Nias: Celodenní motovýlet do oblasti Gomo za nejstaršími megality Indonésie aneb Šílenější jízdu na motorce jsem nezažila

Axel měl původně v plánu zavézt nás k nejstarším megalitům Indonésie. Přesně ale nevěděl, kde se nacházejí. Ještě tam nebyl a zřejmě bysme je hledali až na místě. Jak jsem již zjistila, cesty do vnitrozemí jsou v katastrofálním stavu a mnohdy to jsou prakticky cesty plné balvanů a kamení. Proto se mi ten návrh moc nelíbil. Chtěla jsem vidět známější megality Tetegewo, ke kterým prý cesta není krkolomná. Ráno tedy slíbil, že s ostatními z hostelu pojedeme právě k Tetegewo a nějakým vodopádům. Před námi byla minimálně dvouhodinová jízda, na kterou přizval i svého zaměstnance Amose, který to měl za mě odřídit (protože věděl, že nakonec přece jen pojedeme k onomu nejstaršímu megalitickému místu). A taky aby na mě nemuseli někde čekat. Jezdím pomaleji, než on.

Odjezd měl být v devět ráno, což v indonéském pojetí času znamená o půl hodiny nebo i hodinu později.

Po deváté Axel přišel s tím, že odjezd za půl hodiny. Poté jej zdržel ještě nějaký týpek. Dali jsme si sraz na benzínce ve městě, kde jsme všichni dotankovali doplna. A pak již hurá na cestu. Musím říct, že již ta rychlojízda po relativně (na niaské poměry) dobré hlavní trase byla pro mě adrenalin. Tachometr na “mé” motorce, kterou řídil Amos, nefunguje, ale já bych jela pomaleji. Hlavně kvůli občasným dírám v asfaltu. 

Po cestě se k naší osmičlenné skupině připojili dva Axelovi známí, kteří věděli, kde se ty nejstarší megality nacházejí a zrovna tam mířili. Takže plán byl pozměněn. Dojeli jsme do jakési vesnice ve vnitrozemí a na chvíli se zastavili v občerstvení na náměstí, které bylo spíše fotbalovým hřištěm. Někteří se zde občerstvili chlazeným nápojem. Po nutné kuřácké pauze jsme pokračovali dál. Odtud bylo to megalitické místo již jen asi dva kilometry. Ale ty dva kilometry vedly po příšerné cestě. Nejprve asfaltka nahoru, poté po šutrovaté cestě dolů a za odbočkou po úzké betonové cestě plné výmolů nahoru do vesnice Tundrumbaho, nad kterou ono nejstarší megalitické místo nejen ostrova Nias, ale i celé Indonésie stojí. Během prvního sjíždění šutrovaté cesty jsme se málem vysekali a tak jsem poté raději všechny příšerné úseky cesty scházela po svých. Amos měl i tak co dělat. Levá brzda totiž nebrzdí a je třeba přibržďovat pravou. 

Tundrumbaho

Ve vesnici jsme nechali motorky pod přístřeškem. Kromě nás sem na mnohem silnějších motorkách dojela jakási skupina v černo-červených košilích. Ukázalo se, že se sem zrovna dnes vydali i zaměstnanci niaského turistického odboru, aby si megalitické místo prohlédli, zdokumentovali a zanesli do turistické mapy Niasu. Ještě by ale měli vybudovat lepší cesty, aby se sem vůbec někdo ve zdraví dostal.  Poté, co nás uvítala zřejmě vedoucí niaského turistického odboru, které nás Axel představil a uvedl zemi, odkud pocházíme, jsme všichni zamířili po asfaltové stezce k nedalekým megalitům. Místo nás osmi, se najednou do nevelkého areálu nahrnulo asi třicet lidí, plus místní děti očumující hlavně nás západní turisty.

