MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

pondělí 11. února 2013

5 denní trek k Ciudad Perdida

Po pěti dnech jsem se vrátila z docela náročného treku džunglí ke Ztracenému městu. Počasí naštěstí vyšlo a pokud pršelo, tak jen v noci. Ani komárů tam nebylo tolik, jak jsem očekávala. Jen na samotném Ciudad Perdida jich bylo víc. Komáři ale v džungli nebyli jediným problémem. V noci se na zdech záchodků usazovali štíři a na cestě nám jednou ležel had. Služby agentury ale byly skvělé. Jídla dostatek. Jen na samotné Ciudad bylo málo času. A parta lidí taky fajn. Až na Juana, Kolumbijce, který do Ztraceného města přišel navázat kontakt se starou tayronskou kulturou prostřednictvím meditací, jsme byli samí Evropané. Český pár žijící v Manchesteru, polský páreček, čtyři Slovinky, na které se muselo skoro pořád čekat, německý pár, Francouz. I když gay v agentuře Magic Tour tvrdil, že stačí tenisky, vzala jsem si trekové boty a udělala jsem dobře . Jedná se totiž o docela náročnou akci a kdyby náhodou začalo pršet, tenisky by šly do háje. Oblečení sem strčila do igelitových pytlů, aby nenavlhlo. Batoh jsem měla vlhký od prvního dne a usušit se nedalo skoro nic.

PRVNÍ DEN - výšlap k prvnímu kempu
Sraz u agentury byl v 9:15. Celkem nás bylo šest. Anglický pár, který se mnou bydlel již v San Gil, Švýcarka, Portugalec a Kolumbijec. Vyrazili jsme na více než dvouhodinovou jízdu jeepem do vesnice Machete v pohoří Sierra Nevada de Santa Marta. To měl být náš výchozí bod. Ale poslední část cesty jeepem byla dost zdlouhavá. Jelo se po vrstevnici po nezpevněné cestě, kterou by normální auto neprojelo. V Machete na náš čekal lehký oběd v podobě obložené bagety a koly. A pak již čtyřhodinový výšlap k prvnímu taboru. A že to byl náročný výšlap! Nejdříve jsme několikrát přešli po kamenech řeku a pak začal strmý výstup. S tím cca 6-7 kg batohem na zádech a v té vlhkosti jsem se potila jako p...A to ta cesta byla ještě široká a širé nebe nad námi. Na prvním odpočívadle jsme dostali osvěžující pomeranč a za další půlhodinu a víše na dalším odpočívadle šťávnatý meloun. Pak šla cesta již relativně po vrstevnici a i klesala. Do tábora jsme dorazili po 3,5 hodinách. Bylo kolem páté a pomalu se začínalo stmivat. Vyfasovali jsme hamaky s moskytiérou. Byla jsme zvědavá, jak v tom budu spát, protože jsem nikdy v houpací  síti nespala. K večeri jsme dostali rybu s rýží. Opravdu vydatné jídlo. K tomu šťávu. Následovala informační schůzka naší průvodkyně. Původně jsme měli téměř všichni dělat pětidenní trek, jen jeden čtyřdenní, ale do večera se anglický páreček rozhodl pro 4 denní verzi a stejně tak i Švýcarka. Průvodkyně tedy nám dvěma s Juanem navrhla, že by jsme šli s nimi rychle nahoru a dolů pak 3 dny. Mě se ale ta představa, že se následující den poženu 8 hodin do kopce a pak se předposlední den budu nudit zase v kempu jedna, nezamlouvala. Nahoru jsem chtěla jít v klidu, jak to bylo v plánu a dolů klidně rychle. Stejně tak i Juan, tak jsme byli přeřazeni k druhé skupince, která šla s námi. Byla to sice jiná agentura, ale tady prý všichni spolupracují, takže není problém. Takže jsem se bez problémů zařadila k dalším dvěma Čechům a následující dny užila spoustu legrace. V hamace jsem překvapivě vyspala , i když mi bylo trochu chladno od zad.
