Jezero Toba: Návštěva batackých vesnic a hledání vodopádu na ostrově Samosir

Vzbudila jsem se v osm. Dnes jsem chtěla vyrazit na prohlídku batackého muzea ve vesnici Simanindo, kde v 10:30 probíhá tradiční batacký tanec. Vesnice stojí asi 17 km severně od Tuk-Tuku a nejprve jsem si potřebovala někde půjčit motorku.
K snídani jsem si v restauraci homestaye dala palačinku s mixem ovoce a zázvorový čaj. Ten čaj byl příšerný. Nedal se pít. Snad do půlky skleničky byl nastrouhaný zázvor.
Motorku jsem sehnala velmi rychle. Vydala jsem se po silnici za zatáčku k jedné restauraci, kde jsem včera zahlédla inzerát a nově vypadající skútry. Ještě jsem tam nedošla a zavolala na mě paní z protějšího warungu, jestli chci motorku. Zeptala jsem se za kolik. Prý za 100 tísíc na den s plnou nádrží. 100 tisíc je běžná cena a ta plná nádrž příjemný bonus. Zajímalo mě, kolik bude chtít za třídenní půjčení.

Prý 300 tisíc. Mohla jsem zkusit trochu smlouvat, ale nechala jsem to tak. Prohlédla jsem si skútr. Občas nějaký šrám a jedno zpětné zrcátko chybělo, ale vypadalo to, že jinak je v dobrém stavu. Tedy kromě sedla, které nešlo zacvaknout. Prostě se bez klíče otevřelo a zavřelo. Helma dovnitř vlezla v pohodě.
Majitelka skútru zajela k nedaleké benzínce natankovat plnou nádrž a když se vrátila, zajímalo ji jen, kde bydlím a jestli jsem již na skútru někdy jezdila. Zřejmě tu má zkušenosti s naprostými nováčky. Dohodly jsme se, že si skútr přijde vyzvednout v sobotu v šest odpoledne přímo na moje ubytování v Bagus Bay Homestay. Zaplatila jsem celou částku a vydala se na projížďku po ostrově.

Nejprve jsem se musela dostat z poloostrova na hlavní silnici vedoucí kolem ostrova Samosir a poté pokračovala směrem na sever do vesnice Simanindo. Bylo po půl deváté. Hlavní tah byl široký a povrch silnice ve velmi dobrém stavu. Toto byla snad ta nejlepší silnice na celé Sumatře. Za to jistě Samosir vděčí turistickému zájmu.
Během jízdy jsem míjela množství zajímavých batackých hrobek stojících v polích i na vyvíšených kopečcích. V některých vesnicích, kterými jsem projížděla, stále ještě stojí několik tradičních dřevěných batackých domů a prohnutou střechou.

Do Simaninda jsem dojela okolo čtvrt na deset. Zaparkovala jsem před pokladnou muzea. Muzeum, nebo lépe řečeno batacký skanzen, se oficiálně otvírá v deset hodin. Na tabuli u pokladny je uvedená i doba, kdy probíhá batacký tanec. Od pondělí do soboty je to v 10:30 a v 11:30 a v neděli v 11:45. Vstupenku do areálu jsem dostala hned. I když ještě nebyla oficiální otevírací doba. V košíčcích na pokladně ležely informační letáky k jednotlivým tancům a to v několika jazycích. Vstupné zahrnující tradiční tanec stálo 100 tisíc rupií. Vzala jsem si ten ve španělštině.
Hned za pokladnou stojí dům, který je nyní muzeem. Mezi vystavenými exponáty byly tradiční látky, sošky, hudební nástroje, zbraně i fotky královské rodiny, která v této vesnici předtím, než se stala muzeem, žila.

U cesty do areálu, kde probíhá batacký tanec, a kde stojí původní domy, stojí několik tradičních hrobek dekorovaných černo-červeno-bílými ornamenty. Mezi hrobkami je i ta královská.
Když jsem vešla na uzavřené prostranství původní vesnice, byla jsem tam sama. Kromě královského domu, na jehož horní terase jsou umístěné bubny, tak tu stojí i třeba přístřešek na roztloukání rýže. Mezi dvěma řadami domů bylo rozlehlé prostranství a uprostřed něj rostl stromek. Blíže vstupní bráně pak dvoumetrový dřevěný totem. Ve stínu u prvního domu byl uvázaný vodní buvol.