Megalitické místo Tundrumbaho se nachází na kopci nad údolím. Je odtud krásný výhled na okolí. Obdélníkový areál je obklopený vegetací. Nachází se zde množství kulatých kamenných stolů, které po poklepání vydávají kovový zvuk a mohly sloužit jako hudební nástroj. Údajně ale sloužily tanečnicím, které na nich tančily pro potěšení krále. Na okrajích stolů jsou mnohdy vyryty geometrické motivy. Kromě stolů tu stojí množství menhirů, na některých jsou také vyryty obrazce. Jsou tu i stolky s dračími hlavami a křesla. 

Lidé z turistického oboru se tu procházeli, fotili si to a někteří i online přenášeli zřejmě na instagram. Udělali jsme si s nimi společnou fotku (takže možná budu někde v brožurce) a když jsme se měli k odchodu (protože nám bylo příšerné horko na tom slunci), přišly dvě tanečnice, které krátce a bez hudby předvedly, jak se tu kdysi tančilo králi. 

Překvapilo mě, že tak významné místo již nezkoumají archeologové. Klidně se zde každý může procházet po kamenných stolech a kde se mu zachce. Žádné zákazy. Nedělám si ani iluze, že by po odchodu všech místo zůstalo bez povalujících se odpadků. Odbor turismu si tam totiž donesl krabici s malými dvoudecovými plastovými kalíšky s vodou, kterou postavili na jeden ze stolů a když jsem odcházela, už se nějaké kalíšky válely na zemi. V tomto mě fakt místní štvou. Místo aby se neustále fotili, by se měli zaměřit na úklid bordelu, který si s sebou přinesou. 

Zatímco naše mužské osazenstvo se vydalo s motorkami na sjezd nebezpečného úseku (ne všem totiž fungovaly brzdy a byl to fakt strmý padák), já s holkama jsme se vydaly dolů pěšky. Na motorku jsem zase nasedla v rovince a zbytek šutrovaté cesty si “užila” za Amosem doufajíc a věříc v Amosovu niaskou řidičskou dovednost. 

Vrátili jsme se do vesnice do onoho občerstvení, kde jsme předtím již stavěli. S sebou jsme si nechali zabalit oběd (já rýži s rybou a zeleninou, který mi zabalili do kartonu a sáčku), a vyrazili jsme k vodopádu Heleowo. Byla to asi půlhodinová cesta. A opět plná adrenalinu. Sotva jsme totiž opustili vesnici, silnice se z asfaltové opět změnila  na šterkovou a poté šutrovitou. Opět jsem si se smrtí v očích “užila” sjíždění a vyjíždění několika krokolomných úseků plných balvanů. Poslední kopec byl ale dost strmý, tak jsem si jej vyšlápla po svých. Motorka by dva lidi stejně nevyvezla. 

Tetegewo

Dojeli jsme do další vesnice, kde jsme zaparkovali a sešli k řece. Koryto bylo dost široké, ale vody bylo relativně málo. Přebrodili jsme se na druhý břeh a u jednoho meandru jsme si dali přivezený oběd. Každý ale toužil se konečně zchladit. Bylo vážně horko. Nahoře u megalitů to bylo na omdlení. Skočili jsme do malé tůně a když jsme zchladili tělo, přesunuli jsme se proti proudu k vodopádu, který je ukrytý ve svahu za skalami. Stačilo vylézt menší skálu a objevil se přede mnou pěkný vodopád v malém kaňonu. Trochu mi to připomínalo Kawasan Falls na filipínském ostrově Cebu. Kluci si skočili ze 7 metrové výšky do potoka pod vodopádem a pak se proti proudu vyškrábali až k hučícímu vodopádu. Mě letos skákání neláká. Zaplavala jsem si v osvěžující vodě a kolem čtvrté jsme se vydali nazpět do vesnice. Ještě než jsme se vydali dál, vycucali jsme si podomácku udělaný přeslazený sorbet neonové barvy a přiučili se umění balení betele, které si před cestou Axel ubalil ze zásob místní rodiny, které jsme platili za možnost parkování. Když to kluci viděli, řekli si také o betel. Jelikož ale betel působí lehce omamně, nechali si ho zabalit s sebou s tím, že jej pak budou žvýkat na hostelu.