</
  DRUHÝ DEN - setkání s Indiány Kogi, koupel v řece
Vstala jsem brzy. Vzbudil me šramot těch, kteří vyráželi na cestu již v šest. To naše skupinka nemusela spěcha. Posnídali jsme vynikající ovocný salát s jogurtem a arepou a po osmé hodině vyrazili na cestu. Potkávali jsme procházející vojáky. První část cesty od kempu docela šla, pak se začalo stoupat hustým lesem. A pak to, co jsme vystoupili, jsme zase sestoupali. Po cestě jsme potkávali často i Indiány kmene Kogi, který pohoří obývá. Návštěva jedné vesnice Kogi byla na programu dnešní den. I když dovnitř vesnice jsme nešli, jen náš průvodce předal dětem sladkosti. Děti Kogiu sice moc španělský neumí, ale o "dulce " si říct umí. V prostorách vesnice rostly keříky koky. Ta je nedílnou součástí jejich kultury. Sešli jsme k řece a zatímco naši průvodci krájeli ananas a připravovali občerstvení, my jsme hupli do řeky se osvěžit. Voda mohla mít nějakých 21 stupňů. Byla velmi průzračná a podle průvodců jsme ji mohli klidně pít. Oproti prvnímu dni jsme již šli užší cestou lesem a prakticky jsme kopírovali řeku. Do druhého tábora jsme dorazili o půl druhé. Oběd na sebe nenechal dlouho čekat. Dostali jsme vynikající zeleninovou polévku. A pak se většina lidí odebrala k řece. Lehla jsem si do houpací sítě a chvíli spala. Pak jsem taky zamířila k řece. Průvodce mě ale upozornil, že v tuhle dobu se k řece začínají stahovat hadi, kteří můžou být ukryti pod kameny, a že si mám dávat pozor a nevydávat se daleko. Prý před třemi lety zde jeden had uštknul jednu turistku, ale prý mají sérum, kdyby něco. To mě moc neuklidnilo. U řeky jsem se nezdržela dlouho, bylo zataženo a nebylo mi nejtepleji, tak jsem ani do vody nešla. Dala jsem si rychlou studenou sprchu a v čistém oblečení čekala s ostatními na večeri. Spát se šlo zase okolo 21. Tentokrát se spalo na matracich s moskytierou. Ono stejně nebylo co dělat, když už v šest je tma jako v pytli. A elektřina tu nebyla natažena, tady již byla potřeba baterka. Chvíli jsme s Martinou pozorovali za táborem svetlušky a poslouchali zvuky džungle. Většinou jsme slyšeli jen žáby.
TŘETÍ DEN - výstup ke třetímu kempu
Před námi byly zase čtyři hodiny chůze džunglí, ale jelikož se předpokládalo, že by se odpoledne, pokud bude pěkně, mohlo vystoupit k Ciudad Perdida, vyráželo se již o půl sedmé. Během dne ale bylo jasné, že se do Ztraceného města půjde až další den ráno. Mraky totiž pokrývaly vrcholky hor a nebylo by vidět okolí. Během chůze nás průvodce seznamoval s dalšími informacemi o okolí a Ztraceném městě. Jelikož jsem byla ze skupiny jediná (kromě Juana), co uměla španělsky na takové úrovni, abych rozuměla tomu, co nám vykládá a mohla se i ptát, stala jsem se na zbytek dní tlumočnicí. Což byl občas záhul, protože moje angličtina není tak dobrá jako španělština a vysvětlit některé pojmy nebylo snadné. Přesto jsem zjistila, že umím anglicky lépe, než jsem si myslela. Tento den jsme šli již opravdovou džunglí po úzké stezce. Všude plno zeleně. Jednou jsme přešli přes vysutý most a jendou museli sundat boty a přebrodit řeku. Ochutnali jsme cukrovou třtinu (vycucávali ze stonku sladké guarapo). Přešli jsme po planině, kde prý stávala jedna z prvních vesnic Kogiů, když v 70.letech do pohoří přišli. Kousek odtud byla vidět chýše šamana. Občas jsem si připadala jako Bronxová ve filmu s Seanem Conerrym "Šaman". A také viděli hada. Jako první jsem jej zahlédla já. Byl na jednom z kamenů na cestě. Průvodce s Martinou a Jirkou jej přešli bez povšimnutí. Byl hnědý a proto jej snadno mohli zaměnit za kořen stromu. Já jsem si ale všimla, že se ten kořen stromu hýbe a následně i hlavy. Zavolala jsem na průvodce a ten přiběhl. Prý je to "cazadora". Snažil se nás uklidnit. Vzal klacek a pokoušel se hada odehnat. Ten byl ale nějak zašprajcnutý pod kamenem. Tak vzal klacek a přimáčknul mu hlavu ke kameni, abychom mohli projít. Zbytek cesty do tábora jsem měla oči jako na stopkách (pozdeji jsem z internetu zjistila, že se jednalo o nejedovatý druh).
