Původně jsem chtěla jet navštívit královskou vesnici, ale Axel řekl, že tam další den můžeme s ostatními společně, že nám povypráví o zdejší kultuře a tradičních domech. Takže jsem se rozhodla zajet omrknout situaci na pláži Sorake, která patří k surfařsky nejvyhlášenějším. Je zde několik spotů, kde lze surfovat a také tu údajně půčují longboardy. Na Niasu je nyní mimosezóna. Nejen turistická, ale i surfařská, což znamená mnohem menší vlny než v letních měsících, tudíž ideální pro věčné začátečníky jako jsem já. Naposledy jsem surfovala před rokem na Srí Lance a tam to bylo super. ( viz: http://katka-na-cestach.blogspot.com/2019/02/surfing-in-weligama.html ).
Zde by mělo být na pláži Lagundri, která je ve stejné zátoce jako Sorake, ideální místo na procvičování. Hlavně díky tomu, že je zde písečné dno.
Zde by mělo být na pláži Lagundri, která je ve stejné zátoce jako Sorake, ideální místo na procvičování. Hlavně díky tomu, že je zde písečné dno.
Vydala jsem se tedy na cestu k 14 km vzdálené pláži. Po cestě jsem dotankovala doplna. Motorka Honda beat už měla to nejlepší za sebou, ale alespoň normálně startovala a měla pravé zrcátko. Ta včerejší projížďka do supermarketu na motorce bez zrcátek, která se pak musela nahazovat zadním startérem, byla peklo.
Překvapilo mě, jak je to daleko. Jela jsem docela dlouho. Na silnici je třeba dávat si pozor na případné díry a nerovnosti.
Projela jsem kolem pláže Lagundri a pokračovala k Sorake. Podle směrovky jsem zajela na pláž, nechala motorku u cesty a šla se projít. Vypadalo to, že je odliv. Část skalnatého břehu byla obnažená a vedl ní chodník. Hned kousek od břehu se lomily pěkné vlny. Ideální na učení se. Dopoledne v moři bylo jen pár surfařů. Vypadalo to dobře. Trochu mě mrzelo, že jsem si rovnou nevzala plavky a boty do vody, vydala jsem se ale na obhlídku a zjistit, kde a jaká prkna tu půčují. Přímo před surfarským spotem stojí dřevěná budova surf campu Hash & Family. Vypadá tak nějak nejkomerčněji. Z terasy na moře koukalo pár hostů, kteří popíjeli pivo. Vlezla jsem dovnitř se zeptat, zda půjčují prkna. Majitel ležel na sofá a pozoroval surfování v televizi. Ochotně mi ukázal prkna, která má k dispozici (měl slušnou zásobu včetně longboardu). Cena je prý 100 tisíc. Od Axela jsem věděla, že je možné teď mimo sezónu cenu uhrát na 50 tisíc.
Batoh jsem si mohla nechat v restauraci v rohu. Takže problém nebyl. Rozloučila jsem se a vydala se objevovat okolí. Na kopci nedaleko pláže jsem projela vesnicí, kde již ani žádný tradiční dům nestál a pokračovala dál po "hlavním" tahu směrem na sever. V plánu jsem měla navštívit další údajně dobře zachovalou a přístupnou tradiční vesnici - Hilisimaetano. Oproti očekávání, že budu muset hledat správné odbočky (kvůli tomu jsem si stáhla aplikaci maps.me, protože Nias zrovna není nijak extra zdokumentovaný mezi cestovateli), jsem zjistila, že k turisticky zajímavým místům odkazují žluté směrovky s údajem o vzdálenosti umístěné u hlavní silnice.
Během cesty k odbočce na Hilisimaetano silnice projížděla zelenou krajinou rýžových polí i jednou vesnicí, kde sice již převažovaly novější domy, které nahradily ty tradiční, ale tzv. jumping stone tu stále stál a na starých megalitech umístěných před domy lidé sušili prádlo.
