Přesun na ostrov Nias aneb Podařilo se mi vymámit peníze za zrušený let

Budík jsem nakonec nepotřebovala. Vzbudilo mě volání z nedaleké mešity. V sedm ráno jsem vystoupala na střešní terasu, kde se podávala snídaně. Majitel hotelu mi připravil nasi goreng. Svítilo slunce a obloha byla vymetená tak, že byly krásně vidět vrcholky nedalekých sopek Merapi a Sinngalang.
Před půl osmou mě vyzvedl řidič osmimístného auta. Po cestě jsme vyzvedli další cestující a zamířili na letiště v Padangu. Cesta ubíhala rychle. Po dvou a půl hodinách jsem vešla do odletové haly malého letiště. A protože jsem mohla dát batoh k odbavení a tím i doplatit cenu za jeho připojení k letence až od dvanácté hodiny, šla jsem zkusit štěstí k přepážce Sriwijaya air a konečně snad z nich dostat ty peníze za zrušený let (viz: http://katka-na-cestach.blogspot.com/2020/02/celodenni-presun-ze-severni-na-zapadni.html ).
Než jsem slečně u okýnka malého kamrlíku letecké společnosti Sriwijaya air, který sousedil s kamrlíky ostatních leteckých společností, začala vysvětlovat situaci, raději jsem se nejprve ubezpečila, že rozumí anglicky.

Těsně před přistáním

Předzahrádka hostelu Salty Dog

Prý jo. Super. První překážka překonána a předejito případné následné zapírání zaměstnankyně společnosti ve stylu jejích kolegyň v Medanu. Takže jsem vysvětlila situaci, ukázala rezervační kód a jméno. Slečna si to vyťukala v počítači, vytiskla fakturu a pak mi ukazujíc plnou částku, kterou by mi měla vrátit řekla, že bohužel u sebe nemá hotovost a jestli mám indonéský účet, kam by to mohla poslat. První moje myšlenka: "No co je tohle zase za kravinu?! Si ze mě dělá srandu. Vedlejší kamrlíky společností slouží i jako pokladna, kde se doplácí za nadbytečná zavazadla. K čemu je teda ten její kamrlík?
Pak se mě snažila nasměrovat na nějakou pobočku. To jsem jí ale řekla, že teď letím na Nias a ani do Padangu, ani do centra Medanu se nedostanu. A jestli mi to tedy nemůžou vrátit online na kartu, kterou jsem tu letenku platila. Všude v Evropě to jde. Nechápu, co tu mají za problém. Slečna někam volala. Do kamrlíku došel její kolega a něco si říkali. Pak se její kolega znovu zeptal, zda mám indonéský účet a nebo nějakého známého, kterému by to mohli poslat. Když zjistil, že ne, vytáhl další zaměstanec, který tam došel, obálku s penězi, odpočílal celou částku včetně pojištění letenky a já nakonec přece jen dostala svoje peníze za zrušený let. Takže poučení z celé situace: 1) Už nikdy více se Sriwijaya Air, protože s velkou pravděpodobností vám bude let zrušen. 2) Při jednání s jejími zaměstnanci je třeba trpělivost. A první se ujistit, že umí anglicky.
O 1,1 milionu rupií bohatší (obrazně, protože jsem letenku z Medanu do Padangu musela kupovat znovu s jinou společností) jsem spokojeně počkala na check-in, doplatila 341 tisíc rupií za odbavení 12 kg zavazadla a šla si počkat na odlet. Spousta cestujících, kteří čekali na let do Jakarty a jinam, měla roušky. A většinou také muslimské šátky. Jen u brány letu do Gunung Sitoli na ostrově Nias nikdo roušku neměl a ženy nenosily šátky. Niasané jsou totiž většinově křesťané. Následující týden mě čekal trochu jiný svět. Jiné etnikum. Jiné náboženství a jiná atmosféra.

Salty Dog Hostel

Niasané údajně na ostrov připluli z oblasti Tchajwanu a prý nemají příliš přátelskou povahu v porovnání se "sumaterskými" etniky. Na to jsem byla zvědavá. Stejně jako na jejich tradiční vesnice postavené tak, aby se dokázali bránit nejen nepřátelům, ale i častým zemětřesením. U ostrova Nias se země třese docela často. Posledních 14 dní před cestou do Asie jsem sledovala počty a sílu zemětřesení v celé oblasti Sumatry a u Niasu se jednou země zatřásla i v síle okolo 6 stupňů, což už je znát. Většina zemětřesení se ale pohybovala do stupně 3. Takže šance, že zde zažiju další zemětřesení, byla dost vysoká (první jsem pocítila v roce 2017 na Bali, kde se země zatřásla silou 6,4 stupňů. Viz: http://katka-na-cestach.blogspot.com/2017/03/moje-prvni-zemetreseni-skvele-surfovani.html ).

