Katka na cestách: Den v JESENÍKÁCH: Po Naučné stezce BÍLÁ OPAVA

Měl to být zřejmě poslední "letní" víkend s pěkným počasím. Zase mě to někam táhlo. Stále se mě držela houbařská horečka, která mě zachvátila minulý víkend během dvoudenního přechodu ze Zlatých hor přes Rejvíz do Jeseníku (viz: http://katka-na-cestach.blogspot.com/2020/09/2-dny-v-jesenikach-aneb-kde-se-ukryva.html ). Chtěla jsem další hříbky a taky se projít po zajímavých místech. A protože jsem z internetové diskuze věděla, že hříbky rostou (nebo v té době rostly) mezi Malou Morávkou a Karlovou Studánkou, zaměřila jsem svou pozornost právě na tuto oblast.

Karlova Studánka je pěkná lázeňská osada (nebo vesnička?). Nevím, kdy naposledy jsem tu byla (a zda), přece jen vzpomínky z dětství se mi trochu slévají. Každopádně zde začíná jedna z nejhezčích (a údajně i jedna z nejnáročnějších) naučných stezek Jeseníků - NS Bílá Opava. A tu jsem si chtěla projít. Stezka vede k horské chatě Barborka (nebo také k Ovčárně) a je dlouhá okolo 6 km (někde uvádějí celkovou délku 10,5 km) a projít ji lze za 3 hodiny. Zajímavostí je sama říčka Bílá Opava, která pramení v sedle mezi Pradědem a Petrovými kameny a na své cestě dolů do Karlovy Studánky vytváří kaskády a vodopády. Ten nejvyšší dosahuje téměř 8 metrů. Výletníci, kteří se na tuto naučnou stezku vydají, musí být alespoň trochu fyzicky zdatní, protože se překonává 550 výškových metrů. A také by neměli trpět přílišnými závratěmi, protože uměle vybudované chodníčky, schodičtě a mosty překračující Bílou Opavu nemusí být v nejlepším stavu a nejsou nejširší.

Můj plán byl následující. Vyrazit brzy ráno do Olomouce, přesednout na autobus do Karlové Studánky. Projít se lázeňkou vesničkou, vystoupat po naučné stezce k horské chatě Barborce, od Ovčárny sjet dolů do Karlovy Studánky kyvadlovkou a ve zbytku čas houbařit v okolních lesích. Nakonec jsem musela udělat menší změny v plánu a zažila jsem si i úsměvnou situaci s návratem vlakem do Prostějova.

Budíček v 6 ráno, abych stihla autobus v 7:10 do Olomouce. Tam jsem si půlhodinky počkala na další autobus mířící do Jeseníku, který projížděl právě přes Karlovu Studánku. Po desáté jsem vysedla na dolním parkovišti a vydala se na procházku malebnou lázeňskou vesničkou. Ta se již plnila lidmi. Stánky s lázeňskými oplatkami byly obsypané lidmi. Také jsem se nechala zlákat a koupila si oříškové oplatky jako suvenýr (a po návratu domů je celé snědla). Zaujala mě značka oplatků "Slezská republika". Kromě oplatků jsem si ještě do sbírky koupila pohled (asi se to stane mou tradicí i během výletů po Česku). A předtím, než jsem vyrazila k hotelu Hubertus, zastavila jsem se ještě v altánku, ve kterém je ukrytý minerální pramen Petr. Ten byl vyhloubený v 60.letech 20.století a obsahuje vysoký obsah minerálů jako je vápník, hořčík, železo. Voda vytéká z kohoutků a je cítit po síře.

Neodolala jsem, vylila vodu, kterou jsem si doma napustila z kohoutku do petky a načepovala si na cestu tuto chutnou kyselku. Jen jsem pak po cestě musela občas upouštět z láhve bublinky.

