Dvoudenní trek džunglí NP Gunung Leuser a setkání s orangutany

Konečně jsem se vyspala. Snad tím skončil ten otravný jet lag. Po zhruba 11 hodinách spánku jsem se vzbudila po sedmé ráno. Přede mnou byl dvoudenní trek džunglí. To je hlavní lákadlo Bukit Lawangu, kvůli tomu jsem se sem vydala. Tedy vlastně orangutani, kteří v NP Gunung Leuser, který s vesnicí sousedí, žijí. 

V 8 na mem zaklepal týpek, u kterého jsem tour objednávala, že se odchod posouvá z deváté na půl devátou, jestli to jde. Zrovna jsem si čistila zuby a ještě nesnídala. Rovnou jsem si tedy v jídelního lístku vybrala palačinku s ananasem a čaj.  Nakonec se pro mě stavil až o tři čtvrtě na devět a do deváté jsme čekali na nesprávném místě. Průvodci čekali na břehu potoka před penzionem.

Hlavní průvodce Raka měl lehce přes dvacet let a jeho asistent Agus byl zřejmě ještě mladší. Vydali jsme se směrem na jih vyzvednout další dva účastníky treku. Těmi byli dva Holanďané - otec a syn. Syn Martin zde byl již minulý měsíc a tak se s Rakou znal, jeho táta, kterému po celou dobu průvodci říkali Papa (takže jsem si jeho jméno nezapamatovala) za ním přijel, aby podnikli trek džunglí a poznali část Sumatry. 

Prošli jsme farmářskou oblastí a když jsme došli k potoku v lese, Raka oznámil, že zde je hranice mezi vesnicí a národním parkem, tudíž i džunglí a že nás teď čeká výstup do kopců. Něco málo nám řekl o zvířatech, které můžeme v lese potkat.

Kromě orangutanů jsou to makakové,  endemická opice “Thomas leaf monkey” (hulman ebenový), která žije jen na severní Sumatře, gibon, makak vepří a slow loris. 

Orangutani, kteří žijí jen na Sumatře a Borneu, jsou v NP Gunung Leuser běžně k vidění. Kromě divoce žijících orangutanů pohybujících se po stromech tu žije i pár polodivokých, kteří dříve žili někde na plantáži a farmáři je krmili ovocem. Tyto orangutany je snadné potkat a jsou tři, kteří nemají dobrou pověst. Kromě Miny, která je známá i z Lonely Planet a může být agresivní a brát turistům jídlo, je to Jackie, která se po turistech sápe a chytá je za ruku a drží (zrovna nedávno jsem viděla jedno takové video) a potom ještě samec Pesek, kterého zajímají batohy. Nevěděli jsme, jakého a kolik orangutanů potkáme.

Začali jsme stoupat po téměř neexistující stezce do hustého lesa. Vlhkost a terén způsobovali, že jsem se rychle zadýchala a brzy jsem byla zpocená. Když jsme vystoupali k viditelné stezce, na chvíli jsme si odpočinuli. Před námi bylo ještě několik hodin chůze džunglí a doufal jsem, že nebudeme pořád jen stoupat. Začátek byl opravdu náročný. Později jsme se dostali na kopec a chvíli jsme šli po rovince. Kolem bylo slyšet cvrkání cikád a jiné zvuky typické pro džungli. 

Objevili jsme první orangutaní hnízdaC která byla stará pár týdnů. Když jsme narazili na hnízda stará pár dnů, Raka zpozorněl. Z batohu si vytáhl pár mandarinek a vydali jsme se dál. Pak najedniu během krátkého stoupání zavelel, ať sejdeme níže. Před sebou zpozoroval nějakého orangutana. Došel k němu. Ukázalo se, že to byla Jackie s mládětem a dožadovala se ovoce. Raka jí dal pár mandarinek a “vyjednával”, aby se stáhla z cesty. My jsme je pozorovali z dálky. Pak řekl, ať po jednom jdeme. Třetí průvodce, který se k nám připojil společně s Holanďany, převedl nejprve Martina, já jsem čekala pár metrů níže. Průvodce se pro mě vrátil a když Raka držel Jackie odvrácenou od stezky, rychle jsem prošla. Všichni jsme prošli a Raka ještě chvíli vyjednával, protože se za námi přiblížila další skupina turistů. 