Ke třetímu táboru se již muly s nákladem našeho jídla nedostali, tady fungovali jako nosiči Indiáni. Tím jak celý den žvýkají koku , mají spoustu energie a tu trasu sdolávají opravdu neuvěřitelně rychle. I tady byly matrace s moskytiérami a studené sprchy. Ono bylo jedno, jestli se šel člověk vykoupat do řeky nebo do sprchy, voda šla stejně z řeky.
ČTVRTÝ DEN - konečně výstup ke Ztracenému městu
clear: eft; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"> Konečně nastal den, kdy jsme měli vystoupat poslední úsek ke Ztracenému městu, kvůli němuž jsme se plahočili 23 km kolumbijskou džunglí a překonávali kopce a řeku. Vstali jsme v šest, posnidali arepas se sýrem a vyrazili na hodinový výstup. Čekalo nás 400 metrové převýšení, brození  řeky Buritaca a zdolání na 1600 schodů. První etapa vedla po svahu uzoučkou cestičkou nad řekou. Oči na stopkách kvůli hadům. Pak jsme přebrodili řeku (v období dešťů to musí být koupel po pás, teď mi sahala voda pod kolena). A nastalo stoupání po schodech z kamenů, které původně vedly až do 50 km vzdáleného El Pueblita v NP Tayrona. Velká část kamenné stezky byla odstraněna kvůli mulám, které po kamenných schůdkách nemohou rozhodovat a nosit jídlo do táborů. K prvním terasám Ztraceného města to bylo 1640 schodů a 270 výškových metrů. Občas bylo nutné se přidržovat rukama. Tady ty kameny byly vlhké, částečně porostlé mechem a mohly klouzat. U první terasy začal výklad našeho průvodce o funkci staveb, historii kultury Tayrona, která do oblasti přišla někdy v 5-6.stol.n.l. a zmizela na konci 16.stol. No ona nezmizela, ale částečně byla během válek se Španěly vyhlazena a částečně zemřela na importované nemoci, na které neznala lék. S výkladem začala i moje překladatelská práce, která mi znemožnila poslouchat z povzdálí během focení. Informace ale byly zajímavé. Jako třeba zjištění, jakou spojitost mají Indiáni kmene Kogi, kteří v pohoří žijí a považují Ztracené město za posvátné, s kulturou Tayrona. Tayrona totiž po příchodu do hor s Kogi vedli války o místo a mnohé Kogi zajali a využívali jako otroky na práci (a že té práce na výstavbě celého komplexu se všemi kamennými cestami bylo, zabralo to okolo 90 let) a když po příchodu Španělů prohrávali bitvy se zbraní i bitvu s nemocemi, rozhodl se tayronsky náčelník otroky pustit a vyslat je na boj se Španěly. Kogiove ale věděli, co se dole pod pohořím děje a uprchli do hor. Současní Kogi, kteří do oblasti přišli v roce 1979 "převzít" Ztracené město, jsou potomci těch otroků. Ačkoliv ruiny prozkoumali po objevení města v roce 1973 archeologové (zlato a keramika je v muzeu zlata v Bogote a Santa Martě), na některých terasách rostou více než 300 leté stromy a tady se průzkumy nekonaly. Z toho důvodu a také kvůli ochraně turistů se v prostorách Ztraceného města a po trase pohybují ozbrojení vojáci. Guerilla prý již několik let v okolí Ztraceného města není (prý hlídá jedny z malá plantáží koky v nadmořské výšce okolo 2000 metrů, Ciudad Perdida je v 1200 metrech). Vystoupali jsme po královské cestě, kterou směl používat jen náčelník a jeho rodina a šaman na největší terasu, kde prý měl dům náčelník a jeho žena a odkud kontrolovali dění vě městě. Okolní hory byly lehce pokryty bílými mraky. Tady byl trůn. Pod vojenskou základnou na nás čekalo občerstvení v podobě chleba a šťávy z lula (místní ovoce používané na šťávy). Celkově jsme ve Ztraceném městě měli strávit 3 hodiny. Více se prý nesmí. Přitom ještě před několika lety se tu trávila jedna z nocí, ale místo tím bylo značně narušováno, tak se kemp přesunul dolů k řece.