Můj relaxační koutek

Odlet na ostrov byl na čas. Malé letadlo bylo poloprázdné. Před půl třetí jsem přistála na malém letišti, kde jsem si vyzvedla zavazadlo. U východu na mě čekal řidič s mým jménem v mobilu. Počkali jsme na přílet dalšího letu zřejmě z Medanu, kterým přiletěla další cestující do Teluk Dalam. Řidič zároveň sloužil jako kurýr zboží, které si lidé na jižním pobřeží objednali.
Cesta na jih do oblasti přístavního města Teluk Dalam trvala přes dvě a půl hodiny. Zdejší krajina je hodně zelená. Projížděli jsme vesnicemi, které jsou novodobějšího data, než ty vesnice, které se ukrývají ve vnitrozemí a kde se dochovaly tradiční domy a množství megalitů.
Jako první řidič předal poštu a zboží v Teluk Dalam, vysadil paní, která se s ním celou cestu bavila tou jejich zvláštní niaskou řečí plnou souhlásek "f" "s" a hrdelního chrochtání v holandském stylu. Jejich řeč zní docela tvrdě.

Řidič mě dovezl do zátoky Baloho, která je na okraji Teluk Dalam. Právě zde stojí hostel Salty Dog, kde jsem plánovala zůstat až do příštího pondělí.
Přivítal mě majitel hostelu, Axel. Ukázal mi hostal, který začal vznikat před necelým rokem a na jeho vzhledu se podílejí dobrovolníci, kteří zde momentálně byli jedinými zahraničními turisty. Jejich náplní bylo farmaření na vzdálené ovocné farmě, natírání, stavění nábytku a podobně. Za pomoc s budováním hotelu zde měli ubytování zdarma.
Ve společné ložnici se třemi dvoupatrovými postelemi ve stylu kapsule, koupelnou, záchodem a klimatizací jsem měla připravenou mou postel. Byla jsem jediným platícím hostem (dobrovolníci byli nacpáni v jiné ložnici) a tak jsem měla po celou dobu ložnici jen pro sebe. Další klienty Axel očekával až koncem února.
Když jsem Axelovi sdělila svůj plán odjet další pondělí trajektem z Gunung Sitoli (hlavní město ostrova na severním pobřeží), navrhl mi, proč nezůstanu do úterka, kdy pluje trajekt z Teluk Dalam. Na internetu jsem si našla stránku jedné plavební společnosti, kde je uvedená jen sobota jako místo vyplutí do Sibolgy z Teluk Dalam. Zřejmě existuje i jiná společnost, která jezdí i v úterý. Takže nakonec se mi pobyt na ostrově Nias protáhne na 8 nocí.

Západ slunce nad zátokou Baloho

Rovnou jsem si řekla o půjčení skútru na celou dobu pobytu. V okolí hostelu totiž není žádný obchod ani dobrá restaurace a tak abych si mohla zajet nakoupit do města a samozřejmě, abych mohla objevovat krásy ostrova a snad i surfovat.
Bohužel zátoka Baloho je dost mělká a žádné vlny zde nejsou. Nejbližším a vyhlášeným surfařským spotem je zátoka Sorake vzdálená asi 12 km. Dnes již ale bylo pozdě na to, abych se tam jela podívat. Chtěla jsem si jen nakoupit nějaké základní potraviny jako instantní nudle, které bych povečeřela. A jelikož jsem dostala provizorní motorku bez zrcátek, kterou bylo třeba startovat nakopáváním startéru, nepřicházelo v úvahu, abych se vydávala na nějaké projížďky. V centru Teluk Dalam jsem objevila supermarket, nakoupila pár nudlí na přežití, radlera a nějaké chipsy. Poté mi místní kadeřník, u jehož krámu jsem parkovala, musel nastartovat skútr, protože to bylo nad mé síly. A já se vrátila rovnou na hostal.

Snídaně je v ceně ubytování a sestává z toustového chleba, vajíček a rajčete. A každý si snídani dělá sám. Dobrovolníci tu mají systém společných obědů, kdy se skládají na týden částkou 150 tisíc rupií a poté vždy někdo něco uvaří pro všechny. To mi přišlo jako fajn věc. Domluvila jsem se se Sarou, že mi z oběda něco nechají a já si to pak dám k večeři. Předpokládala jsem totiž, že budu přes poledne někde v trapu a budu jíst v lokálních občerstveních.
K večeru se do hostelu vrátil zbytek dobrovolníků, se kterými jsem se seznámila a pak se uvelebila v hamace na "mé" terase před pokojem a chvíli si četla. Axel mi pak přinesl klíčky od modrého skútru Honda, který jsem dostala na celou dobu k dispozici. Tento měl alespoň jedno zrcátko a startoval na první dobrou.
Hostel má příjemnou uvolněnou atmosféru. Součástí je i poloslepý pes Bantu, který roukousával všechny boty a sandále, které objevil (proto bylo jedno z prvních doporučení si všechny boty raději nechat na pokoji), kočka, která se cpe všude, kde je jídlo, a nově i malé asi týdenní kotě, které dobrovolníci našli někde v poli a teď jej vypiplávají.
To, že jsem měla celý klimatizovaný pokoj jen pro sebe, a to za zhruba 5 € na noc, bylo skvělé. Sprcha samozřejmě studená, ale to zde v tom tropickém podnebí vůbec nevadí.