Dlouhý přesun k jezeru Danau Toba aneb mám nervy na pochodu

Že bych si během té noční plavby trajektem nějak odpočinula? Tak to moc ne. I když jsem měla VIP kajutu jen pro sebe, po celé lodi bylo slyšet karaoke a hudba, která hrála na plné pecky až do dvou do rána. Poté nastal klid, který trval jen asi do šesti, kdy párty začala nanovo.
Trajekt vyplul z Teluk Dalam až o půl dvanácté večer místo v deset. Takže se dalo očekávat, že příjezd do Sibolgy bude se zpožděním. Místo o půl deváté jsme zakotvili v deset. Hned jsem vyšla najít autobus, který by mě odvezl do Parapatu. Hned u brány k čekárně na mole čekala skupina naháněčů nabízejících odvoz kamkoliv. Chtěla jsem se jim vyhnout a zkust najít nějaký autobus rovnou. Ale zatímco jsem se snažila najít východ, vrhli se na mě s nabídkami.

Na dotaz, kolik za cestu autobusem jeden vypálil 150 tisíc. To jsem rázně odmítla. Věděla jsem, že je to max.100 tísíc. Hned snížil na 90. A že mě odveze k autobusu. OK. Nádraží je prý asi 2 km od centra. Sedla jsem na motorikšu. Týpek mě odvezl na jednu křižovatku ke kanceláři jakési taxislužby. A že počkáme na další klienty. Takže se z autobusu vyklubalo sdílené auto. To mi až tak nevadilo. Bylo půl jedenácté. Zaplatila jsem jízdné a čekala. Po asi 10 minutách týpek řekl, že se pojede podívat po ostatních cestujících. Z jeho přístupu to vypadalo, že jsou na cestě. Tlustá prodejkyně jízdného se znuděně rozvalovala po stole. Čekala jsem další půl hodiny a začínala být netrpělivá a nervózní.
Cesta do Parapatu totiž měla trvat 5 hodin a poslední trajekt z Parapatu do Tuk-Tuku na ostrově Samosir údajně jel v šest odpoledne. Bylo čtvrt na dvanáct, když jsem s naštvaným obličejem oslovila prodejkyni, kdy jako pojedeme? Ona někam volala, ale nevypadalo to, že by ji nějak trápilo, že čas utíká. O půl dvanácté přijel zase ten týpek na moto-rikše. A že ještě chvíli. To už jsem opravdu naštvaně na něj vyjela, že musím stihnout trajekt a nemůžu tu čekat do odpoledne. Za deset minut přijel pick-up, do kterého se naskládali další dva a i mě řekli, že mám nasednout. Týpek si šeptem ještě řekl o peníze za odvoz z přístavu k této kanceláři. Nejradši bych ho kopla do zadku, za to balamutění. Vytáhla jsem desítku a vlezla do auta. Pak mi ještě řekl, že v dalším městě bude zastávka na oběd. Oběd mě nazajímal. Jediné, co jsem chtěla bylo, aby jsme už vyjeli.

Na cestě z města řidič zastavil u krajnice, otevřel kapotu motoru a něco tam šteloval. Snažil se nastartovat, pak přecvakával pojistky. A pak někam odběhl. Za chvíli, která mi připadala jako věčnost, se vrátil se dvěma týpky. Zřejmě mechaniky. No paráda! Takže přede mnou pět hodin na cestě a auto nejede. Asi deset minut se vrtali v motoru a zkoušeli startovat. A pak to něco, opravili a mohlo se vyrazit na cestu. A ta cesta byla samá zatáčka. V jednom úseku se silnice dokonce změnila v šutrovatou cestu. Museli jsme projet dvěma provizorními tunely. Čidič jel pomalu. A to i v úsecích, kde by mohl přidat. Sledovala jsem naši polohu v mapě. Po dvou hodinách jízdy jsme zastavili na oběd v jednom warungu, kde stavěli všichni řidiči sdílených taxíků.