Tetegewo

Betel je čtvrtou nejužívanější drogou světa, která je v jihovýchodní Asii běžná a zde v Indonésii tolerovaná (jinak jsou zde drogy nelegální a za přechovávání a obchodování s nimi hrozí trest smrti). Betel má údajně povzbudivé účinky. Každopádně při pravidelném užívání barví zuby dočervena a zřejmě je i ničí. Je to ale jediná věc, na které místní ujíždějí.

Axel si párkrát žvýkl betele a mohli jsme vyrazit na cestu nazpět směrem do Teluk Dalam. Během ní nás ještě čekala zastávka u 5 tisíc let starého megalitického sídliště Tetegewo, které jsem chtěla vidět a které je známější a údajně i přístupnější než Tundrumbaho. A čekal nás i další vodopád.

Přežila jsem ve zdraví jízdu po balvanovité cestě až do oné vesnice s občerstvením, kde jsme se napojili na “hlavní” cestu směrem k pobřeží. Asi po čtvrt hodině jsme zabočili doleva a betonová cesta začala stoupat do kopce. Opět nebylo možné kvůli sklonu svahu, abychom to vyjeli ve dvou, takže jsem sesedla a stoupala pěšky. Tetegewo ale není od hlavní cesty daleko. Jen asi půl km. Pak již jen pár schůdků a octli jsme se na kopečku mezi megality. Z jedné strany nádherný výhled do údolí. Tentokrát jsme zde byli sami. Tedy až na pár místních dětí, které nás potichu pozorovaly. 

Tetegewo je ve stejném stylu jako starší Tundrumbaho, jen tu chybí ty dračí hlavy, které místní vzali na dekoraci vesnice. I zde jsou taneční stoly zespodu dekorované ornamenty, menhiry s obrazci a třeba i místo obětiště, kde se sekaly hlavy. 

Celý tento region Gomo je prý nejstarší osídlenou oblastí ostrova. Zde podle legendy sestoupili z vyššího světa předci dnešních Niasanů. Původní kultura věřila v bohy a duchy. 

Když jsme se prošli areálem, zamířili jsme k poslednímu bodu programu - vodopádu Mondrowe. K němu již bylo snadné dojet. Motorky jsme nechali na parkovišti a vystoupali pár schodů  a pak sestoupali pod vodopád. Slunce se již blížilo k obzoru a spodní část vodopádu se halila do stínu. Vykoupali jsme se v tůni, snědli sušenky, které nám Axel ve stánku u parkoviště koupil a vydali se na zpáteční cestu.

Cesta nazpět na hostal byla rychlá. Jeli jsme se západem slunce. Krátce se zastavili na vyhlídce Genosi, kde jsme protáhli ztuhlé nohy a ruce a pokračovali v cestě. 

V Teluk Dalam jsme se zastavili u stánku se smaženými dobrotami. Každá byla za tisícovku. Tak jsem si na další den vzala pár kousků. 

V osm jsme byli zpět. Já ráda, že jsem viděla ty megality a hlavně, že jsem to celé přežila bez úhony. 

Cesty vnitrozemím jsou opravdu příšerné. Přesto to mělo své kouzlo vidět místa, která nejsou v obležení turistů. Místa opředená jistým tajemstvím. Bylo to dobrodružství.

K večeři Cheeta připravila čerstvou zeleninu s omáčkou Gado gado a tempehem. Na další den jsem si naplánovala relax s procházkou kolem zátoky. Na chvíli jsem si chtěla odpočinout od jízdy po šílených cestách. Jsem ráda, že to ta motorka přežila. 

Video z návštěvy megalitů najdete zde: https://bit.ly/2Wxr5Pn