Mrazivý výlet k Pulčínským ledopádům

Zatímco Čechy (tedy hlavně ty severní) jsou poseté nádhernými pískovcovými skalními městy jako jsou Prachovské skýly, Adršpašsko-teplické skály nebo komplex Českého ráje, na Moravě je podobných útvarů poskrovnu. Přesto jedna oblast vyniká. Na úpatí valašského kopce Hradisko (773 m n.m.) kousek od osady Pulčín stojí skalní město Pulčínské skály. Velká část skalních útvarů se ukrývá v lesním porostu. V dobách minulých byly Pulčínské skály útočištěm nejen místním lidem ukrývajícím se před uherskými nájezdníky, ale třeba i zbojníkům. Na nejvyšší skále stával ve středověku hrad, který tu prý nechal vybudovat Přemysl Otakar II. Z hradu nic nezbylo. Jen pár schodů vytesaných v pískovcové skále.

Tím, čím ale Pulčínské skály lákají výletníky, jsou barevné ledopády, které se tu tvoří v zimních měsících. I mě nalákaly fotky, na které jsem náhodou narazila na internetu. A protože je nejlepší dobou pro návštěvu ledopádů leden - březen a už asi týden se teploty pohybují okolo bodu mrazu, rozhodla jsem se druhý letošní výlet podniknout právě sem.

Po dlouhých dnech v šedém hávu se mělo konečně zase jednou vyčasit, i když teploty měly padat pod nulu. To slibovalo krajinu zahalenou do sněhu a jinovatky, která se bude na slunci nádherně třpytit. Takže jsem si sbalila foťák, svačinku a teplý čaj a brzy ráno vyrazila na vlak, který mě dovezl do Horní Lidče na Valašsku. Po cestě jsem pozorovala jinovatkou pokrytou krajinu třpytící se v ranním slunci. A modrou oblohu. Konečně. Tak modrou oblohu jsem naposledy viděla snad někdy v říjnu (tu novoroční chvíli po ránu v Domašově nad Bystřicí nepočítám, protože se brzy zase zatáhlo). Pět minut před cílem jsem z okna uviděla skalní formaci Čertova skála, která se nastavovala slunci nad osadou Lidečko. Zde jsem měla v plánu dnešní výlet zakončit.

Po půl desáté jsem vysedla na nádraží v obci Horní Lideč, kde vlak svou cestu končil. Předtím, než jsem vyrazila po žluté turistické trase Naučné stezky Pulčínská cesta směrem na osadu Pulčín, zašla jsem si do centra obce k budově, ve které se ukrývá Mechanický betlém. Tento česko-slovenský projekt je místní turistickou kuriozitou, kterou si lze prohlédnout celoročně každý den (kromě pondělí). V betlémě, na kterém se podílelo řezbářů z Česka a Slovenska, najdete na 230 figurek, z nichž se 75 pohybuje, a makety významných staveb Zlínska a Trenčínska. Kvůli vládním opatřením (která očividně ničí lidské životy) je Mechanický betlém momentálně zavřený. Moc pěkné je ale video na oficiálních stránkách http://www.betlemhornilidec.cz/

Vrátila jsem se k informační tabuli Naučné stezky Pulčínská cesta, která stojí u rekonstruované staré valaššské zvonice. Zde moje cesta po žluté začala. A protože jsem se z nějakých 465 metrů nad mořem měla dostat až k 700 metrům, začala úzká asfaltka stoupat do kopce nad Horní Lideč. Kopce byly pokryté tenkou vrstvou sněhu a námrazy a na slunci doslova svítily. Podél cesty je vyhlášen přírodní park, jakési arboretum keřů a stromů domácího i cizího původu. Kromě cedulek s názvy stromů jsou podél cesty umístěné i lavičky na posezení. Výhledy na okolní krajinu jsou moc pěkné. Na vrcholu kopce, za vysílačem, je umístěná kaplička Panny Marie ustavičné pomoci, památník zemřelých obyvatel Horní Lidče, turistický přístřešek a lavice na piknik. Stojí tu také informační tabule, ze které se dozvíte o legiích, které v oblasti operovali a o lidech, kteří byli během komunismu perzekvováni.

Na cestě se postupně začal objevovat sníh a zledovatělé úseky, takže jsem si musela dávat pozor, kam šlapu. I přesto, že mají moje pohorky dobrou úpodrážku se zvorkem, na ledu kloužou jako brusle. Teleskopické hůlky jsem zapomněla doma, což jsem později snadno vyřešila pomocí klacku.

Cesta stále mírně stoupala kolem lesů. Viditelnost byla skvělá, takže jsem mohla na obzoru pozorovat zasněžené nejvyšší vrcholy Hornolidečského regionu - Butoky (828 m), Makyta (922 m) a Kyčera (802 m), které spadají do geomorfologického celku pohoří Javorníky. Celá tato oblast spadá do CHKO Beskydy.

Po 3,5 km jsem došla k rozcestníku U Kříže, u kterého již dlouhá staletí stojí kříž Na Rovinkách. Je to jedno z míst spojených s lidovou tvořivostí a pobožností. Místní lidé na tomto místě často odpočívali. Ke kříži se váže několik pověstí. Podle jedné se zde ukryl chlapec, který předtím zachránil před nájezdem Kuruců monstraci z kostela v Lidečku. Podle jiné pověsti se poblíž kříže ukrylo 7 matek se 13 dětmi před nájezdy Tatarů. Nekdo jejich úkryt vyzradil a všichni byli pobiti. Pochováni byli za křížem. Tam pak podle starousedlíků nic pořádně nerostlo, jen trní. Podle třetí pověsti zde proběhla bitva mezi Kuruci a Valachy. Oběti byly pochovány na místě boje a na místě hrobu postaven kříž. Jen se neví, zda tu leží Kuruci nebo Valaši. A také tu údajně straší.

Od kříže cesta začala mírně klesat a dovedla mě k rozcestí, kde žlutá turistická trasa končí a začíná červená. Jen pár set metrů odtud stojí na kopci osada Pulčín, která budila dojem ospalého místa. Možná, kdybych se sem vypravila o víkendu, narazila bych na nějaké ty turisty. Vystoupala jsem po silnici dalšímu rozcestníku s informačními tabulemi týkajícími se Pulčínských skal a celé chráněné oblasti. U rozcestníku je i autobusová zastávka a parkoviště pro ty, co se chtějí k národní přírodní rezervaci Pulčínských skal dostat co nejblíže autem. U cesty stojí také Trampská hospoda. Nyní bohužel zavřená. "Díky" vládo!

Na informačních tabulích byla umístěná dřevěná šipka s nápisem "LEDOPÁDY". O kus dál na altánku u informačního centra byla další šipka a cedule s mapkou a instrukcemi, jak se nejlépe k ledopádům dostat. Oproti mému očekávání se ledopády nacházejí východně od vrcholu Hradisko a ne přímo ve skalní formaci Pulčínských skal. Instrukce doporučovaly sledovat dřevěné šipky s tím, že tato 2,3 km cesta je nejsnadnější s minimálním převýšením, jen je třeba si dávat pozor na klouzající povrch.

Dostat se k nim lze i přes Pulčínské skály nejprve po červené, pak po modré přes oblast Zámčisko a pak po červené a modré přes vrchol Hradisko. Modrá trasa vedoucí přes Zámčisko je možná jen k výstupu a v zimních měsících může být nebezpečná.

Chvíli jsem se rozhodovala, kudy tedy půjdu, protože jsem do Pulčínských skal jela hlavně kvůli těm ledopádům, ale chtěla jsme vidět i ony skalní formace. Nakonec jsem si vyhodnotila, že to risknu po původně zamýšlené trase přes Zámčisko. Takže jsem pokračovala rovně po červené, prošla osadou a cesta začala klesa kolem polí. Jakmile jsem opustila asfaltku a přešla na sněhem a ledem pokrytou polní cestu, došlo mi, jakou chybu jsem udělala, když jsem si doma zapomněla ty teleskopické hůlky a zjistila jsem, k čemu že ty nesmeky (které nemám a nikdy jsem neměla, protože jsem zimní pěší výlety nepodnikala) vlastně jsou dobré. Takže jsem se vyhýbala uhlazemým plochám a raději šla podél cesty ve vrstvičce sněhu.

Na pravé straně na mě brzy vykoukly Pulčínské skály, které se "opírají" o svah Hradiska. Na nejvyšší skále kdysi stával hrad Pulčiny. Dole pod skalami protékal potok. Opatrně jsem sestoupala k potoku, přeskočila jej a octla se u uměle vybudovaných schodů stoupajících ke skalám. Na rozdíl od okolní krajiny nebyl svah pokrytý vrstvou sněhu (sluce se zde opírá do svahu), takže to vypadalo, že by ten výstup nemusel být nebezpečný. Jak jsem ale brzy zjistila, byl docela náročný. Stoupání po schůdcích bylo strmé. Někde schůdky nebyly, jen kořeny stromů a balvany. Někde byly umístěné ocelové plošinky a řetězy na chycení. Dovedu si představit, že kdyby to tu bylo pokryté udusaným sněhem nebo ledem, bylo by to dost o hubu.