Hilisimaetano stojí asi kilometr od hlavní silnice a příjezdová cesta byla v dobrém stavu. Zaparkovala jsem na kraji vesnice, kterou tvoří desítky původních domů poskládáných ve dvou řadách proti sobě. Ono prostranství mezi nimi je jakýmsi náměstím. Země je vydlážděná kameny a uprostřed vede chodníček. Na několika místech jsem v kamené dlažbě objevila vytesaný obrys zvířete jako je například delfín. Atmosféra ve vesnici byla poklidná. Samozřejmě jsem vzbudila zájem. Lidé na mě z oken mávali a děti se chtěly fotit. U "skokanského kamene" (jumping stone), který je součástí každé původní vesnice a který sloužil jako součást ceremonií, během nichž mladí muži dokazovali svou připravenost stát se bojovníkem tím, že 1,8 metrů vysokou kamennou hradbu přeskočili, jsem si postavila foťák na stativ a zapla samospoušť s tím, že si udělám "selfie". Děti, které kolem pobíhaly, to vzaly jako znamení a postavily se před foťák společně se mnou.
Prošla jsem se až na druhou stranu vesnice. Zde je oficiální vchod do vesnice. Ten se vyznačuje kamenným schodištěm, které obklopují kamenné sochy a různé obrazce. Dole pod schodištěm pak stál kostel. Další žluté směrovky odkazovaly na nějaká další místa, ke kterým vedla cesta. Já se ale vydala nazpět přes náměstí k motorce. Po cestě jsem se zastavovala a fotila zdejší megality.
Zastavila jsem se u domu, kde stála jakýsi kamenná lavička a stůl. Před dům vyšla postarší paní s prádlem v ruce. Usmívala se a něco mi říkala tou svou řečí a ukazovala na ony megality. A pak mi naznačila, že mám jít do domu. Bohužel jsem nerozumněla ani slovo. Anglicky tu neuměli. Přesto jsem ji následovala. Po dřevěných schodech jsem vystoupala do rozlehlé hlavní místnosti tradičního domu. Na stěnách byly vyřezané královské symboly znázorňující ženskou a mužskou linii. U stolu seděl starý usměvavý pán. Přivítal mě a začali mi ukazovat staré fotografie na stěnách. Na nich byl starý pán ještě za mlada v tradičním oděvu. Podle toho, co mi ukázali, jsem pochopila, že se zřejmě nacházím v královském domě. Každá vesnice má svého krále. Na starých fotografiích bylo i místní obyvatelstvo v tradičních oděvech válečníků. Brnění válečníků společně s helmami nyní visely na trámech u stropu. Kolem zdí stály kopí a několik obranných štítů.
Usadili mě ke stolu a já se zapsala do návštěvnické knihy a jako dobrovolný dar jim dala 50 tisíc rupií. Oba mi trpělivě a pomalu něco povídali. Dost mě mrzí, že jsem s sebou neměla nějakého překladatele. Určitě se mě snažili seznámit s historií a kulturou jejich vesnice. Přesto se z posunků a z toho, co jsem zhruba věděla, dalo pochopit docela hodně. Oba ochotně souhlasili s fotkou. Paní mi pak napsala adresu a telefonní číslo na sebe a naznačovala, že si můžeme zavolat.
Paní (vládkyně vesnice) přinesla ručně šitou červeno-oranžovou šerpu, která je součástí ženských tradičních oděvů, a připnula mi ji na levé rameno třemi špendlíky. Byl to od nich dar. Vyšité S na šerpě prý znamená Nias.
Poté jsme se rozloučili a já se vydala s řerpou na rameni k motorce. Jeden ze špendlíků mě píchal do zad. Popojela jsem proto mimo vesnici a šerpu si sundala. Nechtěla jsem ji zničit batohem.
Bylo po druhé hodině, když jsem dojela do Teluk Dalam. Provoz byl odkloněn z hlavní cesty oklikou. Tou jsem se nakonec náhodou dostala k trhu s ovocem. Koupila jsem si papáju, banány a ananas a vrátila se na hostal. Dnes ještě společný oběd nebyl, až od zítřka. Takže jsem si udělala instantní nudle a snědla půlku ananasu.
Až téměř do čtyř hodin jsem se houpala v hamace a projížděla internet. Poté jsem se oblékla do surfařského a na motorce se vydala opět k Sorake. U pláže posedávala skupinka dětí. Volali na mě, zda chci kokos. Nyní ne.
