Výlet po okolních vesničkách Paramo a Valle de San Jose a nedobrovolna koupel pod vodopadem Juan Curi

Tak jsem doufala, že dnes si konečně sjedu řeku V. stupně, i počasí se vyvedlo a podle recepční mohly být skvělé podmínky na řece, když v noci pršelo, ale v devět hodin mi bylo oznámeno, že je pořád málo účastníků, ale že v pondělí se určitě pojede. No, to doufám, protože zítra večer odjíždím na sever ke Karibiku do Santa Marty. Navíc tento rafting byl jedním ze stěžejních bodů mého cestovního itineráře. Takže opět změna plánu. V pondělí jsem chtěla před odjezdem zajet k vodopádů Juan Curi a podívat se do některé z okolních vesniček, tak jsem to uskutečnila dnes. Podle mapy měl být vodopád jehož kaskáda měří celkem 180 m, poblíž vesničky Paramo, 17 km jižně od San Gil. Kromě toho se tam měla nacházet i jeskyně Cueva Indio, do níž je možný přístup jen s patřičným vybavením, protože se tam prochází o vodou. Její návštěvu jsem v plánu neměla z ekonomických důvodů - přede mnou jsou finančně náročnější dny. Ale k vodopádu jsem chtěla. Nasedla jsem na bus do Parama. Cena 3700 pesos.
K mému překvapení to na náměstí žilo. Všude stánky s pečeným masem, sladkosti a různými blbinami. Z kostela zněla hudba. Žádná obyčejná nedělní mše. To vypadalo na pouť. Neodolala jsem a dala si porci pečeného masa . Bylo dost tuhé, asi to byla stará kráva :-). A pak vydala na obhlídku. Šla jsem tam, kam všichni, k jakémusi poutnímu místu za vesnici. Lidé tam stáli ve frontě a nabírali do pet lahví vodu z kohoutku u potoka pod kapličkou . Postavila jsem se na vyhlídku vedle policisty a zeptala jsem se jej na význam. Místní prý věří, že ta voda má ozdravné účinky. Pak jsem si s ním chvíli povídala o klasických tématech (jak se mi líbi Kolumbie, jak je vnímána z zvenčí...). Po hodině jsem Paramo opustila a autobusem zamířila směrem zpět. Nechala jsem se vyklopit u mostu vedoucím k další vesnici Valle de San Jose. Kromě náměstí toho tam k vidění nic moc není, tak jsem si stoupla znovu k silnici a stopla si autobus mířící do Charala a řidiče požádala o zastavení u cesty k vodopádu Cascada Juan Curi . Ta teorie, že by se k němu dalo dojít z Parama, zřejmě nebyla správná a nechtělo se mi jít někam po slepu bez mapy. Takže jsem vysedla u silnice, nad níž byla cedule upozorňující na vodopád. Jeho vrchol jsem viděla již odtamtud. Za vstup na pozemek jsem zaplatila 7 tisíc pesos a vydala se do lesa. K vodopádu lze dojít po dvou stezkách, každá začíná z jedné strany potoka na různých pozemcích. To jsem ale nevěděla a vydala se po té přírodní stezce přeskakujíc z kamene na kámen a stoupajíc po přírodní cestě vedoucí lesem podél potoka. Zato se mi naskytly skvělé pohledy na kaskádu. Bylo relativně sucho a kameny neklouzaly, ale jedno špatné došlápnutí mezi dva kameny pokryté listím, noha se mi probořila do vody, zhoupla jsem se dozadu a zadkem dosedla mezi kameny na kraji potoka do malé tůňky s blátem. Hlavou mi projelo zakletí. Už jsem se viděla, jak s mokrým zadkem cestuji autobusem. Mokré trekové sandály trochu klouzaly. Nastal čas pro přezutí. S sebou jsem měla boty do vody určené pro podobné situace během překračování vody nebo na rafting . S nimi se mi šlo o poznání lépe. Na trase mezi jednotlivými kaskádami jsem musela překonat několik žebříků a některé výstupy po skále byly jištěny lanem. Hlavně, že jsem měla neklouzavou podrážku. Pohledy na jednotlivé kaskády byly fantastické. V jezírku pod nejvyšším patrem kaskády plavalo několik návštěvníků. Voda měla odhadem něco přes dvacet stupňů celsia. Ta v té tůňce, kam jsem zahučela, byla teplejší. Sedla jsem si na škálu pod vodopádem a dávala si oddech, sušíc mokré šortky a triko. Jenže za chvíli mi to překazil jemný déšť. Déšť nebyl na dlouho, ale stejně jsem se nechtěla zdržet moc dlouho. Prošla jsem se kolem a zamířila po druhé, kameny dlážděné cestě (té lepší) zpět k silnici. Tam jsem stopla bus zpět do San Gil. Šortky již byly suché. Po cestě na hostal jsem ještě nakoupila papaju a pár vajec, abych pak hlad zahnala míchánými vejci se zbytkem cibule a rajčetem a avokádem. Papáju dám k snídani.