Chvíli jsem si četla a po deváté se vydala na tu okružní trasu údolím. Hrozily totiž deště a chtěla jsem využít relativně dobrého počasí. Bylo pod mrakem, ale slunce občas vykouklo. Předpokládala jsem, že za pár hodin jsem zpět. Celkem to mělo být 7 km. Zajímal mě vodopád, který je ukrytý v údolí a zdejší krajina.
Sotva jsem zabočila za první zatáčku, zastavil u mě komicky vypadající týpek v gumácích, kuchařské zástěře a barevných šortkách. A že je jůtůber a že chce se mnou udělat rozhovor. Nebyla jsem zrovna v náladě, aby mě každý otravoval. Zatímco natáčel krajinu, ptal se mě na klasické základní otázky typu, odkud jsem, pokolikátý jsem v Harau a pod. Naštěstí to netrvalo dlouho. Radši ani nechci vidět ten jeho kanál.
Prý má dál taky jeden homestay ale jeho nabídku, že můžeme mít společnou cestu, jsem odmítla, chtěla jsem si jít v klidu a svým tempem. Prošla jsem několika vesnicemi, kde na mě mávaly děti. Někde se samy nabídly, abych je vyfotila. Jediné, které se nechtěly fotit, byly holčičky v tradičních krojích vyšňořené na svatbu. Trochu to připomínalo cirkusové oblečení. Docela mě mrzí, že jsem nestihla udělat ani jednu fotku. Ale nepřály si to.
Ochotně mi v další vesnici zapózovala malá holčička a její babička. Pohled na tříletou holčičku, jak pózuje ve stylu “zavolej mi do klubu” je bizarní. Mezi zdejší mládeží je to ale populární póza.
Po asi hodině a půl jsem došla na odbočku k vodopádu. Na parkovišti stálo několik motorek a na lavičce posedávalo několik místních, kteří podle červených očí vypadali, že si něco šlahli. Vydala jsem se po stezce k vodopádu. Ten nebyl vidět, ale slyšet byl z dálky. Naděje, že bych si vodopád užila v soukromí, se rozplynula, jakmile jsem k němu došla. Ve vodě se koupala místní mládež. Horní patro vodopádu nebylo vidět pro stromy. Abych jej uviděla celý musela bych do té vody taky vlézt. A to se mi nechtělo. Mládež chtěla, abych je vyfotila. Udělala jsem pár fotek a otočila to nazpět. I zde to vypadalo jako na smetišti.
Asi 50 metrů od odbočky k vodopádu je odbočka vedoucí nazpět k ubytování. Cesta lemuje jeden z okraje údolí. Kousek od cíle jsem chvíli pozorovala indonéské horolezce, kteří zdolávali jednu ze skal.
Celý okruh jsem dokončila těsně před polednem a vydala se najít vhodný warung, kde bych poobědvala. Kousek od vodopádu, který padá u cesty vedoucí z údolí, jsem sedla do stánku a dala si nasi goreng. I když to nemělo být pikantní, rýže pálila. Snažila jsem se sníst, co se dalo.
Malá dcerka od majitelky se se mnou chtěla vyfotit. Tak jsem si ji také vyfotila. Teď to tak budu dělat. Kdo se chce se mnou vyfotit, toho si pak taky vyfotím.
Kolem jedné jsem se vrátila do bungalowu, smyla ze sebe pot a chvíli jsem si dáchla. Kolem druhé mě vzbudilo bubnování deště. Déšť ustal a za nějakou dobu se přihnala bouřka s ještě větším lijákem. V tom počasí bych nechtěla být někde na cestě. Celé odpoledne jsem si četla. K večeři jsem dostala zatím jedno z nejchutnějších jídel, co jsem v Indonésii ochutnala. Rybu v kokosovém mléce s rýží, salát v zálivce a trochu osmažebých mramborových srpečků. A nic z toho nebylo pikantní!
Přes terasu mi několikrát přelétl netopýr. Malé ještěrky chytaly hmyz. Na obloze vysvitly hvězdy.
Jen to prádlo je pořád ještě mokré. V té vlhkosti tu nic dobře neschne.
Žádné komentáře:
Okomentovat