V surf campu jsem si půjčila neonově zářící prkno. Vzhledem k tomu, že to bylo na dvě hodinky, dostala jsem jej za těch 50 tisíc. Rozcvičila jsem se a opatrně se vydala po skalnatých útesech do moře. Rovnou se dalo naskočit do moře v místech, kde se lomily vlny. Vlny pak jely podél pobřeží do zátoky. Ve vodě bylo docela hodně lidí. Místní mladí surfaři naprosto převažovali nad turisty. Profesionálně sjížděli docela velké vlny. Až takhle na prkně bylo vidět, jak se ty vlny můžou zvednout.
Každý spot je jiný. Loni na Srí Lance bylo snadné chytat ty malé vlny. Tyhle vlny byly náročnější. Párkrát jsem se vymlela, než se mi podařilo na chvíli postavit a jet. Navíc jsem zjistila, že moje fyzička je hodně bídná. Je fakt, že jsem tomu sportu v zimě moc nedala. A teď to bylo znát. Už po půl hodině jsem byla vyřízená. Přesto jsem bojovala až asi do čtvrt na sedm, kdy se již slunce hodně blížilo k obzoru. Nepříjemné na celém spotu je hlavně to, že vás vlny táhnou na obnažený skalnatý břeh. A spadnout na takový povrch vážně nechcete.
Vrátila jsem prkno, zaplatila a vydala se k dětem pro ten kokos. Potřebovala jsem elektrolity a spláchnout tu slanou chuť. Okamžitě se začaly předhánět, které jako první mačetou kokos otevře. První byla asi 10 letá holčička. Za kokos chtěla 10 tisíc.
Vypila jsem kokosovou vodu skoro na ex. Pozorovala jsem ubývající surfaře na vlnách. Moje dnešní bilance nebyla moc pozitivní. Tady to nebude jen tak trénovat.
Protože se blížil západ slunce, sedla jsem na motorku a před tím, než jsem se rozjela jsem ještě zkontrolovala světla. Zatrnulo mi. Zdálo se, že nefungují. Takže jsem se okanžitě vydala na zpáteční cestu a snažila se jet rychleji než jindy, abych domů dojela dokud na tu silnici vidím. Proti mě jezdilo spousta motorkářů bez zapnutých světel. Naštěstí se nakonec ukázalo, že moje světlo funguje. Stačilo, že se setmělo a na silnici přede mnou se objevil osvětlený pruh. Sice ne moc silně, ale alespoň něco. Na hostal jsem dojela již za tmy.
Hilisimaetano stojí asi kilometr od hlavní silnice a příjezdová cesta byla v dobrém stavu. Zaparkovala jsem na kraji vesnice, kterou tvoří desítky původních domů poskládáných ve dvou řadách proti sobě. Ono prostranství mezi nimi je jakýmsi náměstím. Země je vydlážděná kameny a uprostřed vede chodníček. Na několika místech jsem v kamené dlažbě objevila vytesaný obrys zvířete jako je například delfín. Atmosféra ve vesnici byla poklidná. Samozřejmě jsem vzbudila zájem. Lidé na mě z oken mávali a děti se chtěly fotit. U "skokanského kamene" (jumping stone), který je součástí každé původní vesnice a který sloužil jako součást ceremonií, během nichž mladí muži dokazovali svou připravenost stát se bojovníkem tím, že 1,8 metrů vysokou kamennou hradbu přeskočili, jsem si postavila foťák na stativ a zapla samospoušť s tím, že si udělám "selfie". Děti, které kolem pobíhaly, to vzaly jako znamení a postavily se před foťák společně se mnou.
Prošla jsem se až na druhou stranu vesnice. Zde je oficiální vchod do vesnice. Ten se vyznačuje kamenným schodištěm, které obklopují kamenné sochy a různé obrazce. Dole pod schodištěm pak stál kostel. Další žluté směrovky odkazovaly na nějaká další místa, ke kterým vedla cesta. Já se ale vydala nazpět přes náměstí k motorce. Po cestě jsem se zastavovala a fotila zdejší megality.
