MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

neděle 24. února 2013

Přejezd do El Valle výstup na Spící Indiánku



 Tak tuhle noc jsem se moc dobře nevyspala. Část osazenstva se zúčastnila party na lodi, která byla tentokrát zdarma (prý tam byla točit televize, tak potřebovali lidi) a jejich návrat na hostal dal zabrat. Někteří pánové neumějí chlastat a tak se stalo, že jeden dokonce spadl z horní palandy a probudil půlku pokoje svými skřeky. K tomu pak část pokoje, včetně těch přiožralých vstávala někdy po čtvrté na autobus, takže další probuzení. Vzbudila jsme se o půl osmé grogy. Přede mnou byl zhruba dvouhodinový přesun autobusem do 120 km vzdáleného městečka El Valle. Takže jsem posnídala lívance (v ceně ubytování) a vyrazila na Metro bus mířící na hlavní autobusový terminál Albrook. Jelikož jízda tímto typem autobusu je podmíněna vlastnictvím speciální nabíjecí karty (kterou jsem neměla, i když jsem si ji mohla koupit na hostalu), požádala jsem jednu cestující, zda by za mě "nezaplatila" a já jí dala těch 25 centů, co jedna jízda stojí. Na Albrooku jsem si u přepážky koupila lístek do el Valle (4,25 dolarů) a s předpokladem, že to tu funguje jako v Kolumbii, zamířila k bráně k nástupišti. Jenže tam byl turniket a hlídačku místo moji jízdenky zajímala nějaká karta, kterou bych přiložila na turniket. Odkázala mě k budce před branou, kde jsem byla nucena si zakoupit za 1,25 dolaru "rapid card"(po předložení dokladu totožnosti), kterou jsem pak přiložila na turniket a poté, co se jí odečtl ten jeden kredit v hodnotě 25 centů, jsem byla vpuštěna na nástupiště. Toto pro mě bylo nepochopitelné. Asi se jedná o jakýsi poplatek za pohyb po terminálu nebo co... Na nástupišti 48 již čekal minibus. Nasedla jsem a vyrazila na cestu. Cesta byla o něco méně pohodlná, než na co jsem byla zvyklá v Kolumbii. Po dvou hodinách jsem vysedla v El Valle. Je to šestitisícová vesnice ležící v druhém největším obyvatelném kráteru na světě. Poslední velká erupce proběhla před 13 tisíci lety. Přesto je znát vulkanická minulost dodnes v podobě termálních pramenů. Ihned, co jsem vystoupila, bylo znát, že jsem o několik stovek metrů výše nad mořem. Přesněji v šesti stech. Nebylo takové horko k zalknutí jako v Panama City. El Valle má také přívlastek vesnice věcného jara. Přes okolní hory tvořící okraj kráteru se převalovala mlha. Vydala jsem se najít ubytování v La Casa de Juan, což měla být jedna z nejlevnějších možností. Hostal leží na začátku vesnice a než jsme jej našla, pěkně jsme se s těmi batohy na zádech zapotila. Brána k hostalu sice byla otevřená, ale dvůr zel prázdnotou a celý hostal působil zanedbaně. Marně jsem se někoho dovolávala, tak jsem se otočila na patě a šla hledat hostal Orquidea, což byla druhá levná možnost. Místní mě nasměrovali k orchideové zahradě. Dostala jsem postel v šestilůžkové ložnici za12 dolarů na noc a vydala se do centra něco pojíst. V neděli se v El Valle koná trh. Nějaké ovoce, zelenina, rukodělné výrobky...po ulicích se pohybovalo dost lidí. Také turisté. Vydala jsem se podél silnice směrem k Piedra Pintada, což by měly být staré malby na velkém šutru. Nachází se v severozápadním okraji kráteru. Vstupné pro cizince 2 dolary. Ani jsem netušila, že v rámci této prohlídky můžu navštívit i dva menší vodopády a vylézt i na horu India Dormida, která je jednou z místních atrakcí. India Dormida neboli Spící Indiánka je část pohoří tvořících kráter. Jméno dostala právě kvůli svému tvaru připomínajícímu ležící ženu. Původně jsem nahoru chtěla vylézt až zítra, ale když už to bylo po cestě...a navíc výstup neměl zabrat více jak hodinu a půl. Byly dvě hodiny odpoledne, takže dostatek času do setmění. U Piedra pintada probíhal "rapový" výklad místních mladých průvodců, kteří si tak přivydělávali. S klackem v ruce vysvětlovali přibližný význam obrazců. Jelikož je neděle, bylo tu dost návštěvníků. Většina z nich však nebyla připravena na nějaký trek (typickým obutím žen jsou sandály s podpatkem) a tak dál než k Chorro escondido nedošli. Naštěstí, jinak by to bylo na vrcholu Spící Indiánky jako na Václaváku. Oproti jiným výstupům (třeba treku k Ciudad Perdida) bylo překonání těch cca 330 výškových metrů brnkačka. A z vrcholu se naskytl krásný pohled na El Valle a kráter. Do údolí jsem se mohla vydat stejnou cestou nebo se vydat po pěšině vedoucí po svahu. Zvolila jsem pěšinu, na které bylo třeba dávat pozor na každý krok. Tam by se sandálemi nikdo nemohl. Sestoupila jsem mezi domy a zamířila po cestě zpět do centra. Na hřišti zrovna probíhal nedělní baseballový zápas. Chvíli jsem si sedla na tribunu a sledovala děj. Naposledy jsem se baseballového zápasu zúčastnila na gymplu. Byla jsem trochu atrakcí jakožto jediná gringa na tribuně. Když jsem odcházela, někteří hráči z vedoucího družstva mi mávali na rozloučenou. Ostatně lidé tady ve Valle jsou velmi přátelští k turistům a zdraví třeba, i když mě předjíždění na kole. Se otočí a pozdraví. Kromě toho, že do Valle míří turisté, míří sem o víkendu i Panamci z hlavního města a spousta bohatých tu má svoje "víkendové chaty". Vesnička je udržovaná. V supermarketu (tady je vedou Číňané) jsem si koupila pár surovin (oproti Kolumbii za hubičku) a na ulici pečené maso a k večeri si připravila brambory s cibulkou a masem. K tomu čtvrtku vodního melounu z trhu. A spát se šlo brzy.





Žádné komentáře:

Okomentovat

Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním ...