Posnídala jsem palačinku s banánem a ledový čaj s citrónem, zaplatila útratu za jídlo, které jsem tu během těch dvou dní snědla a vydala se k silnici chytit autobus. Nabízeli se motorkáři, že mě odvezou. To jsem odmítala. Jednak kvůli počasí, které slibovalo možný déšť a také kvůli té cestě samotné, kdy je třeba zdolat ony serpentiny a poté ještě více jak hodinovou cestu do Bukittinggi. Takže jsem čekala na autobus.
Přišoural se ke mě ten otrava ze včera a jestli si ho vezmu a cosi o tom, že má peníze. Naštvaně jsem jej poslala do háje. Ty drogy mu zamlžily rozum. Nevím, co si o Evropankách myslí. Čučel na mě hodnou chvíli a pak se konečně zdekoval.
Autobusy tu jezdí nepravidelně a jako dopravní prostředek slouží i dodávky. Zřejmě je třeba mít na tento způsob taxislužby licenci. Řidič, který u mě zastavil se svým osmi-místným autem, ji měl připevněnou na stínítku. Auto bylo skoro plné. Naložil mě na zadní sedačku a vyrazili jsme do Bukittinggi. Bylo před půl desátou. Již potřetí jsem absolvovala jízdu po serpentinách se 44 zatáčkami. Cesta pak vedla vesničkami s rýžovými políčky, zdolávali jsme další zatáčky, na úzké silnici se vyhýbali protijedoucím autům.
Před jedenáctou jsme dojeli do Bukittinggi. Řidič nejprve u nemocnice vysadil jedny, u trhu další a zbyla jsem jen já. Řidič anglicky moc neuměl, ale dorozumněli jsme se. Věděl, že potřebuji na autobusové nádraží. Řekla jsem mu, že jedu do “lembah Harau” (což znamená údolí Harau) a on s úsměvem přikývl a jel směr autobusák.
Nádraží byl takový velký trh. Zastavili jsme u dvou minivanů. Předal mě řidiči, řekl mu, že Harau. Zaplatila jsem mu 20 tisíc rupií a nasedla na volné místo v minivanu. Minivan se za chvíli naplnil a vyrazilo se na cestu. Řidič to občas pěkně krosil. Cesta do Sarilamaku (nejbližší město u odbočky do údolí) trvala asi hodinu a půl. Cena 15 tisíc. Řidič mě nechal u odbočky k údolí, kde již čekal “ojek” - mototaxikář se sajdkárou.
Řekla jsem mu název ubytování, ale nevypadal, že by věděl. Předpokládal, že jedu do Abdi Homestay, což je jedno z dobře hodnocených a nabízených ubytování na bookingu. Já měla rezervované a již i zaplacené ubytování v Orau Inn Homestay, které je hlouběji v údolí. Poradili mu ale výběrčí vstupného v budce před vjezdem do oblasti údolí. Ukázala jsem jim to v mapách a bylo jasno. Cena za vstup do oblasti je 5 tisíc rupií.
Po cestě jsem mohla obdivovat vysoké skály a jeden z vodopádů. Cesta byla lemovaná warungy a homestayi.
Ubytování jsme našli bez problému. Za odvoz jsem zaplatila 20 tisíc rupií a šla se ubytovat. Měla jsem pěkný dřevěný bungalow jen pro sebe. Pěkně zařízený. Čistá koupelna s normálním wc. Součástí je i malý barel s pitnou vodou, kterou můžu mít i horkou na čaj. Zrovna ale nešla elektřina.
Převlékla jsem se, vyprala, co jsem měla špinavé a doufám, že to do neděle uschne. Vydala jsem se směrem do údolí najít nějaké občerstvení. Na cestě ale byl dav mladíků a když zase začali s tím “hello miss” a viděla jsem, že bych celou cestu šla s nimi, otočila jsem to a vydala se prozkoumat tu turistickou část údolí, kterou jsme míjela během jízdy na ubytování. U cesty stavěli nové elektrické stožáry a tahali dráty. Kvůli tomu nešla elektřina.
Došla jsem k vodopádu, který padá ze skály hned u silnice. Zde stojí množtví warungů. Zvolila jsem si ten, kde měli kokosové ořechy. Můj první letos. K popíjení kokosové vody jsem si dala jakousi křupavou placku. Před vodopádem se fotili indonéští turisté. Zdejší fotografové nabízeli své služby. Vyjedla jsem část dužiny kokosu a tím si dostatečně zasytila žaludek na další cestu. Došla jsem k odbočce doleva. Jsou tu nějaké ukazatele zřejmě s názvy tří vodopádů, které na konci údolí jsou. Přede mnou byl tak kilometr a půl. Tato část údolí je jakýmsi zábavním centrem pro indonéské turisty a nedělní návštěvníky. Kromě několika homestají je tu i Kampung Eropa - neboli Vesnice Eropa.
To V v názvu sice chybí, ale jedná se o zábavní park, ve kterém se můžete vyfotit u slavných evropských staveb. Najdete zde barevné domky, Eiffelovku, Big Ben, šiknou věž v Pise, která není šikmá, Stonehenge nebo větrné mlýny. Dost kýč. Ale klasicky v indonéském stylu. Indinésani jsou nadšení selfíčkáři a mají podobné kýče rádi. Vstupné do areálu evropských památek je 15 tisíc rupií. Fotit se u fejkové Eiffelovky jsem fakt neměla v plánu, tak jsem areál obešla a pokračovala dál k vodopádům. Po cestě jsem kopírovala potok, jehož břehy byly zanesené odpadky a plasty. Jak smutná realita! Místní si své nádherné přírody vůbec neváží.
Na to, že je do oblasti vstup, by tu mohli něco pro tu přírodu tady dělat. I když musím říct, že mě potěšila skupinka mladých, kteří mě nejprve požádali o společnou fotku, která se od vodopádů vracela se dvěma pytli plastů. Musela jsem je za to pochválit. Bylo by ale třeba, aby každý, kdo sem jde, posbíral plasty a nebo ještě lépe, aby tu po sobě nic nenechával. To, co jsem totiž viděla u prvního vodopádu, bylo doslova smetiště. Na vině jsou hodně místní stánkaři. Les kolem vodopádu byl plný odpadků. A na břehu jezírka byly nafukovací duše a jiné krámy pro pobavení. Vyfotila jsem si vodopád, vyfotili si mě selfíčkáři a šla jsem k dalšímu vodopádu. Cestu lemovaly stánky s oblečením, občerstvením a kýčovitýki suvenýry. Vodopád byl v obležení lidí a piknikových rohoží. Jak dokážou lidi zničit přírodní krásy! Ještě, že ten vodopád u jezera Maninjau není tak vyhledávaný a že k němu nevede dlážděná a snadná cesta.
Po stezce jsem došla k třetímu vodopádu. I zde jsem si udělala fotku s několika místními.
Všechny tři vodopády jsou vysoké několik desítek metrů a nebýt těch stánků okolo, nafukovacích duší, odpadků a indonézských turistů, bylo by to pěkné místo. Snad ta zítřejší procházka vnitřním údolím nebude tak turisticky exponovaná.
Bylo před čtvrtou, když jsem se vydala nazpět k ubytování. Přede mnou tak 3-4 km.
Když jsem v poledne přijela, byla obloha zamračená. Nyní svítilo slunce, ale chvíli poté, co jsem se vrátila na ubytování, se obloha pomalu zase zatáhla a se stmíváním přišla bouřka.
Seděla jsem na terase a vychutnávala si ty sladké plody ovoce dukuh, kterého jsem si včera nakoupila asi kilo a dovezla s sebou.
Na půl osmou jsem měla s majitelem ubytování dohodnutou večeři. Vzhledem k tomu, že v blízkosti není žádná restaurace, jen malý warung, je to nejlepší možnost, jak se najíst.
A volba to byla dobrá. I když všeobecně indonéská gastronomie nepatří k mým oblíbeným, bylo to dobré. Dostala jsem rýži, hovězí, kuřecí kari a zeleninu. Jako zákusek banány.
Po večeři jsem si chvíli s majitelem povídala. Kolem zuřila bouřka a lilo jako z konve. Ať se jen vyprší v noci. Na další den mám v plánu vyrazit na 7 km okružní cestu. A údajně se zítra nedaleko koná tradiční svatba.
Žádné komentáře:
Okomentovat