MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

pondělí 4. února 2013

Rafting na řece VI. stupně Rio Suarez a pojídání mravenců

Tak dnes konečně se uskutečnil rafting.

V 11 hodin jsem měla být u společnosti Colombia rafting expeditions. Takže jsem nechala věci na recepci a vydala se za adrenalinem . Trochu jsem měla obavy, abychom se z akce vrátili před šestou, kdy jsem musela vyrážet na noční autobus.
Pro začátek tři švýcarští účastníci neměli vhodné boty, tak si je odběhli koupit na trh. Nakonec se vyjíždělo ve 12. Celá akce měla trvat 5 hodin (z toho samotný rafting hodiny 2). Nasedli jsme do mikrobusu a za zvuků salsy a cumbie se vydali k soutoku řeky Fonce a Suarez. Bylo nás 7, takže jsme potřebovali jeden člun. Věkově tak na stejné úrovni (ne jako v Kostarice , kde to někteří nesportovní skorodůchodci brali jako oddechový sport). Na soutoku řek zvaném Fuente Las Juntas, jsme vyfasovali vybavení a byli poučeni o bezpečnosti a o tom, co dělat v případě vypadnutí že člunů. Pokaždé mi ta instruktáž navodí pocit, že to bude opravdu hodně nebezpečná jízda, ale nakonec je to vždy v pohodě a nikdo do vody nespadne a člun se nepřeklopi. Náš vedoucí Henry neboli Red Bull celou cestu dělal vtípky a navozoval příjemnou a uvolněnou atmosféru, i když jsme zrovna měli překonávat náročnější úseky. Jedině před peřejemi V. stupně nás upozornil na možné nebezpečí a my plni odhodlání je překonat, aniž by někdo skončil ve vodě, jsem vyrazili do akce. Nejtěžší úsek jsme překonali bez obtíží :-). Na řece bylo hodně úseků s perejemi nižších stupňů a pak jeden úsek stupně IV + / V. , no a potom i úsek stupně VI., který je ale jen pro profesionály, tak jsme tuto část přešli po břehu, zatímco Red Bull raft přes přeje přepravil. Dvakrát jsme byli během plavby po klidné vodě vyzváni ke skoku do vody a plavání. Voda byla příjemně teplá. I tady byl součástí skok do vody skály (to mají v programu snad všechny společnosti na oživení akce). Vyšplhalo se do výšky nějakých 6 metrů a skončilo se dolů. Bylo to výš, než jsem si myslela a ten pohled dolů byl hodně nepříjemný, ale myšlenky na vzdání se jsem zapudila a bez přemýšlení prostě skočila. No fuj, hnusnej pocit ten skok do prázdna, ale přežila jsem :-). To bylo asi nejvýše, co jsem skákala do řeky.
Ty dvě hodiny na řece utekly jako ta voda v ní a my jsme zastavili u břehu. Tam již na nás čekala dodávka a také svačinka v podobě spousty lahodného ovoce, sýra s tuhou hmotou z ovoce guyaby, chipsy a nachos ... Vynesli jsme raft nahoru k dodávce a pustili se do té hostiny. I když to byla zatím moje nejtěžší řeka, ani mi to tak nepřišlo, horší mi asi připadal sjezd řeky Sarapiqui v Kostarice, ale to asi kvůli tomu, že koryto řeky bylo užší s více vyčnívajícími balvany, než tady. A taky to asi bylo díky skvělému týmu a zábavě, kterou nám servíroval Red Bull v podobě plavání v řece. Po půl páté jsme dorazili zpět k oficině v San Gil. Rodel, jeden z týmu, chtěl jít ochutnat pražené mravence, kteří jsou místní specialitou, a které jsem chtěla ochutnat v Barichaře, ale nebyli k mání. Jakožto španělsky hovořící osoba, jsem byla pověřena vyzvězením, kde je lze sehnat. Byli jsme posláni k mostu a že tam je prodávají. Ale jsou strašně drazí. Cena za půl kila 160 tisíc pesos (cca 1600 Kč), my jsme ale nechtěli velké balení, jen je ochutnat, tak jsme si napůl koupili malinký kelímek za 4 tisíce pesos a během focení se je snědli (prodavačka si musela klepat na čelo během toho našeho blbnutí s foťákem). Chutnalo to trochu jako pražená kukuřice. Pak jsem se již vydala na hostal, sundat ze sebe to mokré oblečení (v tomhle vede ten kostarický servis, kdy nám dali ručníky a mohli jsme se převléct do suchého)a dát si rychlou sprchu. V 18:30 jsem měla být na autobusovém nádraží. Tentokrát jsem se tam nechala odvézt mhd za 1300 pesos. Autobus společnosti Concorde byl narvaný a méně pohodlný než ten ze San Augustinu. Společnost jsem si vybrala kvůli tomu, že se s nimi dobře cestovalo do Tunja, ale raději jsem měla zvolit společnost Brasilia, ta by me odvezla přímo do Santa Marta a ne jen někam na okraj, kde bych musela přesednout do jiného busu . To ale v případě, že by mě někdo upozornil, že mám vystoupit, jinak, že dojedu až do Baranquilly...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním ...