Danau Toba: projížďka po ostrově Samosir a dobrodružná zajížďka ke kopci Bukit Holbung

Předpověď počasí na dnešek nebyla zrovna ideální. Dopoledne sice mělo být polojasno, ale později hrozily nějaké přeháňky. A vrcholky okolních skalních stěn byly v mracích. Takže by bylo zbytečné se snažit dojet do vnitrozemí ostrova Samosir. Viditelnost by za moc zřejmě nestála. Proto jsem se rozhodla vydat po hlavním tahu směrem na sever a objet ostrov na jeho jižní stranu do "hlavního" města Pangururanu. Z Tuk-Tuku to do Pangururanu mělo být zhruba 40 km a po cestě je prý možné obdivovat zajímavé batacké hrobky.
Dalším místem, které je uváděno jako jedno z těch "must see" ostrova Samosir, je kopec Bukit Holbung, ze kterého se prý nabízejí pěkné výhledy. Při pohledu do mapy jsem ale zjistila, že Bukit Holbung na ostrově Samosir neleží.
Leží na "pevnině" na břehu jezera na dohled od Pangururanu. Z Pangururanu ke kopci by to bylo odhadem dalších 17 km po cestě, u které se dalo předpokládat, že nebude v tak dobrém stavu jako ten hlavní tah, co vede po ostrově Samosir. Takže, i když by mě lákalo se dostat až na ten kopec, řekla jsem si, že se tam vydám jen v případě, že stihnu donapoledne dojet do "hlavního" města. A v případě, že se nezhorší počasí.
Vzbudila jsem se na budíka v osm hodin. K snídani si poručila zapečený toust (v jídelníčku označený jako jaffles) a čaj.

Na cestu jsem pak vyrazila o půl desáté. První úsek do vesnice Simanindo jsem znala zevčerejška, tak jsem přidala plyn a projela jej bez zastávek. Až později jsem začala zastavovat na focení. A někdy to bylo prakticky co pár desítek metrů. Některé hrobky byly zajímavé. Zastavila jsem se u Tugu Simarmata - jakéhosi památníku ve tvaru věže. Poté jsem narazila na velkou královskou hrobku připomínající trochu pyramidu v guatemalském Tikalu.
Zastavila jsem se na pláži Pantai Situngkir, kde se popásali vodní buvoli. Jeden buvol se chtěl družit a pózoval mi do objektivu. Vzniklo z toho moc pěkné panorama. Místní ženy šly prát do jezera prádlo a umýt si vlasy. Nedaleko je molo, ze kterého zřejmě občas vyplouvají trajekty na protější pevninu. Prošla jsem se kolem a pokračovala dál v jízdě.

Po cestě do Panguraranu jsem ještě zastavila na focení několika zajímavých vesniček. Při focení krajiny s rýžovými políčky nedaleko onoho hlavního města ostrova proběhlo jedno selfie. Přijel ke mě místňák se vzezřením surfaře a jestli si se mnou může udělat fotku. Byl to první člověk v oblasti jezera Toba, který chtěl selfie. Již včera mě překvapila ta změna, že nikdo neotravoval s focením. Lidé jen zdravili. Možná je to kvůli tomu, že zde jsou na západní turisty zvyklí a nejsou pro ně taková rarita jako třeba v Západní Sumatře. Možná je to místní batackou kulturou. A možná tu již pochopili, že to neustálé pořizování si selfie s turisty unavuje. Jako bych se zde na ostrově Samosir octla v jiném světě. Ano, je to nejturističtější místo na Sumatře, které jsem zatím navštívila (ani v Bukit Lawang nebylo tolik západních turistů), přitom ale nebylo kýčovité. A v porovnání s třeba s Bali tu byl zlomek turistů. Každopádně je zdejší atmosféra příjemná. Kdo by to byl řekl, že ještě na začátku 19.století Batakové občas praktikovali rituální kanibalismus.

Týpek mi za společnou fotku poděkoval, podal mi ruku a odjel do svého domu, který byl nedaleko. A já dojela do centra Pangururanu. Město bylo rušnější, ale zdaleka ne tak, jak to bývá v jiných městech. Projela jsem centrem a zastavila se v pekárně, kde jsem si koupila dva koblihy. Zde moje přítomnost vzbudila mezi muslimskými prodavačkami mírné pozdvižení. Asi není běžné, že zrovna zde narazí na turistku. Slečna na pokladně se mě anglicky zeptala, zda mluvím indonésky. To je jedna z nejběžnějších otázek, se kterými se na Sumatře setkávám. Nevím, jestli je to kvůli tomu, že je to jedna ze základních anglických frází vyučovaných ve školách, nebo jestli tu předpokládají, že turisté budou umět jejich jazyk.

Rozhodla jsem se pokračovat dál v jízdě po hlavním tahu směrem na jih. Vyjela jsem z města a dojela až k pobřeží, odkud byl pěkně vidět kopec Bukit Holbung. Jeho trávou porostlé oblé svahy se zdvihaly na protějším břehu jezera. Byl opar a slunce svítilo takového úhlu, že na focení nebyl nejlepší čas. U jednoho kostelíku a jakéhosi památníku jsem odbočila směrem k pobřeží, ale cesta se stávala čím dál horší, tak jsem to otočila nazpět do města. Tam jsem si sedla na nábřežní promenádu a ve stínu jednoho altánku pojedla ty dvě koblihy. Koukala jsem se na protější břeh na Bukit Holbung a odhadovala, jak dlouho by trvalo tam dojet. Byla jedna hodina po poledni. Obloha byla plná mraků, ale zatím to nevypadalo, že by mělo začít pršet. Mohla jsem se vrátit nazpět do Tuk-Tuku a nebo zkusit vyrazit přes most na protější břeh jezera a zkusit dojet na ten kopec. Rozhodla jsem se to risknout. Znovu bych se sem už nemusela dostat.

Takže jsem sedla na motorku, zajela na benzínku dotankovat doplna a pak hurá přes most. Úsek malého mostu byl v horším stavu než okolní silnice. Je to jediné pozemní spojení ostrova Samosir s "pevninou".
Za mostem se stav silnice opět zlepšil na stav "jako nová".
Projela jsem dalšími dvěma vesnicemi a podle směrovek pokračovala na Bukit Holbung a vodopád Efrata. Vodopád je dalším lákadlem, které bych po cestě mohla vidět, ale vzhledem ke včerejší zkušenosti s vyschlými vodopády, jsem považovala za zbytečnou ztrátu času se tam vydávat. U odbočky z hlavní silnice do údolí je vyhlídka na zátoku.

Zde jsem se nezdržovala a začala sjíždět kopec dolů. Zvádla jsem několik strmých zatáček a jakmile jsem sjela k vesnici, asfaltka přešla v betonovou silnici, která se mnohdy měnila v rozbitou štěrkovou cestu. Začalo pomalé kodrcání se a vyhýbání dírám. Na cesty na ostově Nias ale tahle cesta naštěstí neměla. Zatím. Po cestě jsem narazila na několik směrovek, které mě ubezpečily v tom, že jedu správně.

V další vesnici nebo osadě jsem se rozhodla schovat foťák, který se mi houpal na krku, do batohu, abych se mohla plně soustředit na vyjíždění stále horší cesty.  Chudák motorka. Vyjela jsem k prvnímu kopci, který byl na ceduli označen jako Bukit Cinta. Na jedné z šipek mířících kamsi na ten kopec byl nápis "Selfi". Lákadlo pro všechny selfíčkáře. Zaparkovala jsem u směrovek, kde stál malý warung a po pěšině se vydala kamsi na ten kopec. Na svahu byly umístěné terasy pro selfíčkáře s výhledem na protější Bukit Holbung. Při pohledu zpět dolů k motorce jsem uviděla na svahu vytvořené velké srdce. Zřejmě je to oblíbené místo na romantické schůzky. Při pohledu na sever jsem uviděla tmavá mračna. To mě trochu znepokojilo. Proto jsem se nezdržovala v průzkumu tohoto kopce, vrátila se pro motorku a vyrazila dál k Bukit Holbung. Podle směrovky to mělo být jen 2,5 km. Kopec byl nadohled, ale kvůli hodně špatné cestě mi to trvalo ještě asi čtvrt hodiny, než jsem se vykodrcala až k parkovišti u stezky vedoucí na vrchol kopce. Byla jsem pěkně splavená z toho kličkování a koncentrace během jízdy.