Stihla jsem udělat pár fotek a něco natočit. Pak jsme pokračovali dál. Když jsme došli na kopeček, kde seděli tři účastníci treku, průvodci zaveleli ke svačině. S průvodcem z druhé skupinky si zdělili, kde jakého orangutana viděli. Prý je nedaleko i Mina. Ta je prý agresivnější než Jackie. Radši bych potkala nějakého divokého orangutana, který by nás pozoroval z koruny stromů, než tyto na lidi a krmení navyklé. 

K svačině bylo ovoce - meloun, mandarinka, liči (to tu nazývají rambutan), marakuja a banány. 

Po svačině jsme pokračovali dál. Ovčas se z nedaleké vesnice ozývala hudba. Byli jsme totiž na kopci a nedaleko. 

O pár set metrů dál jsme narazili na skupinku turistů sedících na zemi a pozorujících velkého orangutaního samce, který se držel větví a něčím se krmil. Přisedli jsme si a pozorovali jej. A on pozoroval nás. Když dojedl, schoval se za strom, ale byl zvědavý a tak pak zase vylezl. Rak mu dal kousek cukrové třtiny a orangutan se zase pověsil mezi dva stromy a pozoroval nás. Pak se rozhodl jít za námi. To Raka zavelel, ať rychle jdeme dál a pár slovy se jej snažil zastavit . Došli jsme do bezpečné vzdálenosti. Orangutan se najednoz otočil a rychle šel na opačnou stranu. Jako by něco zahlédl. Raka nám později řekl, že se samec boji Miny a tak jsme šli opatrně. Mina se ale neukázala. Naštěstí. Zahlédli jsme jen v dálce odcházejícícho makaka vepřího. Když jsme sešli na prostranství na hřebenu, nastal čas oběda.

Bylo to hodinu po svačině a hlad jsem noc neměla. K obědu byla připravená smažená rýže s vejcem. Zrovna jsme dojedli a povídali si, když jeden z průvodců ukázal nahoru za nás na cestu, po které jsme sešli. Objevil se tam onen orangutaní samec. Rychle jsme se zvedli, vzali vše, průvodci zabalili jídlo a pokračovali jsme dolů. 

Další zastávkou byla vyhlídka na údolí, kterým teče řeka Bohorok. Čekala nás další ovocná svačinka a pak společné foto. Odtamtud to již prý bylo do tábora půl hodiny. Začali jsme sestupovat a stezka byla čím dál krkolomnější. Nejen, že byla dost vlhká a tak kořeny klouzaly, ale bylo třeba se i častěji přidržovat stromů. Nohy jsem již měla docela slušně roztřesené. Sestoupili jsme k potoku a podél něj pak konečně k táboru. Bylo půl čtvrté. 

Na spodu potoka je malý vodopád, pod kterým jsem se později vykoupala, abych ze sebe smyla ten pot. Voda byla chladná. Tábor sestával z několika chatek potažených černými plastovými fóliemi. Chatky byly postavené z dřevěných trámů a na střeše byl pod plachtou ještě plech. Jeden přístřešek sloužil jako kuchyně. V sezóně je prý tábor plný. Nyní jsme zde byli jen my tři a průvodce s kuchařem. 

Po setmění jsme dostali večeři. Na zemi byla roztažená matrace a na ní se hodovalo. Světlo dodávaly svíčky. Dostali jsme rýži a množství příloh. Moc jsem toho nesnědla. Byla jsem nafouklá z celého toho denního programu. Po večeři jsme si chvíli povídali a hráli “jungle games”.

Únava nás všechny zmohla a po deváté jsem zalehla na úzkou matraci obklopenou moskitiérou a za chvíli za zvuků džungle usnula. 

