Spalo se celkem dobře. Vzbudila jsem se kolem půl osmé do slunečného dne. Podle předpovědi dnes mělo být pěkné polojasné počasí. Na následující den mi aplikace v mobilu hlásila možné odpolední přeháňky. A tak byl plán jasný - vydat se na kopec Puncak Lawang, ze kterého jsou prý úchvatné vyhlídky na jezero.
Protože bylo tak brzy ráno a já nevěděla, zda již dostanu nějakou snídani, rozhodla jsem se vydat na krátkou procházku vesnicí směrem k případné odbočce k vodopádu. Ten se ukrývá v lese asi kilometr od ubytování a teoreticky tam lze snadno dojít.
Šla jsem po hlavní silnici severním směrem a prohlížela si dřevěné domky. Vesnice se pomalu probouzela. Ve stáncích u silnice nabízeli sušené ryby, na plachtě na zemi sušili hřebíček, badyán a další koření, které se tu v okolí pěstuje (a které mi pak kuchaři v restauraci cpali do polévek). Minula jsem i několik kuriózních minibenzínek s jedním, nebo dvěma válci s měrkou s benzínem. Jeden druh je žlutý a druhý zelený.
Takovéto čerpací ministanice jsou opravdu všude kvůli množství motorkářů. Klasické velké benzínky jsou jen ve městech. U jednoho stánku se sušenými rybami se zastavil pouliční prodavač saté se svým pojízdným vozíkem. Zaujalo mě to a vyzkoušela jsem jednu porci. Saté s jakýmisi knedlíčky a omáčnou, která mírně pálila, mě moc nezaujalo.
Došla jsem k mešitě a pak se vrátila nazpět na ubytování. Do kopců vedly dvě cesty, které by mohly být přístupem k vodopádu. Dnes jsem ale již nechtěla zjišťovat, kterou se vydat. Vodopád jsem si nechala na zítřek.
Zpět na ubytování jsem posnídala palačinku s banánem a čaj s mlékem (kondenzovaným) a požádala o půjčení motorky. Týpek měl k dispozici jednu. Jedno zrcátko chybělo a vypadala trochu vyglajdaně, ale jinak se zdálo, že pojede dobře (a taky že jo). Týpek z recepce mi dal radu, ať po cestě serpentinami z údolí na vrchol kopců, před každou zatáčkou zatroubím. A ať jedu pomalu a opatrně.
Vesnice Maninjau ležící u stejnojmenného jezera, stojí na "hlavním" tahu do místního provinčního města Bukittinggi. Aby se člověk do zhruba 16 km vzdáleného města dostal, musí nejprve překonat serpentiny se 44 prudkými zatáčkami, které vedou od jezera nahoru na vrchol kráteru. Tyto serpentiny jsou jednou z rarit západní Sumatry a Jack je zahrnul do atrakcí, které zájemcům ukazuje během drahých tour. Já jsem se pomalu vydala vesnicí na odbočku a pak vyrazila nahoru.
Téměř u všech zatáček je umístěné zrcadlo, takže jsem viděla, zda z vrchu přijíždí nějaké auto. A to troubení před zatáčkou tu provozoval každý. Je to upozornění pro toho druhého. Když jsem viděla, že z vrchu něco jede, zvláště nějaké auto, zastavila jsem před zatáčkou, počkala, až sjede a pokračovala nahoru. Musím říct, že motorka velmi dobře reagovala a dobře se s ní vytáčelo. Jak jsem stoupala, začínaly se stromy a vegetace rozestupovat a postupně se nabízely výhledy na okolní jezerní krajinu. Zartavila jsem asi na 18.zatáčce u jednoho warungu, vyfotila si výhled a pokračovala dál. Kromě zrcadel u zatáček stojí i cedule s číslem zatáčky (kelok). Za 32.zatáčkou jsem musela zastavit u silnice. Pode mnou se objevilo tak nádherné panorama rýžových polí a tradičního domu s prohnutou třechou, že jsem to prostě chtěla mít nafocené. Je to jeden z těch ikonických záběrů, které možná objevíte turistických průvodcích o jezeře Maninjau.
