Noční výstup na Volcán Barú

 Tý brďo, jak já jsem unavená! Tohle byla nejnáročnější akce celého putování. Nespala jsem asi 30 hodin,  ušla během desíti hodin 24 km, překonala převýšení 1600 metrů a stanula na nejvyšší hoře Panamy ve výšce 3474m, odkud jsem v neuvěřitelné zimě sledovala východ slunce. Volcán Barú je spící sopkou, která naposledy chrlila lávu někdy kolem roku 1550. V roce 2006 bylo pod sopkou zaznamenáno zemětřesení napovídající, že v budoucnosti může dojít k procitnutí. V hostelu Mamallena nabízejí odvoz ke vstupu do národního parku. Ve 23:30 je odjezd a o čtvrt hodiny později se již putuje do kopce. Je jen jediná cesta, tak se jde bez průvodce. Cesta nahoru je dlouhá okolo 13,5 km a zabere okolo 5-6 hodin (záleží na rychlosti). Já jsem vyrazila společně s Michaelem, Joannou a Annou. Kluk z Česka dělající v Mamalleně dobrovolníka nás odvezl nahoru k začátku cesty, dal nám nezbytné instrukce a my vyrazili. Jednou z rad bylo, nehnat to rychle nahoru, protože slunce vychází kolem 6:30 a dlouho bysme čekali nahoře ve velké zimě. Teploty se nahoře pohybují od +6 stupňů po mínusové hodnoty. První část cesty jsme byli ještě plní energie, ale postupně se dostavovala únava. Ukazatele nám udávali, kolik jsme již ušli a kolik nám zbývá. První tři hodiny jsme měli dobrý čas. Za hodinu 3 km, tak jsme dělali nějaké přestávky, ale čím výše jsme byli, tím chladněji nám bylo, tak jsme raději pomalu šli. Od 8.kilometru jsem se potýkala s únavou. Oči se mi zavíraly. Nahoru jsem šla občas spíše že setrvačnosti. Postupně na sebe navlékla mikinu a bundu. Jakmile jsme zahlédli na vrcholu antény (část vrcholu okupují antény a vysílače), bylo nám zase trochu hej. Vrchol se blížil. Ale to nejtěžší mělo ještě přijít. Poslední úsek dal zabrat. Obloha se již pomalu vyjasňovala a přede mnou ještě asi 300 metrů k vysílačům. Jenže únava a řidší vzduch nedovolily nabrat tempo a několikrát jsem se musela zastavit a nabrat dech. U vysílačů čekala v závětří jiná skupinka lidí. Na vrcholu byla opravdu velká zima a foukal ledový vítr. Vydala jsem se po pěšině kolem kráteru k nejvyššímu bodu, na kterém je kříž. Nebylo to daleko, spíše štěrk na pěšině klouzal, k tomu ten ledový vítr...tak jsem to zapíchla v jednom místě, sedla na skálu a pozorovala drkotajíc zuby východ slunce. Kdyby mi nebyla taková zima, užila bych si to víc. Takhle jsem jen doufala, že to slunce brzy vyleze, abych mohla jít zase dolů.  S vycházejícím sluncem se ukazovala krajina kolem sopky. Svítící obydlí v údolí zhasínala a na východní straně se převalovaly mraky, nad které nakonec vyšlo slunce. Se zmrzlými prsty jsem udělala několik fotek a zamířila k anténám. S ostatními jsme se navzájem nafotili a vyrazili dolů. Bylo k neuvěření, kudy jsme v noci šli. Ačkoliv nám na cestu svítil měsíc skoro v úplňku, nemohli jsme vidět všechnu tu vegetaci kolem. Stromy porostlé lišjníky, květiny a prašnou cestu s kameny, na které to dolů občas pěkně klouzalo a bylo potřeba dávat pozor na každý krok. Po rozednění mě únava přešla a s euforií, že jsem to zvládla a že už mě čeká jen sestup dolů a žádné funění do kopce, jsem sestupovala dolů a fotila. Jakmile jsem trochu rozmrzla, začalo mi být líto, že jsem na vrcholu nezůstala déle a nedolezla až ke kříži, ale co už... U přístřeší pod vrcholem jsme se nasnídali a pak již hurá k hostelu. Jenže to hurá k hotelu nám zabralo kvůli klouzajícímu štěrku další tři hodiny, během nichž mě nadšení přešlo a únava se opět dostavila společně s bolestí prstů na nohách. Na 9.kilometru nás dohnala skupinka dvou postarších Američanů s průvodcem, který nám nabídl odvoz do Boquete. Měl auto zaparkované 4 km od vstupu do parku, aby tak zmenšil zátěž svým klientům, takže nám zabývalo posledních 500 metrů. Jinak bych ušla 28 km, takhle to bylo méně. Průvodce nám vykládal o případech, kdy lidé vyrazili na cestu bez dostatečného vybavení a špatně informování o náročnosti cesty a rozčiloval se nad počínáním Mamalleny, která lidi vpustí do parku, aniž by se informovala o jejich fyzické kondici. Prý již viděl během 13 let, co dělá průvodce, hodně věcí. Zavezl nás do města, my mu každý dali 3 dolary, rozloučili se a šli na hostel. Nabídku průvodce, že nás odpoledne vezme k termalním pramenům za dobrou cenu, jsme odmítli. Plán každého z nás na odpoledne byl jasný - konečně se vyspat.  Předtím, než jsem se uložila do postele, jsem ještě zanesla prádlo do prádelny a zašla si do restaurace orientované na rybí tacos pro oběd. A pak již spánek.