Po třetí jsem procitla. Džungle zněla jako by pršelo. Byl to ale jen zvuk vody v nedaleké řece. 

Postupně jsme se vzbudili kolem půl osmé ráno. Raka už chystal matraci na ranní podávání čaje. Na stromě nedaleko se usídlila skupinka makaků a pozorovala, co by sebrala. Včera nám jedna opice ukradla sušenky, které jsme dostali k čaji. Opičí skupinka se postupně rozmisťovala na okolní stromy a hledala strategickou pozici. V táboře se objevil i velký varan. 

Dostali jsme čaj a sušenky. Za chvíli se podávala banánová palačinka. Ranní program byl volný. Vydala jsem se k řece. V noci nepršelo, takže nebyla rozbouřená. To slibovalo klidný rafting. 

Po návratu od řeky už přinášel Raka tác s ovocem. A oběd na sebe nenechal dlouho čekat. Před polednem jsme dostali nudle. A poté se již zbalili a zamířili k řece na závěrečný rafting. Náš kuchař se společně s Rakou proměnili v raftaře. Svázali čtyři velké duše k sobě, zabalili do plastového pytle naše věci a mohli jsme se vydat na plavbu do Bukit Lawang.

Do tábora přicházeli nosiči potravin a velkých duší na raft. Takhle to sem denně dopravují. Kolem řeky vede stezka, po které chodí. Ve skutečnosti je vesnice vzdálená tak 2 km. Ale i přesto jim tu námahu nezávidím. 

Nasedli jsme na raft a vydali se za zpěvu Raky po řece dolů. Projeli jsme pár meandrů, peřeje nebyly moc náročné. 

Jak jsme se blížili k vesnici, bylo kolem řeky stále živěji. Děti i dospělí se ve vodě koupali, skákali ze skály do řeky. A ve vesnici to bylo jako na pouti. Na březích stojí přístřešky a pod nimi polehávaly rodinky. Byla neděle a do Bukit Lawangu se sjeli lidé ze širého okolí i z Medanu. Pro ně je to dovolenkové místo.

Všichni na nás zvědavě koukali. Dopluli jsme ke břehu u reggea baru a zde vysedli. Rozloučila jsem se s ostatními a šla na ubytování si dát sprchu a převléct se do čistého. Vyprala jsem špinavé prádlo a dala si chvíli šlofíka. Po třetí jsem se vydala na obhlídku. Tentokrát jsem se ale natřela opalovákem. Během té půlhodiny na raftu jsem se stihla připéct. Opalovák jsem si do džungle nebrala a myslela si, že ta chvilka na slunci mi nic neudělá. Tak tady to tak není. 

Takže od teď opalovák pořád. 

Sotva jsem se dostala na hlavní cestu do centra, odchytla si mě jedna Indonésanka a že foto. Hned se strhla mela, která bude fotit a začaly se vedle mě střídat. Pro ně jsem asi rarita. Ale nechala jsem je. Vesnice byla stále plná aut a lidí, i když se nábřeží již začínalo vylidňovat. Pak se se mnou vyfotila ještě jedna nedělní turistka. 

Prošla jsem se sem a tam, zběžně omrkla stánky s oblečením a suvenýry a opět se vrátila do klidného penzionu. Namožené svaly na nohách začínaly být stále víc cítit. 

Kolem sedmé jsem si sedla do restaurace a z menu si vybrala zeleninovou polévku s kuřecím masem, smažené nudle s vejcem a marakujový džus. Džus byl dost kyselý. V polévce jsem místou kousků masa měla položenou celou nožku a nudle byly příšerně nasáklé olejem. A k tomu mi na stole přistávali okřídlení mravenci. Snědla jsem polévku, půlku nudlí a vypila džus a šla si dát biopron forte. Žaludek jsem měla rozhozený již od návratu a tohle mi nedodalo. Na další den jsem měl v plánu procházku vesnicí a relax.

Video z pobytu v Bukit Lawang uvidíte zde: https://bit.ly/2ZG4Kkz