V Karlové Studánce jsem nakonec strávila hodinu. Celkem jsem měla na výlet asi 6 hodin. Teoreticky dostatek, ale přede mnou byly zhruba 3 hodiny cesty nahoru k Barborce. Naučná stezka vede jak po žluté, tak po modré barvě. V určitém bodě se stezky rozcházejí, ale ta zajímavější, a zřejmě náročnější část vede po žluté trase. Už od začátku byla na cestě spousta lidí. Až moc na můj vkus. Cesta nejprve vedla podél silnice a poté se zanořila do lesa. Kolem tekla říčka a v pravidelných úsecích jsem míjela informační tabule. Těch je na trase asi 13 a vysvětlují význam celého údolí kolem Bílé Opavy, květenu, geologii i historii osídlení.

Les byl vlhký a plný mechů. Po cestě občas tekla voda, občas jsem se musela vyhýbat kalužím. První dřevěný mostek na sebe nenechal dlouho čekat. Po cestě jich mělo být dostatek. Správci rezervace mostky a lávky vedoucí kolem Bílé Opavy pravidelně kontrolují a opravují. Pokud ale během bouří a v zimě spadne na cestu nějaký strom, nechají jej tam. Přirozené procesy jako je padání kamenů, sesuvy půdy nechávají tak jak jsou. Nedochází zde k úpravám stezky jako takové. Proto je třeba mít s sebou dobré boty s neklouzavou podrážkou. Všude je velmi vlhko. Stezka je přístupná od června do konce září a v zimních obdobích, kdy jsou Jeseníky pokryté nánosy sněhu, se vstup do údolí Bílé Opavy nedoporučuje. I když to musí být nádhera vidět zamrzlé vodopády.

Překvapilo mě, kolik lidí v tu sobotu vyrazilo právě sem. Hlavně mě překvapiy rodiny s malými dětmi, nebo pejskaři s malými yorkšíry, které pak museli tahat v náručí. První asi 3 km byla cesta ještě v pohodě. Sice se neustále mírně stoupalo, ale těch dřevěných chodníčků bylo poskrovnu, jak jsem se ale blížila vodopádu, začalo to být náročnější. Ne všechny chodníčky byly v perfektním stavu. Nad vodopádem se pak muselo trochu i šplhat.

Jak ten čas ubíhal, rozhodla jsem se změnit cíl a místo k horské chatě Barborce jsem u rozcestníku, kde se opět rozcházela modrá se žlutou, rozhodla jít k Ovčárně. Jinak bych musela nejprve ujít 2 km k Barborce a odtamtud se stejně vydat k Ovčárně. K Ovčárně to byl ještě asi 1,5 km. Poslední stoupání a ve dvě odpoledne jsem stála u Ovčárny. V dálce krásně vidět Praděd, nade mnou Petrovy kameny, parkoviště plné aut a restaurace obsypaná lidmi. Trochu mě mrzelo, že jsem se sem vydala jen na jeden den a za hodinu a půl se musela vrátit ke Hvězdě. Ráda bych se vydala na Praděd a třeba i Petrovy kameny. Výhledy by byly zajímavé. Protože jsem ale od rána jedla jen velmi málo a žaludek se hlásil o slovo, sedla jsem si do restaurace Ovčárny a poobědvala.

O půl čtvrté jsem sedla na kyvadlový autobus a zamířila na Hvězdu. Přede mnou byla volba. Buď počkat pár minut na autobus a pohodlně se nechat odvézt do Olomouce na nádraží, nebo zvolit autobus o hodinu později, kde bych ale musela 2x přesedat a čas využít procházkou po lese a hledáním hříbků. Nakonec jsem si řekla, že za tu hodinu bych toho asi moc nenašla a raději se dostanu dříve domů.

No, dříve domů jsem se nakonec nedostala. V Olomouci na vlakovém nádraží jsem ve spěchu nasedla do špatného vlaku a místo na Prostějov se zase začala vracet směr Jeseníky. Takže jsem na další zastávce ve Štěpánově musela počkat na správný vlak.