Na úbočí stojí na ukázku dvě chýše a kolem nich je spousta bylin, které využíval šaman. Vymezený čas utekl jako voda a my opět sestupovali po strmém schodišti k řece. Do tábora jsme dorazili po dvanácté. Naobědvali se a se všemi věcmi vyrazili na zpáteční cestu do kempu 2, kde jsme měli strávit naši poslední noc v divočině. Obloha byla čím dál tím víc zataženější a když jsme došli naa odpočívadlo, začalo kapat. Pro jistotu jsem vytáhla pláštěnku a doufala, že to nepřejde v tropický liják. Po cestě jsme potkali skupinku čtyř Čechů měřicích do třetího kempu (ty jsem viděla v autobuse v San Agustinu). Cesta k druhému kempu dávala docela zabrat kolenům, to scházení bylo únavné. Sotva jsme krátce po čtvrté došli do kempu, rozpršelo se doopravdy a několikrát to přešlo v ohlušující liják bubnující do plechové střechy. Tentokrát se noční pozorování světlušek nekonalo. Šlo se spát opět kolem deváté. Před námi byl poslední den, kdy jsme měli překonat trasu, kterou jsme předtím šli dva dny. Sestup ale měl být nejrychlejší.
PÁTÝ DEN - sestup do Machete
I když se očekával sestup do nadmořské výšky 150 metrů, museli jsme během každé etapy překonat náročný výstup a potom až následoval sestup. Během výstupu jsme se všichni pěkně potili a bylo jedno, jesli jsme měli batoh na zádech nebo ne (průvodce nám ráno řekl, že nám batohy ponesou muly. Slovinská parta to uvítala, já jsem si svůj batoh nesla dál, když už jsem jej táhla čtyři dny, tak proč ne i ten poslední). Vyrazili jsme o půl sedmé a v devět jsme dorazili do kempu jedna, kde na nás čekalo občerstvení v podobě sťavnatého vodního melounu, šťávy z lulo a piškot obalený čokoládou. Poslední etapa byla ve znamení funění do kopce, pěkných výhledů a koupele v přírodním bazénu v řece. Moje nohy dostávaly zabrat a svaly na stehnech začínaly tuhnout. V jednu jsme dorazili do Machete. Dostali předem objednaný oběd a pak jsem nasedla na jeep Magic Tours a další hodinu se plahočila po nezpevněné cestě na hlavní silnici. Na okraji Santa Marty jsme byli přesazeni na předplacený taxík a odvezeni do centra. Jelikož se od soboty koná v Kolumbii karneval, myslela jsem, že něco uvidím i v Santa Martě, ale po nějakém bujarém průvodu ani vidu, ani slechu. Prý se to koná ve čtvrti Pescadito, ale policisté mi při dotazu, kde to je, řekli, že to tam není bezpečné. Tak jsem se musela spokojit se záběry v televizi z Baranquilly, kde je ten nejvyhlášenější v Kolumbii.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním ...