Po dvoudenním treku džunglí mě čekal oddechový den v Bukit Lawang. V plánu bylo se projít vesnicí, projít si trasu k autobusovému "nádraží" a případně si zajít do netopýří jeskyně Bat cave, která je zaznačená v mapě.
Vzbudila jsem se kolem osmé, posnídala v restauraci penzionu toast se sýrem. Během snídaně jsem se dozvěděla, že majitel penzionu je v současné době i starostou vesnice. Zrovna se v uniformě chystal do práce. Po snídani jsem se vydala na procházku směrem k tržnici, kde mě před dvěma dny vyklopil minivan. Chtěla jsem zjistit, jak dlouho to pěšky trvá. Další den brzy ráno mě čekal přesun zpět na letiště, tak abych věděla, v kolik hodin vyjít.
Kolem vodního kanálu jsem došla k plantáži palem olejných, které z jedné strany vesnici obklopují (z druhé strany se zdvyhají kopce Národního parku Gunung Leuser). Došla jsem na travnaté fotbalové hřiště, kde se popásaly krávy. Za ním se již rozkládají dřevěné stánky trhu, který dnes zel prázdnotou. Jen u hlavní silnice několik lidí prodávalo ovoce. Kdybych se po cestě nezastavovala, trvala by mi cesta od penzionu asi čtvrthodinku.
Po hlavní příjezdové silnici jsem se vydala zpět do vesnice. Slunce svítilo a začínalo být horko. Oproti včerejšku tu byl klid. Neděle jsou zde náročné, jak jsem se přesvědčila. U cest a na volných prostranstvích stálo množství aut a okolí řeky a samotná řeka se zaplnila víkendovými turisty až z Medanu. Jaký to byl dnes rozdíl.
V obchůdku jsem si koupila láhev vody a repelent (během treku jsem ten, co jsem měla, již z poloviny vypotřebovala). Kupovat zde repelent je mnohem levnější než v Evropě a navíc je zde jistota, že bude fungovat.
Poté jsem se šla projít po druhém břehu řeky. Přešla jsem několik vysutých mostů. Obloha se postupně začínala kabonit a ve vzduchu byl cítit déšť. Proto jsem se nevydávala po okolních stezkách k bývalé krmné stanici pro orangutany. Ta se přesunula na druhý břeh řeky někam po proudu.
Zamířila jsem uličkou se stánky s oděvy a suvenýry nazpět k penzionu. Po cestě jsem potkala průvodce Raku, kterému začínala šichta v Reggea baru, kde pracuje, když nemá zrovna trek. V létě má zřejmě dost napilno. Nyní v mimo sezóně je tu zahraničních turistů poskrovnu.
Pozdravili jsme se a nechala jsem si doporučit restauraci Rock Cave hned vedle. Ceny byly dobré a nabídka zajímavá. Vybrala jsem si saté s bramborovou kaší. Rýži jsem zase chvíli nechtěla. Bylo to vynikající. Cena nakonec byla vyšší než v jídelníčku, protože si zde na účet připsali i různé daně.
Vrátila jsem se na pokoj a dala si siestu.
Po třetí hodině jsem si říkala, že bych se mohla vydat do té netopýří jeskyně, k níž jsem viděla směrovku předevčírem během cesty do džungle. Jenže se rozpršelo a lilo asi hodinu.
Zašla jsem si koupit žlutý vodní meloun a snědla jej na terase. Když bylo po dešti, bylo již pozdě na cestu k jeskyni. Podle toho, co jsem odpoledne vyčetla z internetu, byla otevřená do pěti a k prohlídce bylo třeba si najmout průvodce, který zřejmě u jeskyně čeká. Bohužel jsem se rozhoupala pozdě.
K večeři jsem si dala nudlovou polévku a palačinku. Poté zaplatila účet za ubytování a jídlo, které jsem zde snědla. Majitel penzionu mi pak slíbil, že mě ráno v pět doveze na autobusovou zastávku.
Šla jsem si dobalit a pak spát. Další den mě čekal přesun na západní Sumatru.
Ty tři dny v Bukit Lawang stály za to. Nedovedu si ale představit, že bych si to tak užila během hlavní sezóny, kdy se to tu zaplní západními a lokálními turisty. To je prý džungle plná lidí a jednoho orangutana pak sledují desítky lidí.
Žádné komentáře:
Okomentovat