Stoupala jsem mezi skalami porostlými mechem. Je to nádherné místo. Docela zpocená jsem vylezla až pod nejvyšší skálu. Zde stojí cedule upozorňující, že vydávat se zvrchu dolů po cestě, kterou jsem právě vylezla, je zakázané. Dostat se na vrchol Pulčínských skal, na místo, označené jako zřícenina skalního hradu Pulčín, byla otázka již jen několika metrů. Jenže vyšlapaná cesta mezi kořeny stromů byla pokrytá udusaným sněhem, který je dost možná i pokrytý ledem. A to by nemuselo dopadnout dobře vzhledem k tomu, jak mi boty kloužou. Takže jsem oželela vrcholový výstup a opatrně skálu obešla, abych se pak částečně sklouznutím po zadku dostala z kopce k rozcestníku Vyhlídka. Měla jsem za sebou velmi zajímavý úsek skalních formací Zámčisko, kterou bych si jistě více užila v letních měsících.

Napojila jsem se na červenou a modrou směr vrchol Hradisko. Již jen kilometr. Cesta stoupala. Nejprve povrch neklouzal, ale jak jsem se dostala hlouběji do lesa, kde bylo i více sněhu na cestě, po které již dost lidí šlo, začal udusaný sníh klouzat a mě nezbylo, než jít mimo cestu neudusaným sněhem. Na cestě jsem sebrala klacek, který mi pak sloužil jako opěrná hůl. Pod rozcestníkem na vrcholu Hradisko byla cedule upozorňující na to, že k ledopádům je povolené jít jen po vyznačené cestě. Podél cesty okolo vrcholu byly umístěné pásky, které měly bránit lidem, aby se k ledopádům vydávali po svahu mimo oficiální cestu. K ledopádům mě zavedly papírové cedule s šipkou.

 

Dostat se k místu zvanému Propadlý hrad, kde se na skalách v zimě tvoří barevné ledové krápníky, byl další bobřík odvahy. Prakticky jsem se sklouzla po zadku. Dostala jsem se do malé skalní soutěsky. Přede mnou ze skály visely dva bloky ledopádů zbarvených do rezava. Vydrápala jsem se do skalní průrvy napravo, kde ze skály "padá" další ledový blok. Zde byl led bílý. A úplně v zadu bylo další místo, kde se stékající voda změnila v krápníky. Překvapilo mě, že je to tak malá oblast a trochu zklamalo, že se jedná jen o tak málo barevných krápníků. Zřejmě jsem si měla pár týdnů ještě počkat. Přece jen byl prosinec příliš teplý a mrzlo krátce na to, aby se zde vytvořilo takové přírodní divadlo, které je vidět na propagačních fotkách.

Ale i tak to celé stálo za to.

Vzhledem k tomu, že již byly 2 hodiny odpoledne, cesta zpět na Vyhlídku klouzala a já si nemohla být jistá, jak to bude vypadat na modré turistické trase Naučné stezky Javornický hřeben, po které jsem se chtěla od Pulčínských skal dostat do Lidečka, rozhodla jsem se neriskovat, že mi to někde podklouzne a nebo že kvůli pomalé chůzi nestihnu autobus nebo vlak nazpět, a vydala jsem se do Pulčína po trase, která byla určená pro ty, co mířili k ledopádům. Bohužel jsem si tak nemohla prohlédnout další skalní formace Pulčínských skal, kterými je Zadní a Přední kostel nebo Pulčíský vodopád. Snad někdy jindy, třeba v létě.

Do Lidečka jsem se vydala z Pulčína po silnici. Ta neustále klesala dolů do údolí. Těsně před čtvrtou odpolední jsem došla k okraji obce Lidečko. Na autobusové zastávce jsem si zjistila, že za minut tudy pojede autobus do Vsetína, odkud bych pak mohla pokračovat domů expresem, který by projížděl Horní Lidčí. Protože jsem měla ještě chvilku čas a o půl kilometru dál směrem do centra Lidečka stála další autobusová zastávka, vydala jsem se tam. Důvodem byla skalní formace Čertovy skály, kterou jsem ráno viděla z okna vlaku a která je symbolem Lidečka. K Čertovým skalám se váže pověst o čertu, který prohrál sázku. Čert měl prý přes noc postavit přes údolí skálu, jenže to nestihl. Zůstala po něm právě tato jakoby polámaná skála

Kdybych měla více času, mohla bych si ke skalám dojít. Jenže slunce již zapadalo a na focení to už nebylo. Takže jsem si počkala na příjezd autobusu a vyrazila domů. Ve Vsetíně jsem sedla na vlak a do Olomouce a odtamtud na další do Prostějova. 

V nohách jsem podle "stopaře" map.cz měla 15,2 km. Z Horní Lidče do Pulčína je to 5 km, z Pulčína po silnici do Lidečka skoro 5 km. Zbytek připadá na okruh skalním městem.

Mrkněte na video z výletu: http://bit.ly/pulcinske_ledopady_video