Dala jsem si rybu s rýží. Trochu se v tom povrtala a šla čekat do auta, až se řidič nají a vyrazíme dál. Po cestě jsem sledovala, jak mu dochází benzín. Ručička byla již na rezervě. Ještě to by scházelo, aby mu auto zdechlo v půlce cesty. V jednom městě projel dvě benzínky, ale zřejmě už neměli daný typ benzínu. Takže jsme pokračovali do dalšího města. Tam natankoval.
Po dalších dvou hodinách jsme se dostali k jižnímu cípu jezera Danau Toba. Do Parapatu to bylo ještě asi 70 km. Těsně před Parapatem se řidič rozhodl, že je třeba pauza na kafe. Bylo před pátou. Během jízdy jsem si vygooglovala více informací o trajektech a údajně vyplouvaly až do 19 hodin. Později bych musela trajektem do Tomoku a odtamtud nějakým taxíkem do Tuk-Tuku.
Když se řidič posilnil kafem, vyrazili jsme dál. Ptal se lidí, kde potřebují vyklopit. Anglicky asi neuměl, protože se mnou celou dobu neprohodil slovo. Jen se na mě podíval a já mu řekla, že chci do Tiga raja ferry. Když jsme byli v centru města, ukázal na křizovatce na minivany a řekl "tuk-tuk ferry". Myslela jsem, že mě vyhodí u mola. On ale nechtěl zajíždět. Zamával na řidiče toho mhd ve formě minivanu, vytáhl z kufru můj batoh a já přeběhla silnici k minivanu. Tento řidič anglicky uměl. Hned se rozjel po silnici dolů k přístavu. Bylo 17:23. V 17:30 měl vyplouvat jeden trajekt. Další by vyplouval až za hodinu. Když o čtyři minuty řidič zastavil na dohled od lodí, dala jsem mu pět tísíc a rozeběhela se k trajektu. Loď už troubila. Na mole byla pokladna, ale na to nebyl čas a lodivodi mě volali, ať nasednu. Sestoupila jsem do lodi, zaujala jednu sedačku a konečně si mohla oddechnout. Tento přesun byl vážně o nervy.
Plavba do Tuk-Tuku trvala zhruba 40 minut. Během plavby přišel pokladník a vybral 15 tisíc za jízdné, od těch, kteří ještě neměli jízdenku.
Slunce se pomalu blížilo k obzoru.
Vysedla jsem v Bagus Bay na první zastávce a mezi domky se vydala ubytovat do guesthousu Bagus Bay Homestay, které mezi low cost cestovateli platí za jedno z nejlepších. Přes booking jsem si před pár dny rezervovala 4 noci v single pokoji. Pokojík to byl malý. Společná koupelna byla za rohem. Voda tu ale naštěstí tekla teplá.
Zběžně jsem se šla projít po blízkém okolí. Zjistila, že všude v okolí nabízejí půjčení motorky. A v obchůdku přímo naproti homestaye objevila pohledy. Byly to první pohledy, na které jsem během cesty po Sumatře nanazila. Vzhledově sice nic moc, obrázky byly často rozostřené, ale pár jsem jich nakoupila jako suvenýr. Cena za jeden bylo 7 tisíc. Ještě jsem se zeptala majitelky, za kolik pronajímá skútr. Prý za 80 tísíc. Fajn cena. Obešla jsem další obchůdky, kde měli ze dřeva vyřezávané sošky. Nechtěla jsem se ptát na cenu, protože pak by začalo smlouvání a já před sebou měla tři dny, během nichž jsem se mohla kdykoliv vrátit.
Včeři jsem si dala v restauraci ubytování. Z bohatého výběru jsem si zvolila tuňákovou pizzu. A byla dobrá.
O čtvrt na devět začalo v restauraci batacké kulturní představení. Mladé dívky předváděly několik batackých tanců. Součástí bylo i zapojení turistů do programu. Představení bylo zdarma. Vybírali ale dobrovolný příspěvek. Tato představení v Bagus Bay probíhají každou středu a sobotu.
Později pak někdo moc pěkně hrál na kytaru. To jsem ale již poslouchala z pokoje.