Nias: Návštěva královské vesnice Bawomataluo aneb Setkání s kulturou "lovců lebek".

Dopoledne pršelo, takže jsem se nikam nevydávala. Ani na surf. Na dnešní odpoledne Axel naplánoval společnou návštěvu královské vesnice Bawomataluo.
Bawomataluo je tou nejvýznamnější a největší původní vesnicí ostrova Nias. Proto se jí také říká "King's village" neboli Královská vesnice. Stojí na kopci ve vnitrozemí asi 14 km od zátoky Baloho. Odbočka k vesnici, která je zhruba v půlce cesty na pláž Sorake, je dobře značená. Původně jsme tam měli jet hned po obědě po poledni, ale Axel měl nějakou práci v kanceláři a řekl, že se pojede ve tři. První společný oběd, který dnes připravoval Carlos společně se Sofií, byl nakonec hotový až před třetí hodinou. Po třetí přišel Axel, že se pojede o půl čtvrté. Nakonec se celý odjezd ještě zdržel, takže jsme vyjeli až před čtvrtou. Kromě mě ještě Carlos se Sofií a Axelova žena.

Dojeli jsme k vesnici a zaparkovali pod kamennými schody vedoucími strmě nahoru do vesnice. Bawomataluo je zároveň turisticky nejnavštěvovanější a nejkomerčnější vesnicí. Hned se naší skupinky ujal jakýsi průvodce, kterému hlavně šlo o to zjistit, zda budeme chtít vidět "stone jumping", neboli místního "válečníka" skákajícího přes 1,8 metru vysokou kamennou zídku. Před vstupem do vesnice jsme každý musel zaplatit poplatek 5 tisíc rupií. Z vrcholu od schodů se nabízí moc pěkný panoramatický výhled na jižní pobřeží. V dálce je vidět pláž Sorake.

Během procházky vesnicí nám Axel povídal zajímavosti o architektuře a historii vesnice. Domy sjou tu postavené v řadách a vchody vedou z obou stran tak, že v případě nebezpečí se obyvatelé přes takto porojené domy můžou přemístit na druhou stranu vesnice a zmizet v džungli. Někdy v 16.nebo 17.století na ostrov zavítali Španělé, kteří zde jako dar nechali malé dělo. To je vystavené před shromažďovacím domem na okraji náměstí. Před domy stojí kamenné lávky a někde i různé sochy. Dominantou je ale 500 let starý královský dům. Ten je nejvyšší stavbou. Stojí na tlustých dřevěných trámech (z ironwood), které jsou původní. Je to docela kolos. Žádné betonové základy. Až s podivem, že po celá ta staletí dům a celá vesnice přečkaly zemětřesení.

Před královským domem stojí velké megality. Velké kamenné bloky s vytesanými obrazci po straně. Za nimi velké stély s královskými symboly. A také kulaté kamenné stoly, které prý sloužily pro tanečnice. Je až s podivem, jak sem ty velké několikatunové kamenné kvádry mohli dopravit.
Do královského domu se vchází po chodníčku mezi kůly a nahoru vede docela strmý dřevěný žebřík. V hlavní místnosti je původní ohniště sloužící jako kuchyně. Na trámech u stropu visí velký buben, který je tradičním hudebním nástrojem. Kromě toho jsou na trámech umístěné lebky nějakých zvířat, zřejmě prasat, která se používají jako obětní při slavnostech, svatbách a pod. Na dřevěných stěnách jsou vyryté symboly mužské a ženské linie královské rodiny. Ženská linie měla součástí symbolu hřeben, mužská zase náušnici v uchu. Sochy, které mají jednu náušnici tak znázorňují krále. Kako upomínka zde visí i rytina znázorňující Španěly na lodi. Postavičky znázorňující španělské námořníky jsou nabarveny na bílo. Jakože "bílý muž".

Výhled ze střešního okna na vesnici je moc pěkný. Přes dřevěné trámy v hlavním podkrovním okně táhnoucím se po celé šířce jsem pozorovala dění pod domem. Odtud se dříve také vrhaly šípy.
Král v současné době žije v Teluk Dalam. Dům dal k dispozici pro turistické účely. Nikde jinde na ostrově nenajdete stejný dům. A to z jednoho důvodu. Podle toho, co nám vyprávěl Axel, nechal král staviteli, který dům zkonstruoval, po dokončení jeho práce, setnout hlavu, která se prý pak skutálela ze střechy dolů. Tím chtěl zamezit, aby stavitel stejný dům postavil i jinde.