Cena za vstup na stezku vedoucí na vrchol kopce byla 10 tisíc. Zapsala jsem se do návštěvní knihy vydala se nahoru. na vrchol prvního svahu vedlo schodiště. Poté již jen stezka, která se čím dál zužovala. A také byla čím dál prudší. Kopec byl zvlněný, takže jsem vystupovala postupně. Výhledy na okolí byly pěkné, i když byl opar. Ta tmavá obloha na severu nevěstila nic dobrého, ale doufala jsem, mě zde nezastihne déšť. Hlína na stezce byla suchá, ale je jasné, že během deště by se změnila v bláto a vzhledem k dost strmému sklonu svahů, bych taky dolů mohla jet po zadku.
Nakonec jsem se až úplně na vrchol kopce nedostala. Odradil mě jeden ze svahů, který byl až příliš strmý a který jsem téměř vystupovala po čtyřech. Zde mě chytaly závratě. Bylo mi jasné, že sestup dolů bude velkou výzvou. Když jsem vystoupala právě onen strmý svah a z náhodní plošiny viděla, že cesta pokračuje a stoupá dál a bůh ví, jak dlouho by to ještě trvalo, než bych došla na vrchol, rozhodla jsem se pro návrat. Stejně v tom oparu bych neměla dobrý výhled na Samosir.

Navíc jsem chtěla dojet zpět do Tuk-Tuku ještě před setměním. Odhadem jsem měla před sebou tříhodinovou zpáteční jízdu a bylo po půl třetí. Takže jsem si udělala selfie se strmými svahy na pozadí, napila jsem se, schovala foťák, třikrát se nadechla a opatrně jsem začala sestupovat dolů. Oči upřené na stezku podemnou. Hlavně se nerozhlížet. Kupodivu jsem zvládla sestoupat dolů bez potíží. Sice se mi klepala kolena, ale oproti očekávání to neklouzalo. Dole jsem minula skupinku místní mládeže, která se zrovna chystala na výstup. Byla jsem vyprahlá a toužila po cole. Ve warungu u parkoviště ale colu neměli, tak jsem si nechala zajít chuť a opět se třikrát nadechla, sedla na motorku a začala opatrně sjíždět tu šílenou silnici směrem do údolí. Ruce na obou brzdách.

Jakmile jsem se dokodrcala přes osady až na asflatku a vyjela na hlavní silnici, věděla jsem, že mám vyhráno. To nejhorší bylo za mnou. Vypadalo to, že by přece jen pršet nemuselo. Byly čtyři hodiny. Ideální čas. Rozjela jsem se zpět na ostrov Samosir. Po cestě byla na silnici policejní kontrola. S sebou jsem naštěstí měla mezinárodní řidičák. Nakonec jsem ho nemusela vytahovat. Policajt se jen zeptal, kam jedu. Když jsem mu řekla, že do Tuk-Tuku, řekl mi ať jedu opatrně a pustil mě dál.
Jakmile jsem projela Panguraran, přidala jsem plyn a na jeden zátah bez zastavování dojela do Tuk-Tuku. Poslední kilometry už mě pěkně bolel zadek a chytala mě křeč do zápěstí. Nakonec jsem tu cestu zvládla za 2 a čtvrt hodiny. Po páté jsem byla na ubytování. Ještě jsem si zašla do pekárny v Toba Cottage, kde prý dělají německé pečivo. Takhle odpoledne ale byla vitrína s pečivem dost prázdná, tak jsem si řekla, že se sem podívám po ránu.

Po sprše jsem si dopřála královskou večeři. Z nabídky jsem si vyprala půl kila místních sladkovodních humrů (Toba lobster) s batackou omáčkou a k tomu si radši ještě dala zeleninovou polévku. Batacká omáčka byla pikantní a s citronovou trávou a dalšími ingrediencemi, které mi moc nelezly, takže jsem snědla "humříky" podobné krevetám jen tak. Byli trochu vysušení. Mnohem lepší by byli s česnejkem. Cena za toho půl kila 100 tisíc rupií.

Každopádně to byl moc zajímavý den.

Shrnující video z pobytu u jezera Toba najdete zde: https://bit.ly/30r6BbR