Konečně na Sumatře

Po krátké zastávce v Singapuru, který patří k místům, která neomrzí a ráda v něm budu trávit čas během přestupů, nastal konečně čas na přesun na Sumatru. Dnešní den byl ve znamení přesunů. Až k večeru jsem měla dorazit na první místo, kterým je Bukit Lawang - malá vesnice na okraji Národního parku Gunung Leuser.
Po příletu mě čekalo několik úkolů jako je vyměnit peníze, koupit sim kartu a v kanceláři letecké společnosti Sriwijaya air si vyzvednout peníze za zrušený let. Zdánlivě snadné úkoly.
V noci jsem opět nemohla spát. Usnula jsem až někdy kolem třetí ráno. Budík jsem měla natočený na sedmou, ale sama jsem se vzbudila dřív. Po sedmé jsem se šla nasnídat. V jídelně bylo plno, tak jsem si musela počkat, až se toustovač uvolní. Před osmou jsem vyrazila na metro. Na letiště to trvalo necelou hodinu. Dojela jsem na terminál 1, ze kterého mi to ve čtvrt na dvanáct mělo letět do Medanu.

V rámci tarifu u Jet Star jsem měla nejen odbavené zavazadlo, ale i snack. Check-in jsem zvádla udělat sama v jedné z mašin. U kontroly letenek jsem byla dotázána, zda jsem v posledních dvou týdnech nebyla v Číně. Singapur od začátku zavedl přísná opatření a zrušil lety s Čínou. Imigrační bylo formou skenů a před vstupem do tranzitní haly mi pas s letenkou prohlédla jedna hlídačka. Asi za 5 minut od check-inu jsem byla v mezinárodním prostoru a šla najít bránu. Klidně bych mohla přijet na letiště později. Bezpečnostní kontrola je na tomto letišti až před každým vstupem na bránu, takže si lze vzít láhev vody dovnitř, pak ji vyprázdnit a po bezpečnostní kontrole ji naplnit vodou z čepovací stanice na bráně.
Odstartovali jsme s půlhodinovým zpožděním. Přistáli jsme ale načas. Během letu všichni kromě vstupního formuláře dostali i zdravotní formulář, který se musel vyplnit a po příletu jedna jeho část odevzdat. Před imigrační kontrolou stáli u eskalátoru zdravotníci a vybírali karty. Za nimi přístroj na měření teploty. Indonésie zatím byla bez koronaviru.

Na imigračním to bylo také docela rychlé. Úřednice se mě zeptala, kdy odlétám a zda jsem v zemi jako turistka. Vízum jsem si nevyřizovala. Neplánovala jsem přesáhnout 30 dní a to je vstup formou tzv. visa on arrival zdarma. Ti, co plánují zůstat déle, si musí zaplatit asi 35 dolarů za 30 denní vízum, které pak můžou prodloužit. Já jsem prodlužovat nemohla a pokud bych povolený počet dní překročila, platila bych docela vysokou pokutu za každý den navíc.
Vyzvedla jsem si batoh a jako první šla hledat kancelář Sriwijaya air, abych si tam vyzvedla peníze za zrušený let. V listopadu jsem si s touto společností bookovala let z Medanu do Padangu na západní Sumatře a na začátku ledna mi přišel mail, že byl let zrušen. Podle jednoho z mailů, který přišel v angličtině, jsem měla právo na úplné vrácení peněz. Jen z nějakého důvodu nebyli schopni peníze automaticky poslat zpět na kartu, ale musela jsem si buď nejprve zavolat na nějakou jejich zákaznickou linku (kde mluvili indonésky) a nebo se zastavit na některé pobočce společnosti. Takže jsem se rozhodla to řešit teď s očekáváním, že to bude rychlá záležitost.
Jenže v místnosti, kde všechny letecké společnosti měli svého zástupce, u stolu patřícímu Sriwijaya nikdo nebyl. Zeptala jsem se jedné ze zaměstnankyň a že to mám zkusit nahoře na přepážce check-inu. Vyjela jsem nahoru a všechny přepážky patřící této společnosti byly zavřené. Nikdo tam nebyl. No super. Takže další možnost budu mít za pár dní, až odtud budu odlétat do Padangu (poté, co mi zrušili let jsem si rezervovala nový s Lion Air).

