Pět dní na moři mezi Kolumbií a Panamou

Je pátek, deset večer a já sedím v hostelu Mamallena v Panama City. Za sebou mám pět dní strávených na plachetnici Amande. Pět fantastických dní v karibském ráji. A mohla jsem na moři strávit ještě o dvě noci více, nebýt poruchy GPS navádění. Tady je průběh akce:

Pondělí 18.2. 

Odplouvat jsme měli v jedenáct dopoledne, ale kvůli pomalosti imigračního úředníka jsme odplouvali s pětihodinovým zpožděním. Od jedenácti jsme seděli na palubě plachetnice Amande patřící francouzskému kapitánovi Luicovi (druhým členem je Frank, který se s Luicem střídal v kormidlování a vaření) a čekali, až Luic dorazí s našimi pasy a povolením odplout z Kolumbie.

Celkově nás bylo 11, směska národností stejné generace. Já, tři švédští kluci (Leo, Emilio a Douglas), irský pár Sean a Sara, pár z Jihoafrické republiky David a Sonia, americký pár Kelly a Drew a Angličan Peter. Kajutu jsem vyfasovala společnou s Peterem. Postel byla tak pro jednoho a Peter se nabídl, že bude spát na sofa v jídelně (stejně by to tak dopadlo, protože byl mezi posledními, co chodili spát).

Cartagenu jsme opouštělii se slunce západem. Před námi bylo 32-36 hodin nepřetržité plavby po otevřeném karibském moři, abychom dosáhli ostrovů San Blas u panamského pobřeží.

Někteří si vyžádali tabletu proti mořské nemoci. Já jsem byla skálopevně přesvědčena, že mě špatně nebude (říká se, že je to otázka přesvědčení). Znáte to, když si myslíte, že vám se to určitě nestane a poté jste mezi prvními nahybajícími se přes palubu a nechávajícími obsah žaludku moři. Přesně tak to dopadlo v mém případě.

Hodinu trvalo, než jsme dopluli ke strážním pevnostem a vpluli na neklidné otevřené moře, přes které se pohupovaly asi dvoumetrové vlny. Po chvíli mi začalo být divně, ale snažila jsem se nevolnost překonat pozorováním obzoru. Asi půl hodiny jsem to rozdýchávala, ale pak přišel první nával a již jsem zvracela přes palubu. Vyfasovala jsem kýbl, který mi pak dělal společnost až do odpoledne následujícího dne.

Krátce po mě následovali další. Večeře ve formě těstovin s mletým masem jsem si jen zobla a i ta tři sousta za chvíli letěla do kýble společně s kinedrylem (ten na mořskou nemoc nepomáhá).Od Luica jsem dostala tabletku (ani nevím, jak se jmenovala) a když se mi po ní začalo chtít spát, šla jsem si lehnout. V posteli se mi udělalo lépe a tak jsem spala až do následujícího dne.

Úterý 19.2.

Vzbudila jsem se, až když ostatní dojídali snídani. Několikeré zhoupnutí a zase jsem objímala kýbl. Po vyprázdnění žaludku se mi udělalo lépe a šla jsem se nasnídat. Jeden toast s marmeládou. Víc jsem do sebe nedostala. Luic zrovna měnil směr. Opětovné silnější zhoupnutí a toast opouštěl můj žaludek. Vyfasovala jsem další tabletku na mořskou nemoc a šla si zase lehnout.

Na palubu jsem se zase vyškrábala po obědě. Měla jsem hlad a cítila jsem se lépe. Rýžový salát s vejcem a jogurt jako desert jsem již v žaludku udržela. Zdálo se, že i moře je o trošičku klidnější. Sedla jsem si na příď a vychutnávala si plavbu. Žaludek již problémy nedělal i přes neustálé houpání plachetnice na vlnách. Drew na tom byl hůře a proležel celé dva dny a dokonce i Douglas, který prý plachtí od mala ve švédském týmu, měl problémy.

Později odpoledne nás přišli pozdravit delfíni, kteří naši loď předháněli a vyskakovali nad hladinu.

Po setmění před podáváním večeře se ozval zvuk navíjení udice. Celou cestu jsme za sebou táhli v moři tři udice doufajíc, že se nějaká ryba chytí. Největší ryba, kterou tak Luic chytil, měla prý 26 kg. My jsme chytili dva tuňáky. Frank je okamžite vykuchal a připravil v marakujové omáčce k večeři. Jako příloha gratinované brambory. Mňam!

Lehnout jsem si šla po večeři. Byla to poslední noc na rozbouřeném moři. K San Blas jsme měli dorazit někdy nad ránem.

Středa 20.2

V noci to docela s lodí házelo. Luic naznačil, že jednu chvíli byly opravdu velké vlny, ale že již jsme v souostroví a moře bude klidné. Zatímco ostatní ještě spali, pozorovala jsem vycházející slunce. Kotvili jsme mezi několika ostrůvky. Stejně tak i několik dalších plachetnic a katamaránů.

