jídlo. Vynikající pečené kuře, rýže, zelenina, jarní závitky, nudle, mango. A pivo San Miguel.
Nazpět do Moalboal jsem dorazila před pátou. Za sebou úžasný a také dosti vyčerpávající den. Natolik mě to zmohlo, že jsem povečeřela dva kousky pečiva, co jsem si včera koupila v pekárně v Mantalangon před výjezdem na Osmeña Peak, a v osm totálně vytuhla.
Tohle byl jeden z těch nezapomenutelných dní této dovolené.
Žádné komentáře:
Okomentovat