Dan Přibáň by řekl, že Indové. Já v Indii nebyla a tak nemůžu posoudit (i když tomu věřím). V mém žebříčku otravnosti ode dneška vedou Indonésané. Lépe řečeno Indonésané na Sumatře. Nemůžu tam zahrnout všechny Indonésany, protože třeba na Bali jsem tuto zkušenost neměla.
Čím mě tedy místní lidé tak vytáčí, že jsem je zařadila na první místo v žebříčku otravnosti?
Dnes mě čekal přejezd z údolí Harau do Bukittinggi, kde jsem měla strávit jednu noc a další den se autobusem přesunout opět do regionu severní Sumatry do přístavního města Sibolga. Tam jsem pak měla sednout na noční trajekt na ostrov Nias.
Město Bukittinggi si mnozí turisté volí jako základnu pro výlety třeba k jezeru Maninjau nebo do údolí Harau. Údajně je to dobré místo pro takové výlety. Já musím ale konstatovat, že jsem moc ráda, že jsem jej jako základnu neměla a strávila čas přímo u jezera a v údolí. Bukittinggi je sice určitým způsobem pěkné město s několika zajímavostmi, ale je dostatečně velké na to, aby jste tu zažili dopravní chaoz. Místní autobusové nádraží, dá-li se tak ta nepřehledná tržnice nazvat, je totální chaoz.
Ale abych nepředbíhala. Vstala jsem o půl osmé. Snídani jsem měla s majitelem bungalovu domluvenou na osmou. Přinesl mi nasi goreng a vodní meloun. Obloha byla mírně zatažená. Protože jsem chtěla stihnout v Bukittinggi navštívit panoramatický park s výhledem na kaňon a japonské tunely, a v podle informace z recepce hotelu neměl být problém se ubytovat před oficiálním časem check-inu, rozhodla jsem se vyrazit na cestu po deváté. Cesta do Bukkittingi trvá zhruba hodinu a půl. Majitel bungalowu mě na motorce odvezl do Sarimalaku na autobusové nádraží. Miniautobus již byl skoro plný. Jízdné 20 tisíc.
Do Bukittinggi jsem dorazila před jedenáctou. Chvíli jsem na rušném tržišti marně hledala nějaký ojek, který by mě odvezl na ubytování. Zde to fungovalo jinak. Jako veřejná doprava zde slouží červené minivany. Měla jsem štěstí, ten, co u mě zastavil, jel požadovaným směrem. Z 5 tisíc mě dovezl k odbočce na ulici, kde stál Platinum Budget hotel. Kromě něj je tu i několik dalších hotelů. A taky mešita, což znamenalo brzký ranní budíček v podání svolávání muezína k modlitbě.
Došla jsem na recepci s očekávalním, že budu hned ubytovaná, ale mladý recepční ki řekl, že z mého pokoje se ještě neodhlásil předchozí host a že se můžu ubytovat od jedné. No dobře, zbývala hodina a půl. Nechala jsem velký batoh na recepci a předtím, než jsem se vydala na obhlídku blízkého okolí, jsem se zeptala na to, jestli již mají informaci o možném autobusu mířícím další den do Sibolgy. Již během rezervování pokoje jsem přes booking vznesla tento dotaz, protože jsem sice tušila, že by z Bukittinggi mohlo něco jet, ale neměla jsem čas na objíždění města a hledání společnosti, která tam jezdí. Mladík na recepci mi řekl, že to mi řekne jeho šéf odpoledne.
Vydala jsem se tedy omrknout zdejší dominantu - hodinovou věž, která stojí na náměstí o pár ulic dál. Je to jeden ze symbolů města. Sotva jsem přešla blízkou ulici, ochytila mě skupinka studnetek s dotazníkem. Prý si chtějí procvičit angličtinu. Zatímco jedna předčitala otázky, jiná to natáčela na mobil. Otázky typu odkud jsem, co si myslím o Indonésanech a pod. A pak následovala společná fotka. Taky jsem si je vyfotila.
Ušla jsem asi padesát metrů na ono náměstí a oslovila mě další skupinka studentek, zda jestli mám čas. Řekla jsem jim, že jsem zrovna jeden dotazník vyplňovala a šla dál. Na náměstí se shromažďovali lidé. Byla neděle a to mají Indonésané volno. Zdálo se, že toto náměstí kolem oné hodinové věže je centrem setkání všech. Na jedné straně náměstí stojí nákupní centrum, z druhé strany parčík.
Měla jsem vygooglovanou dopravní společnost, která údajně jezdí do Sibolgy a snažila jsem se najít její kancelář, která podle googlu měla být někde u náměstí. Mohe hledání ale bylo marné. Po poledni jsem zapadla na oběd do Pizza Hut. Špagety s boloňskou omáčkou docela ušly. Hlavně, že to nepálilo a nebylo smažené jako místní pokrmy.
V jednu jsem se vrátila na hotel. Pokoj byl již připravený. Zaplatila jsem za jednu noc a předtím, než jsem se vydala nahoru ubytovat se, objevil se ve dveřích majitel hotelu. Informace, kterou mi dal ohledně dopravy do Sibolgy, mě nepotěšila. Myslela jsem, že nějaký autobus pojede další den brzy ráno, abych byla v přístavu do večera a stihla trajekt. Jenže sdílené sedmimístné auto, které tam další den mělo jet, vyjíždělo až v pět odpoledne. Do Sibolgy bych tak dorazila přespříští ráno v osm a musela bych celý den čekat až do večera na trajekt. A Sibolga prý není moc zajímavé a přívětivé město. Co bych tam celý den dělala? Navíc bych tak přišla o dva dny. A to se mi vážně nezamlouvalo.