Po snídani jsme vyfasovali šnorchly a vydali se na nedaleký korálový útes (těch je kolem ostrůvku opravdu hodně a na některých místech jsou vidět uvízlé lodě). Podmořský život opravdu moc pěkný. Dokonce lepší, než co jsem viděla v Thajsku.

Po obědě jsme zahlédli kolem naší lodě malého žraloka. Prý je to ten druh, co požírá zbytky a na lidi neútočí. Někteří kluci jej šli nahánět. Usadil se pod naší lodí a čekal na to, co kapitán vyhodí do moře (zbytky jídla končily vždycky v moři, nádobí se umývalo v mořské vodě a splašky ze záchoda šly také do moře). Přidala jsem se ke skupince a snažila se žraloka vyfotit. Měl asi tak metr a stranil se nás. Přesto nějakou tu fotku mám.

Po obědě kapitán připlul blíže k neobydlenému ostrovu, abychom se jej mohli vydat prozkoumat. Doplavala jsem na něj se šnorchlem a foťákem. Přivítala mě bělostná pláž s palmami a keři a také otravné písečné mušky. Ty potvory dost štípaly, takže jsem co chvíli utíkala do moře. Částečně jsem ostrov obešla. V moři byla spousta lastur a také ryb. Oblíbila jsem si jeden okraj ostrova a tam nějakou dobu blbla s foťákem (než mi došla baterie). Zpět na loď jsem doplavala jako poslední (velmi snadné zapomenout na čas na liduprázdném ostrově). Před setměním jsme se přemístili za ostrov do závětrné strany, kde jsme měli přečkat noc. Pár lidí se po setmění vydalo s Frankem na člunu na ostrov popíjet. Rozdělali si tam oheň a popíjeli rum s kolou.

Čtvrtek 21.2.

Vzbudila jsem se opět jako první. Opět to vypadalo na krásný den.

Po snídani jsme vypluli podél ostrůvku najít místo, kde bychom strávili část dne. Kapitán zakotvil poblíž dvou ostovů. Jeden z nich byl obydlený asi jednou rodinou Indiánů kmene Kuna. Ti celou obast mají pod palcem a Komarca Kuna Yala má v rámci Panamy velkou autonomii.

Luic řekl, že tu budeme do pooběda, tak jsem nasadila šnochl, vzala foťák a vydala se stylem prsa k nejbližší pláži.Velká část asi 400 metrového ostrova byla lemována korálovými útesy, na kterých se lomily vlny, já jsem to vzala k bělostné pláži, kde se vlny nelomily. Přesto jsem musela dávat pozor, protože příboj byl docela silný. Vzdálenost od lodi asi 80 metrů.

Vydala jsem se po pěšince kolem pobřeží, pozdravila Indiány a mířila k úžině mezi dvěma ostrovy. A nestačila obdivovat ty neuveřitelné barvy moře společně s bělostnou pláží a scenerii. Na výběžku mezi dvěma ostrovy jsem se rozhodla nějakou chvíli zůstat. Moře tu proudilo v několika protichůdných proudech a voda měla tak neuveřitelnou barvu... jednoznačně nejhezčí místo. S chutí jsem si skočila do průzračné vody a kochala se okolím.

Hodinky jsem neměla, ale ostatní jsem viděla ještě šnorchlovat na útesech. Peter, Drew, Sean a Kelly nakonec připlavali na ostrov a zatímco kluci zamířili přes úžinu na protější ostrov, my s Kelly jsme užívaly moře.

Návrat na loď byl opravdu, ale opravdu vyčerpávající. Z pláže, na kterou jsem předtím doplavala, jsem zamířila zpět. V ruce foťák, za plavkami hvězdici, kterou jsem našla vyplavenou na pláži a na očích ne zrovna doléhající masku, do které mi během plavání začalo zatíkat. K tomu boj se silným protiproudem. K lodi jsem doplavala z posledních sil.

To kluci plavali zpět přímo z druhého ostrova, jim však pomáhaly ploutve na nohách (já se s nimi necítím).

Oběd byl formou bufetu a opět vynikající. Kolem lodi jsme občas zahlédli mořskou želvu.

Společně s některými dalšími zájemci jsme pak zamířili na člunu k druhému ostrovu šnochlovat. Frank čekal na člunu a my se bavili pozorováním korálů a ryb. Tento útes předčil má očekávání a litovala jsem, že jsem si nevzala foťák (baterie stejně byla na pokraji totálního vybiti).

Na noc jsme zamířili o několik námořních mil dál. Zakotvili mezi několika plachetnicemi poblíž další skupiny ostrůvků a zatímco se připravovala večeře, kapitán vyhlásil krátký souboj ve vodním pólu. Chvíli jsem kluky pozorovala a pak se přidala k týmu Švédů (dostali přezdívku Team Sweets). Voda v podvečer byla neuvěřitelně teplá.