Vyjela jsem až nahoru do vesnice, kde u silnice prodávali žluto-zelené dýně. Natankovala do plna u jedné minipumpy, kterou obsluhovala místní majitelka domu. A pak odbočila směr kopec Puncak Lanawang. Silnička byla v dobrém stavu, i když byla užší. Kopec s vyhlídkou byl od vesnice vzdálený asi 5 km. Než jsem k němu dojela, odbočila jsem k rekreačnímu Lawang Adventure Parku. Je to jedno z těch míst, která se v neděli zaplní lokály. Dnes tu po ránu skoro nikdo nebyl. Zaplatila jsem vstupné 20 tisíc a šla na prohlídku. Nejprve jsem se prošla malým Hobitínem, který tu ve svahu vybudovaly. Tři malé domky zasazené v travnatém svahu neonově zářily. Kolem byla spousta květin. Další atrakcí je bambusová "loď" čnící ze svahu nad údolí. Je to místo na pořizování selfie.
Výhled na jezero je odtud perfektní. Slunce svítilo a byl mírný opar. Pod sebou jsem viděla na břehu jezera rybářské vesnice.
Ve stánku s občerstvením jsem si s sebou koupila obalovaný smažený banán a pokračovala na motorce k vyhlídce Puncak Lawang, kterou jsem mohla vidět již z tohoto sumaterského Hobitína. Na kopci byl umístěn název.
Silnička vedla kolem kávových políček. Pod kopcem stojí vesnička a osbočka nahoru byla nepřehlédnutelná. Po cestě jsem míjela jakousi boudu s nějakými cenami. Bylo to ale v indonéštině a nikdo mě nestavil. Dojela jsem na parkovište v lese, kde stálo několik budov a vypadalo to, že se tu staví nějaké další zábavní centrum pro víkendové návštěvníky.
Nikdo po mě žádné vstupné nechtěl. Vystoupala jsem nahoru na vyhlídku, kde se procházelo několik skupinek místních. Výhledy na okolí byly horší, než v Hobitíně. Během procházení mě oslovily asi dvě skupinky s žádostí o fotku. Zase se ze mě stávala atrakce. Sedla jsem si na lavičku s tím, že poobědvám ony smažené banány. Přišel další s žádostí o fotku. Trochu mě tím štvali. Dojedla jsem a protože mě zdejší atrakce typu canopy nezajímaly, vydala jsem se dolů. Místo toho, abych se k jezeru vrátila stejnou cestou serpentinami, rozhodla jsem se udělat si okruh. V mapě byla vidět nějaká cesta vedoucí od kopce dál směrem na sever na další vyhlídku, která pak klesala dolů do údolí k jezeru.
Jenže jsem se trochu špatně zorientovala v cestách, nevšimla si správné odbočky a v domění, že je to ta "hlavní" silnice, co mě dovedla pod vyhlídku, jsem jela dál "na sever". Až když jsem se dostala do vesnice Lawang, kde jsem objevila pár pěkných tradičních domů a později i tržnici a odbočku na další hlavní tah, mi došlo, že asi nejedu správně. Takhle bych se dostala do Bukittinggi. Takže jsem to otočila, znovu mrkla do mapy a vrátila se pod kopec. Odbočila ke kopci s tím, že těsně pod zatáčkou nahoru k parkovišti musí být v pravo odbočka na onu cestu vedoucí kolem kopce směrem zpět do údolí kaldery. Než jsem tam ale vyjela, zastavili mě u přístřešku s oněmi cenami a že jestli jedu na vyhlídku, musím zaplatit 20 tisíc rupií za vstup.
Já věděla, že to nebylo jen tak. Výběrčímu vstupného jsem ale řekla, že nahoru nejedu, že jedu na odbočku a mohla jsem dál. Odbočka byla kamenitá a i když se po pár metrech změnila na úzkou betonovou, bylo mi jasné, že to rozhodně nebude žádná hlavní cesta, spíše taková polňačka. Na mnoha místech byla cesta rozbitá. Musela jsem jet pomalu. Na odbočce se za mě pověsil nějaký místní, který mě sledoval až k vyhlídce Green View nějakého guesthousu. Když jsem mu ale řekla, že mě ta vyhlídka nezajímá, dál za mnou nepokračoval. Zřejmě další výběrčí poplatku ta pohled do krajiny.