Proto jsem musela zvolit plán B - letadlo. Sice je to dražší varianta, ale ušetří mi sva dny a také nepohodlné cestování 14 hodin v autě po silnici plné zatáček.
Takže jsem na pokoji zadala do vyhledávače let z Padangu do Gunung Sitoli a nabízenou letenku s Lion Air za 64 € koupila. Opět jsem musela počítat s dodatečným kupováním odbavovaného zavazadla. Napsala jsem přes Facebook do hostelu Salty dog, s jehož majitelem jsem byla v kontaktu již dříve a sdělila, že se plán změnil a přijedu již zítra a zda mě může někdo vyzvednot na letišti. Nebyl problém. Sešla jsem tedy k obchodu se starožitnostmi, který majitel hotelu také vlastnil a sdělila mu moje rozhodnutí a dohodla se s ním na transportu na letiště. Zprostředkovatelská cena 80 tisíc s tím, že mě vyzvednou o půl osmé a za dvě a půl hodiny bych měla být na letišti. Ideální. Spokojeně jsem se vydala k panoramatickému parku, který je na útesu nad kaňonem Sianok. Kaňonem jsem projížděla již během cesty z Maninjau. Nyní jsem jej měla mít jako na dlani. Vstupné pro cizince do parku je 20 tisíc. V parku jsou pak tunely, které tu ve 40.letech vyhloubili Japonci, kteří Sumatru (stejně jako další země JV Asie) okupovali.
Kontrolor vstupenek obdivoval moje tetování na ruce a ukazoval mi svoje. Park byl plný lidí. Rodinky, párečky i skupinky mladých. Vydala jsem se k vyhlídce a po pár metrech mě zastavil jeden tatínek a jestli si s jeho dítky udělám selfie. O.K. Focení skončilo a přiblížil se další tatínek. Další rodina chtěla mít fotku s turistkou.
Ani jsem nedošla k vyhlídce a už jsem za sebou slyšela šeptání, jak se dva mladíci radili, jak se anglicky žádá o foto. Ach jo. Dokud to šlo, soustředila jsem se na okolní krajinu, ale jak jsem se otočila, stála tam skupinka a s očekáváním se týpek zeptal: “Hello, miss. Foto?” Ne zrovna nadšně jsem svolila. Během toho, jak se štelovali a fotili na více mobilů, začaly se z okolí přibližovat další skupinky studentů a lidí. V očích zájem a nadšení, že by mohli mít fotku s cizinkou. Ten pohled na přibližující se masu byl svým způsobem děsivý. Rozhodně jsem nechtěla být centrem takové pozornosti a fotit se s tolika cizími lidmi. Když se vedle mě šteloval do pózy další mladík, řekla jsem, že je to poslední fotka a jakmile fotku udělali, rychle jsem zamířila mimo davy. Po cestě ke stánkům se suvenýry mě oslovil další tatínek. Řekla jsem jen “Sorry” a zakroutila hlavou a šla dál. Ve stáncích prodávali oblečení a různé cetky. Obešla jsem areál a vrátila se ke vchodu do podzemních tunelů. Dolů vedla spousta schodů. V podzemí pak byly vyhloubeny možná desítky tunelů seskupených do dvou bloků. Jeden tunel vedl až k silnici mířící do údolí kaňonu. Na povrch jsem se ale vrátila stejnou cestou.
Vydala jsem se z parku zpět na hlavní náměstí. Bylo tu teď mnohem více lidí. Vypadalo to, jako by zde měla probíhat nějaká kulturní akce. Zamířila jsem na obhlídku nákupního centra. Vyjela do druhého patra, kde mezi obchody s oblečením probíhal hlučný výprodej. Tu se za mnou objevila skupinka studentů s papírem. Šli za mnou zřejmě již z náměstí. Chtěli po mě podpis. Zeptala jsem se, k čemu chtějí můj podpis a bylo mi řečeno, že mají za úkol “hunting tourist” (lovit turisty)...Tak ten výraz přesně vystihoval, jak jsem se dnes v Bukittinggi cítila. Jako lovná zvěř. Žádné jiné zahraniční turisty jsem zde dnes nepotkala a tak jsem byla jako pěst na oko. Když jsem se se studenty opět vyfotila, nechali mě být. A já zamířila z nákupního centra ven. Po cestě jsem objevila malou pekárnu, kde se specializovali na tzv.roti - sladkou bulku s kávovou krustou. Nechala jsem se zlákat a koupila si jednu a jednu čokoládovou napolitanu k tomu.
Pi cestě na hotel jsem ještě sehnala láhev vody a z cesty si koupila i půl kila mangosteemů a kilo bubulí dukuh.
Nechtělo se mi dál pochodovat po městě a čelit dalším selfíčkářům a tak jsem se vrátila na pokoj. Snědla tam onu bulku a pár mangosteenů.
Po šesté hodině, když se pomalu smrákalo, jsem se odvážila vyjít do ulic, abych se navečeřela. V nedaleké restauraci jsem si dala kuřecí gordon blue. Dnes jsem se typickým indonéským pokrmům vyhýbala. Ulice se plnila stánky s jídlem.
Po návratu na pokoj jsem si sbalila věci a šla spát. Čekalo mě brzké vstávání. Na den jsem se tak nedobrovolně stala celebritou. Nedovedu si představit, že bych takovému zájmu měla čelit každý den.
Žádné komentáře:
Okomentovat