K večeři byl francouzský pokrm z brambor, mrkve a hovězího masa na víně. Vinikající. Hlavně po týdnech strávených na jednotvárné kombinaci rýže s fazolemi a nějakým masem. Kapitán nám navrhl, že kdo má zájem, může na plachetnici strávit ještě další dvě noci, že se popluje k Isla Grande. Cena za prodloužení výletu 80 dolarů. Což je v podstatě to samé, co bych zaplatila za následující dva dny na pevnině. Doprava z El Porvenir měla totiž vyjít na 40 dolarů (10 dolarů loď do Carti a pak jeepem do Ciudad de Panama za 30 dolarů), k tomu dvě noci ubytování v hostalu a nějaké to jídlo. Isla Grande jsem chtěla vidět a nabídka byla zajímavá, tak jsem se rozhodla změnit plán.

Po večeři se zábava rozproudila. Hlavními baviči byli opět Švédové. Popíjelo se, kouřilo se a vyprávěly se historky.

Pátek 22.2.

Vyplout jsme měli v devět, ale ještě v osm všichni na lodi včetně Luica spali. A v kuchyni byl neuvěřitelný nepořádek. V noci se jaksi nikdo nehlásil k umytí nádobí (umývání nádobí byla naše práce a já jsem již službou prošla). Když jsem viděla tu spoušť, bylo mi jasné, že než bysme se nadobím prokousali, než by pak Luic připravil snídani, tak bychom ztratili spoustu času. Tak jsem se pustila do umývání nádobí. Jako dík jsem dostala zdarma džus (pivo, alkohol, džus a kola nebyly v ceně, jen voda a limonády. Občas Frank připravil něco jako caipirinhu).

Vypluli jsme k poslednímu místu na šnorchlování před přijezdem do El Porvenir - k Dog Island, kde je u břehu pohřbený vrak lodi. Zde jsme strávili dvě hodiny. Omrkla jsem vrak a chvíli šnorchlovala v okolí plachetnice. Pod lodí se usadily pestrobarevné rybky.

Do El Porvenir jsme dorazili kolem jedné hodiny. Před obědem nám Luic sdělil, že nastaly problémy s automatickým pilotem, že jim kormidlo nekomunikuje s GPS a bez toho, že další výlet nemůzou dělat. Na 28. února měl nasmlouvaný další výlet směrem do Kolumbie a předtím muselo být vše v pořádku. Frank se marně pokoušel pilota spravit. Další pobyt na plachetnici musel být zrušen.

Poobědvali jsme a Luic se vydal na imigrační vyřídit vstupní razítko do našich pasů a poplatky. Sbalila jsem si věci, dala si sprchu a s ostatními čekala na Luica. Za chvíli byl zpět. Zařidil nám motorový člun do Carti a domluvil dopravu jeepem za 25 dolarů.

Před příjezdem člunu jsme si udělali společnou fotku. Člun však přijel bez sedátek, tak se musel vracet. Nechápali jsme, proč nepřijel v normálním stavu. Na druhý pokus jsme nasedli, rozloučili jsme se s Luicem a Frankem a vyrazili na půlhodinovou plavbu na pevninu, kde na nás měly čekat jeepy. Na "terminálu" dopravy nám místní Indiáni řekli, že poslední jeep odjel před půl hodinou, že máme chvíli čekat, nebo přenocovat na některém ostrůvku. Argumentovali jsme, že jim snad kapitán volal, že přijedeme a budeme chtít dopravit do hlavního města. Indiáni pořád někam volali. Na parkovišti bylo několik jeepů a když jsme uviděli z restaurace vycházet několik chlapíků v bílých polokošilích, vypadající jako řidiči, vydali jsme se zeptat na dopravu. Prý nás vezmou za 20 babek do Ciudad de Panama. Paráda! Ještě levnější. Tím jsme asi zklamali Indiány, kteří se zřejmě snažili nás přinutit, ať ještě noc zůstaneme. Vyžádali si poplatek za opuštění terminálu jeden dolar! Totálni administrativní blbost, spíš snaha, jak z nás alespoň něco vytřískat. Ale co, pořád to bylo levnější, než s čím jsme počítali. Nasedla jsem s Drewem do jednoho z jeepů a nechala se odvézt do hlavního města. Část cesty vedoucí pralesem byla docela krkolomná.

Do Ciudad de Panama jsme dorazili po dvou hodinách již za tmy. Pomohla jsem v navigací k hostalu Villa Vento Surf, kde chtěl zůstat Drew (a kde jsem bydlela loni) a nechala se odvézt do Mamalleny.

Tímto skončil pětidenní dobrodružný přesun do Panamy. Byl to jeden ze stežejních zážitků.