Usadili mě ke stolu a já se zapsala do návštěvnické knihy a jako dobrovolný dar jim dala 50 tisíc rupií. Oba mi trpělivě a pomalu něco povídali. Dost mě mrzí, že jsem s sebou neměla nějakého překladatele. Určitě se mě snažili seznámit s historií a kulturou jejich vesnice. Přesto se z posunků a z toho, co jsem zhruba věděla, dalo pochopit docela hodně. Oba ochotně souhlasili s fotkou. Paní mi pak napsala adresu a telefonní číslo na sebe a naznačovala, že si můžeme zavolat.
Paní (vládkyně vesnice) přinesla ručně šitou červeno-oranžovou šerpu, která je součástí ženských tradičních oděvů, a připnula mi ji na levé rameno třemi špendlíky. Byl to od nich dar. Vyšité S na šerpě prý znamená Nias.
Poté jsme se rozloučili a já se vydala s řerpou na rameni k motorce. Jeden ze špendlíků mě píchal do zad. Popojela jsem proto mimo vesnici a šerpu si sundala. Nechtěla jsem ji zničit batohem.
Bylo po druhé hodině, když jsem dojela do Teluk Dalam. Provoz byl odkloněn z hlavní cesty oklikou. Tou jsem se nakonec náhodou dostala k trhu s ovocem. Koupila jsem si papáju, banány a ananas a vrátila se na hostal. Dnes ještě společný oběd nebyl, až od zítřka. Takže jsem si udělala instantní nudle a snědla půlku ananasu. Až téměř do čtyř hodin jsem se houpala v hamace a projížděla internet. Poté jsem se oblékla do surfařského a na motorce se vydala opět k Sorake. U pláže posedávala skupinka dětí. Volali na mě, zda chci kokos. Nyní ne.
V surf campu jsem si půjčila neonově zářící prkno. Vzhledem k tomu, že to bylo na dvě hodinky, dostala jsem jej za těch 50 tisíc. Rozcvičila jsem se a opatrně se vydala po skalnatých útesech do moře. Rovnou se dalo naskočit do moře v místech, kde se lomily vlny. Vlny pak jely podél pobřeží do zátoky. Ve vodě bylo docela hodně lidí. Místní mladí surfaři naprosto převažovali nad turisty. Profesionálně sjížděli docela velké vlny. Až takhle na prkně bylo vidět, jak se ty vlny můžou zvednout.
Každý spot je jiný. Loni na Srí Lance bylo snadné chytat ty malé vlny. Tyhle vlny byly náročnější. Párkrát jsem se vymlela, než se mi podařilo na chvíli postavit a jet. Navíc jsem zjistila, že moje fyzička je hodně bídná. Je fakt, že jsem tomu sportu v zimě moc nedala. A teď to bylo znát. Už po půl hodině jsem byla vyřízená. Přesto jsem bojovala až asi do čtvrt na sedm, kdy se již slunce hodně blížilo k obzoru. Nepříjemné na celém spotu je hlavně to, že vás vlny táhnou na obnažený skalnatý břeh. A spadnout na takový povrch vážně nechcete.
Vrátila jsem prkno, zaplatila a vydala se k dětem pro ten kokos. Potřebovala jsem elektrolity a spláchnout tu slanou chuť. Okamžitě se začaly předhánět, které jako první mačetou kokos otevře. První byla asi 10 letá holčička. Za kokos chtěla 10 tisíc.
Vypila jsem kokosovou vodu skoro na ex. Pozorovala jsem ubývající surfaře na vlnách. Moje dnešní bilance nebyla moc pozitivní. Tady to nebude jen tak trénovat.
Protože se blížil západ slunce, sedla jsem na motorku a před tím, než jsem se rozjela jsem ještě zkontrolovala světla. Zatrnulo mi. Zdálo se, že nefungují. Takže jsem se okanžitě vydala na zpáteční cestu a snažila se jet rychleji než jindy, abych domů dojela dokud na tu silnici vidím. Proti mě jezdilo spousta motorkářů bez zapnutých světel. Naštěstí se nakonec ukázalo, že moje světlo funguje. Stačilo, že se setmělo a na silnici přede mnou se objevil osvětlený pruh. Sice ne moc silně, ale alespoň něco. Na hostal jsem dojela již za tmy. 
Žádné komentáře:
Okomentovat