Cesta postupně začala klesat po svahu dolů. Mírné klesání se změnilo v prudší se serpentinami. Brzdy naštěstí jakž takž fungovaly. Ten největší sešup mě dovedl k malé vesnici Buayn Lawang s nádhernými mešitami Masjid Al Muttaquin. Panorama bylo úchvatné. Projela jsem další osadou a vyhoupla se na vyhlídku Bukik Sakura, na které stojí velký rudý nápis a srdce pro selfíčkáře. Bylo po druhé hodině a slunce stálo naproti. Opar byl větší a tak pohled na jezero nebyl nejlepší, i když vyhlídka to mohla být skvělá. Dostal se nahoru ale mohli jen ti na motorce.
Z vyhlídky cesta opět začala klesat do další osady, kde se stočila směrem dolů. Klesání bylo strmější a silnička ve špatném stavu s kameny. Za vesnicí se za mnou objevil na motorce mladík a volal na mě "Foto?". To jako fakt? Cvok. Měla jsem oči na stopkách, soustředila se na silnici a dávala pozor, abych se nevymlela a blbec chtěl společnou fotku. Pořád se mě držel a indonésky něco mlel o "foto" a "sakura". Nevěnovala jsem mu pozornost, ale to tůrování jeho motorky těsně za mnou mě vytáčela. Vážně si myslel, že mám zájem zastavit a udělat si s nějakým týpkem fotku?
"I don't understand!" zakřičela jsem anglicky, že nerozumím. Tím jsem se jej naštěstí zbavila. Už mě dál dolů nenásledoval.
Poslední úsek cesty předtím, než jsem vyjela ze zalesněné oblasti, byl docela rozbitý kvůli sesuvům půdy. Za ním jsem se napojila na slušnou silnici vedoucí krajinou rýžových políček do vesnice Baru stojící na břehu jezera. Teď už byla cesta v pohodě. Vydala jsem se nazpět do Maninjau. Po cestě si ve stánku, kde z ovoce vymačkávali čerstvé džusy, koupila jablko a dragon fruit. Bylo to jediné místo, kde nějaké ovoce měli. Ovocné trhy jsem tu nikde zatím neviděla.
Protože byly tři hodiny, rozhodla jsem se prozkoumat i okolí na jih od vesnice Maninjau. Projela jsem jí a zamířila směr jakési muzeum, které podle směrovky bylo vzdálené asi 9 km. Po cestě jsem si fotila krajinu rýžových políček. Ve vesnici Sungai Batang nedaleko muzea stojí pěkné tradiční domy.
Samotné muzeum Rumah Kelahiran Buya Hamka, jak jsem zjistila, je věnované nějakému místnímu významnému spisovateli, který v tomto tradičním domě žil. Zřejmě. Každopádně můj příjezd vzbudil zájem mezi místími, kteří u jezera postávali. Začali se vyptávat svou slabou angličtinou, odkud jsem, kde jsem ubytovaná a podobně. Prodavačka knih u stánku si myslela, že budu mít zájem o nějaké dílo onoho umělce. Vše bylo jen v indonéštině.
Zběžně jsem si prohlédla interiér domu s fotografiemi, nábytkem a osobními věcmi včetně psacího stroje onoho umělce, do kasičky vhodila 5 tisíc rupií a vydala se nazpět do Maninjau.
V dalším stánku čerstvými džusy jsem si koupila celý ananas, který jsem po návratu na ubytování snědla v altánku na břehu jezera.
Západ slunce nad jezerem byl nádherný. Obloha se zbarvila do krvava. K večeři jsem si dala řajčatovou polévku a pokrm z hovězího s rýží. Nebylo to špatné.
Žádné komentáře:
Okomentovat