Vstávala jsem tedy o půl páté. Jeden z majitelů mě v pět odvezl na tříkolce do přístavu.
Tam se u pokladen houfovali lidé. Stoupla jsem si do jedné z řad k pokladnám. Lístek vyjde na 500 pesos. Na internetu uvádějí o tři stovky více. Po koupi lístku jsem si musela vystát malou frontu u přepážky na check-in, kde mi k jízdence přicvakli místenku a pak mě čekala třetí řada k okénku na zaplacení 20 pesos přístavního poplatku. Naštěstí to šlo jako po másle. Přesto si mohli ušetřit tu byrokracii s čas, kdyby vše vyřizovali v jednom.
Velký batoh jsem dala na check-in. Prý dovolovali jen jedno zavazadlo. Někteří si ale táhli více zavazadel a nedávali je za poplatek na check-in.
Před sedmou jsem nasedla do moderního expres trajektu a po sedmé jsme vypluli směr Cebu City. Cestu jsem prospala.
Po deváté jsem vysedla v přístavu v Cebu City, sedla na taxíka a nechala se odvézt na letiště. Na to, jaké zácpy po cestě byly, jsem byla na letišti brzy. Chvíli jsem si počkala, až se na tabuli objeví, že můžu jít na check-in. Mezitím jsem v kavárně posnídala kuřecí polévku. Po třech dnech na pečivu a pizze to byla vítaná změna.
Odlet na Palawan byl plánovaný na 13:45, ale protože letadlo přiletělo se zpožděním a posádce trvalo, než jej pro nás nachystala a než jsme se pak všichni usadili, odlétali jsme po druhé. Většina pasažérů byli turisté. Podle nápisů na sedačkách patřilo letadlo původně nějakým německým aerolinkám. Ty si asi pak pořídily modernější stroj a tento trochu ošoupaný prodalo Air Asia.
Po třetí hodině jsme dosedli v Puerto Princesa. Měla jsem v plánu, pokud to bude časově možné, se vydat z letiště do kanceláře správy parku Underground river, kde je třeba si předem zabookovat místo na konkrétní den na prohlídku jednoho z moderních divů světa, kterým je podzemní řeka v Sabangu. Kancelář byla otevřená do čtyř.
Na letišti jsem si vyměnila ještě nějaké peníze, sebrala zavazadlo a na radu paní z informací, zamířila mimo letiště na hlavní magistrálu chytit tříkolku, která tam měla být levnější. U příjezdové cesty k letišti se mě dva naháněči nabízející odvoz snažili přesvědčit, že kancelář je již zavřená, že mi vstupenky vystaví jinde. Rázně jsem je odbyla a pokračovala v cestě podél magistrály směrem City Coliseum. Teoreticky to nebylo daleko. Zastavil u mě jeden tříkolkář a že mě tam odveze, počká na mě a pak mě zaveze na ubytování. OK. V té šílené dopravě jsem nakonec stanule v rezervačni kanceláři deset minut před zavíračkou. Na dveřích byla cedule, že na dnešek je počet míst vyčerpán.
Na pozítří ale nebyl problém dostat povolení ke vstupu.
Recepčnímu jsem dala pas, který je třeba na rezervaci. Vstupenka je totiž vázaná na jméno. Za chvíli jsem dostala modrý papír s datem, mým jménem a ještě lísteček s celkovou cenou, kterou budu muset zaplatit přímo u vstupu do parku v Sabangu. Vstupné včetně poplatku za životní prostředí a loď činí 922 pesos.
Řidič tříkolky (tricycle) mě dovezl na hostel Siete veranos. Za celou tuhle projížďku si řekl stovku.
Recepční hostelu jsem hned na začátek zklamala, protože jsem jí oznámila, že z rezervovaných tří nocí tu zůstanu jen tu dnešní, že se přesouvám do Sabangu. Tohle město totiž není nijak extra zajímavé a radši budu někde u pláže obklopená pěknou přírodou, než mít jako základnu město s šílenou dopravou. I když tento hostel je velmi čistý a útulný.
Nechala jsem věci na pokoji a vydala se do nedalekého nákupního centra SM City. Procházela jsem se moderním, upraveným nákupákem, prohlížela si nabídky obchodů a restaurací a pak sedla do jedné a objednala si křupavou vepřovou roládu. Pečené vepřové na roštu je jedním z typických filipínských pokrmů. Tohle ale bylo strašně nasáklé tukem. Ani jsem to nedojedla a hned mi začalo být těžko. Bylo mi jasné, že večeře již bude o něčem lehkém. Vlezla jsem tedy do supermarketu, ale nic moc mě tam nenadchlo. Ještě pořád jsem s sebou měla jablko, okurku a jeden kousek pečiva z rána. Tak jsem se vrátila na hostel odpočinout si.
Žádné komentáře:
Okomentovat