I když to nejprve vypadalo, že budu na batackém představení jediným divákem, před začátkem přišly ještě dvě skupinky turistů. Sedla jsem si do stínu jednoho z domů a pozorovala představení. Tance se týkaly běžného života místních lidí, který se točil kolem farmaření. Z terasy královského domu hráli hudebníci. Skupinka asi deseti umělců pak předváděla jednotlivé tance. Součástí byl i vodní buvol, kterého na začátku přivázali ke stromku. Celkem umělci předvedli 11 tanců. Součástí byl i společný tanec s umělci. Dostala jsem čelenku a šerpu. Na hlavu jsem si pak měla posadil ošatku naplněnou rýží a obilím. Na rozdíl od dvou dalších žen, se mi podařilo ji na hlavě udžet. Tanec byl podobný tomu, který jsem absolvovala včera na ubytování. Součástí bylo i zdravení se zvoláním "Horas", což v batacké kultuře znamená "Vítej", "Bůh ti žehnej".

Poslední tanec pak byl předváděný pomocí loutky. Na závěr umělci očekávali příspěvky. To mi přišlo trochu zvláštní vzhledem k tomu, že se již platí na pokladně za zhlédnutí představení. Jejich nastrčená kolegyně šla dát do talířku peníze, aby nám turistům naznačila, že se očekává příspěvek. Ok, vytáhla jsem ještě desítku a vhodila jim to do talířku. Poté mě s umělci vyfotili a nastal čas odchodu. Vlezla jsem ještě do udržované zahrady s malou kavárnou a množstvím dekorativních předmětů, které byly na prodej. V domku v holandském stylu jsem si prohlédla výzdobu a odebrala se k břehu jezera.
Bylo půl dvanácté, když jsem se vracela nazpět. Po cestě do Tuk-Tuku jsem se několikrát zastavila na focení zdejší krajiny a batackých hrobek.
Dojela jsem do vesnice Ambarita, která sousedí s Tuk-Tukem. Zaujalo mě dění u hlavní silnice. V tržnici se konal trh. Toho jsem využila a vydala se na čumendu. A chtěla si koupit nějaké ovoce. Prošla jsem se kolem stánků s oblečením dozadní sekce ovoce a zeleniny. Minula jsem prodejce batacké kávy, která se pěstuje na ostrově Samosir.

U jednoho prodejce jsem si koupila jedno dragon fruit a nechala se zlákat na jakési bobule. Trochu podobné dukuhu, ale chuťově jiné. Více kyselé. U jiného stánku jsem pak koupila půl kila mangosteenu. Hojně se zde také prodávaly jakési hnědé plody pocházející možná z nějakého druhu palmy. Zeptala jsem se prodejce, co to je. Prý to jedí třeba s rýží.
Na zemi stařenka prodávala bylinky a také houby. Zřejmě to byly ony "magic mushrooms" neboli kouzelné houbičky, které se na ostrově Samosir běžně prodávají a nabízí se třeba smoothie z magických houbiček. Už na Niasu mi Janis s Cheetou vyprávěli o jejich zkušenosti s houbičkami. Podle vyprávění jsem uznala, že to nebude nic pro mě.

Ovoce jsem si nechávala až na pokoj. Měla jsem hlad a u vchodu do tržnice stály dva stánky s jídlem. V jednom stánku dva kluci prodávali bakso - nudlovou polévku s knedlíčky, kterou jsem ochutnala již na Filipínách. Tam mi chutnala. Požádala jsem o polévku bez chilli. Jeden kluk svařil nudle ve vodě, nasypal je do umělohmotné misky a druhý je zalil polévkou a dodal knedlíčky a ingredience. Sedla jsem si na stoličku u stánku a jako ostatní pomalu jedla horkou polévku. I bez toho chilli byla docela ostrá díky pepři a česneku. Byla ale dobrá a zasytila. Cena 10 tisíc.
Naproti tržnici na druhé straně silnice jsem si prohlédla velký batacký dům. Vedle něj stojí na sloupech batacká hrobka.

Dojela jsem zpět do Tuk-Tuku a zahnula po silnici na druhou stranu poloostrova a tamtudy se vrátila nazpět do Ambarity. Mým dalším cílem byla památka Kings Stonechair, neboli královské kamenné křeslo. Po cestě jsem se zastavila na vyhlídce na jezero. Dnes byl krásný slunečný den a bylo docela teplo.
Zaparkovala jsem u zdi, kterou je obehnaná malá vesnice Huta Siallagan s oním archeologickým a etnickým unikátem. Vstup dovnitř vesnice, kde před staletími vládl legendární král Siallagan chrání dvě kamenné sochy. Kamenné sochy jsou součástí zdejší kultury. Zaplatila jsem vstupné 10 tisíc a odmítla průvodce. Zamířila jsem k oněm kamenným sedačkám stojícím ve stínu starého posvátného stromu. Kruh z kamenne vytesaných židlí s kulatým stolem uprostřed zřejmě sloužil jako soudní síň, kde král a vesničané rozhodovali o osudu vězně nebo zajatého nepřítele. A zřejmě zde i lidé přicházeli o hlavu.