Celkově je historie Niasanů docela krvavá. V minulých staletích jednotlivé vesnice vedly mezi sebou války. A nejen mezi sebou. I proti případným invasorům a kolonizátorům. Proto se zde pěstoval kult válečníků, kteří byli tím obdivovanější, čím více hlav setli. Hlavy nepřátel poté visely na trámech společenského domu. Pod kamennou dlažbou před královským domem je pak údajně zakopáno minimálně šest hlav. Za každou "ulovenou" hlavu si válečník vysloužil náhrdelník. Se sekáním hlav Niasané přestali v roce 1945 po skončení druhé světové války. Podle Axela ale jsou stále s Japonci ve válce.
Stát se válečníkem bývalo otázkou cti. Mladí muži se stávali válečníky v okamžiku, kdy dokázali přeskočit kamennou zídku vysokou zhruba 1,8 metrů. Celý rituál, kdy mladíci dokazovali svou připravenost stát se válečníkem a tím se oficiálně stát i mužem, mnohdy končil zraněními a nebo i smrtí. Na vrcholu kamenné zídky, která stojí v každé vesnici a simuluje obranné hradby, které dříve kolem vesnic stávaly, byly původně umístěny i bambusové hroty, na které se mladí muži mnohdy během skoku nabodli.

Dnes už se přes tuto zídku skáče jen během slavností a jako ukázka folkloru turistům. Bambusové hroty tu již dávno nepoužívají. A jen hrstka místních mladíků ovládá toto umění válečníků. Ze "stone jumping", jak to turisté nazývají se stala atrakce a zdroj příjmů pro zdejší komunitu.
Cena za jeden skok přes zídku je 150 tisíc rupií. S ostatními jsem se na to složili. A protože o "stone jumping" měla zájem i další skupinka turistů, měli jsme nakonec možnost vidět dva přeskoky.
Umění zdejšího "válečníka" stojí za obdiv. Musí vyvinout značnou rychlost během rozběhu a pak do toho dát všechnu energii. A dopadnout na zem aniž by se zranil, také není snadné. Skáče totiž bosý.
Po představení jsme se každý s válečníkem vyfotili. A protože tou druhou skupinkou byli Indonésané, ještě chvíli mě otravovali se selfíčky.

Poté jsme se šli projít dalšími částmi vesnice. U jednoho domu stálo několik kamenných mužských sošek s penisy. Axel povídal něco o tom, že je to upomínka na mužskou linii toho domu. Nebo tak něco. Předtím, než na ostrov přišli němečtí a holandší křesťanští misionáři, místní lidé věřili v různá božstva.

Před domem ministra stála socha a trůn. Kousek dál řezbář vyřezával do velkého špalku budoucí sochu krále.
Zavítali jsme do obchůdku se vším možným jednoho prodejce a řezbáře. V zadní části místnosti bylo několika sošek, mečů a jiných vyřezávaných předmětů. Zaujala mě jedna soška, ale přišla mi moc velká a zajímalo mě zboží i v jiných obchůdcích. Takže jsem se neptala na cenu.
U dalšího řezbáře měli sice pěkné sošky, ale také dost vysoké. A pouliční stánky byly plné "čínských" cetek. Takže nic. Když jsme se vraceli ke královskému domu, poštěstilo se nám vidět další skok, který si objednala další skupinka turistů.
Sestoupili jsme po kamenném schodišti dolů pod původní vesnici a ještě se zastavili pod královskou hrobkou. Sarkofágy v podobě draků stojí vedle křesťanského hrobu.
Za parkovné každý zaplatil 2 tisíce rupií. Pak jsme se vydali nazpět do hostelu. Po cestě se setmělo. Axel se rozhodl ještě zastavil v Teluk Dalam na saté. Sedli jsme si kolem stolu u pouličního stánku a povečeřeli saté, které Axel považuje za jedno z nejlepších na ostrově. Můj šálek čaje to ale není. Poté nás ještě zavedl ke stánku s nejlevnější zmrzlinout. Čekala jsem nějakou domácí výrobu, ale jednalo se o klasické supermarketové nanuky na špejli. Cena ale 2 tisíce.