V bance jsem si vyměnila do začátku 300 € (kurz 14 585 IDR za euro), hned se ze mě stala milionářka. V sousední kanceláři telefonní společnosti jsem si koupila sim kartu s daty (12 GB za 220 tisíc rupií). Pak se zkusmo vrátila do kanceláře letecké společnosti, kde pořád nikdo nebyl. V obchůdku vodu a bochánek a vydala se před terminál najít zastávku autobusu ALS. Autobusy stojí na pravé straně. Je zde i cedule s cenami jízdného do jednotlivých destinací. Nejprve jsem se potřebovala dostat do Binjai. Autobus tam čekal. Nasedla jsem a asi za 20 minut jsme vyrazili na dvouhodinovou jízdu. ALS autobusy vyjíždějí od letiště co 45 minut a jízdné je 50 tisíc.
Část cesty jsem prospala. Když jsme se dostali do Binjai, řidič autobusu zatroubil na projíždějící oranžový minivan, který mířil do Bukit Lawang. Ten zastavil, předali si mě a já pokračovala v cestě usazená na zadní sedačce rozhrkaného vozidla s interiérem v dezolátním stavu. Řidič jel stylem plyn - brzda a u toho kouřil jednu za druhou. Zde jsem se poprvé setkala s kuřáckou realitou Indonésanů. Pánové tu hulí jako fabrika a zdá se, že ceny cigaret jsou dost nízké i u znýmých značek, které se v Evropě šplhají k 10 € za krabičku. Nikdo tu nemá ohled na nekuřáky. Během cesty si zapálili i cestující. Ještě, že většina z nich byly ženy, které zde nekouří.

Cesta do Bukit Lawang trvala dvě a půl hodiny a silnice byla občas ve špatném stavu (i když zpětně byla v porovnání se silnicemi jinde ve skvělém stavu). Dojela jsem na konečnou u tržnice nedaleko Bukit Lawang. Zde s cedulkou s mým jménem čekal již vyslaný zaměstnanec penzionu Brown Bamboo a na motorce mě odvezl do 1,5 km vzdálené vesnice. Na 4 noci jsme zde měla rezervovaný pokoj s koupelnou za asi 3 €/noc. To byla nejnižší cena, kterou jsem za ubytování na Sumatře zaplatila. Nízká cena ale nesvědčila i špatné úrovni. Naopak. Bylo to jedno z nejlepších ubytování. Docela prostorný pokoj s velkou postelí, větrákem a sušákem na prádlo. Koupelna jakoby v přírodním stylu, kdy stropem mohlo pršet. Sprcha studená, ale to je na spoustě levných míst a nakonec to ani nevadilo. Záchod západní. A pěkná teráska s výhledem do zeleně. Hned vedle restaurace penzionu s velkým výběrem jídel za velmi dobré ceny.
Protože jsem přijela až po páté odpoledne, pomalu se stmívalo a já už nestihla zajít na obhlídku. Rovnou si mě v penzionu odchytl jeden z místních, co zde nabízejí treky džunglí. Doufala jsem, že dnes už bych se snad mohla normálně vyspat a nakonec jsem si na další dva dny domluvila na treku džunglí, kvůli kterému jsem sem jela. Ceny za treky jsou pevně dané místní asociací průvodců a není zrovna nejnižší. Za dvoudenní trek chtějí 90 € (neboli 1,4 milionu rupií). V ceně je kromě vstupu do národního parku a služeb průvodců i kompletní strava, nocleh v táboře a rafting. Treky se pořádají ve skupinách od 3 do 6 lidí. Na další den prý už nějaké lidi nahlášené měl, tak jsem se přidala. Byla totiž mimosezóna a mohlo se stát, že by pak zájemce neměl.
Zaplatila jsem celou cenu za trek s tím, že další den se vychází v 9 ráno. Ve stánku nedaleko penzionu jsem si koupila láhev vody a toaleťák. V sedm jsem si sedla na večeři. Zvolila jsem bramborovou polévku (byla dobrá) a nasi goreng (smaženou rýži). Pak již studená sprcha, zabalila jsem si do batohu potřebné věci na trek a po osmé hodině jsem vytuhla. Sice jsem se kolem půlnoci vzbudila, ale brzy jsem zase usnula a spala až do rána.