Pod terasou sousedního batackého domu byla umístěna maketa vězně čekajícího na soud. Na svahu nad vesnicí stojí hrobka zřejmě onoho krále. Vesnička je dnes živým muzeem. Prohlédla jsem si interiér jednoho z domů. Uprostřed se táhla kuchyně. V okolních domech stále žijí potomci královské rodiny a bataků, kteří zde žili po staletí.
Zamířila jsem omrknout uličku se suvenýry. Hned mě začaly přemlouvat dvě prodejkyně, ať si něco koupím. Žádné suvenýry jsem zatím neměla a zajímala mě cena. Podařilo se mi usmlouvat dvě dřevěné sošky za slušnou cenu. Poté jsem si ještě koupila malý totem na zeď. Jedním z typických suvenýrů, které tu nabízejí, je i batacký kalendář - na vyřezávaném domečku zavěšených dvanáct dřevěných dřívek se symboly. Protože jsem ale netušila, jak kalendář funguje, nezajímal mě. Každopádně jsem zjistila, že se dá dost slušně smlouvat.

Pak jsem vyrazila na motorce na okružní jízdu poloostrovem a vesnicí Tuk-Tuk. Tuk-Tuk žije hlavně z turismu a převažují zde různé hotely a penziony a obchůdky se suvenýry. Zastavila jsem se na ubytování, abych si odložila nakoupené ovoce. Snědla jsem dragon fruit, vypila ledový čaj s citronem a vydala se najít vodopád. Na severní straně ostrova padá z vysokých útesů několik vodopádů. Jsou ale ukryté ve vegetaci. Podle mapy by ale nemělo být těžké ten nejbližší vodopád Simangade najít.
Podle aplikace jsem dojela k výchozí stezce na kraji lesa, nechala motorku u cesty a pěšky se vydala nahoru. Betonová cesta za chvíli skončila a přešla v lesní stezku. Postupně jsem se dostala přes oblast polí do hlubšího lesa. Čím výše jsem stoupala, tím strmější stezka začínala být. A tím větší vlhko panovalo. Brzy ze mě kapal pot. Později jsem musela i šplhat. Stezka najednou začala kopírovat okraj srázu údolí, kterým by v období dešťů tekl potok. Dostala jsem se nad hranici korun stromů a mohla vidět Tuk-Tuk. Nedaleko jsem slyšela šuštění větví. Poté jsem si všimla makaků pohybujících se nedaleko. Kolem stezky vedla i bílá roura, kterou místní odváděli vodu z vodopádu zřejmě na zavlažování políček. Ušla jsem ještě pár metrů a i když jsem slyšela padající vodu, rozhodla jsem se v jednom momentě dál nepokračovat. Podle toho potoka dole, který prakticky neexistoval, bylo jasné, že ten vodopád nebude nijak extra. Možná v době, kdy více prší. Znervózňoval mě ten sráz vedle dost úzké stezky, jejíž povrch byl občas dost vlhký. Nohy mi začínaly tuhnout nervozitou a nechtěla jsem riskovat, že by se třeba někde utrhl sráz a nebo by mi to podklouzlo. Takže jsem se vykašlala na vodopád a opatrně jsem se vydala na sestup nazpět.
Totálně zpocená jsem došla dolů k motorce. A protože ještě zbývaly asi dvě hodiny do západu slunce, vyrazila jsem na hlavní silnici a po ní směrem na jih najít jiný vodopád, který by měl být vidět přímo od silnice.
Jak silnice stoupala do kopců, byla čím dál větší zima. Asi po 20 minutách jsme dojela k vodopádu, který byl téměř vyschlý. Ze skály padaly doslova jen kapky. Ještě, že jsem se nedrápala k tomu v džungli. Opravdu by to němelo cenu. Zaplatila jsem hlídači malého parkoviště za odstavení motorky na dvě minuty a vydala se nazpět do Tuk-Tuku. Po cestě jsem se ještě zastavila ve vesnici Tomok, která je hlavním přístavem ostrova. Prohlédla jsem si přístav. Od prodejkyně manga jsem si koupila pár kousků a vyfotila si ji s těmi jejími kolečky. Prošla jsem se ještě tržnící se suvenýry, která vedla k batackému muzeu. Turistů tu bylo poskrovnu. Navíc již bylo pozdě odpoledne a někteří stánkaři to již balili.
Nazpět do Tuk-Tuku jsem se vrátila kolem šesté. K večeři jsem si dala rybí steak s hranolkama a salátem. Bylo to vynikající.