Přejezd od jezera Danau Toba do Berastagi

Sopka Sibayak

Budíček o půl osmé. V osm se otvírala kuchyně, takže jsem si rovnou objednala snídani, abych stihla před půl devátou vyrazit na molo, kam připlouvá v 8:45 trajekt.
Během čekání na mole jsem se seznámila s Finnem, Angličanem, který stejně jako já míří sdíleným taxi do Berastagi. A stejně jako já má i zamluvené ubytování v Kaesa Homestay, které mezi baťůžkáři platí za jedno z nejvyhledávanějších nejen díky příznivé ceně, poloze, ale i službám ochotných majitelů.
Trajekt po cestě nabral na několika dalších molech další cestující, kterými byli převážně turisté. Přisedla si i skupinka německých důchodců, která se dala s ostatními do řeči. Asi 70 letý pán prý už 22 let nežije v Německu. Střídavě žije v Japonsku, Thajsku nebo třeba Indonésii. Něco mi říkalo, že v těchto zemích vyhledává společnost mladých dívek. Tak jak jsem to již viděla třeba na Filipínách, kde si starý páprda vedl za ruku mladou místní holčinu. Fuj.

Na mole v Parapatu již čekal týpek vykřikující "taxi Berastagi, Bukit Lawang, Medan". Ukázala jsem mu jízdenku vystavenou na ubytování a nasměroval mě k zelené budově opodál. Po cestě jsem si koupila pytlík buráků, na které jsem měla chuť od té doby, co jsem je před třemi dny viděla chroupat cestující během plavby do Tuk-Tuku.
Týpek nás v kanceláři oné taxi společnosti rozčlenil do skupin podle toho, kam jedeme. Do Berastagi jsem mířila jen já a Finn. Ostatní posádka sedmimístného auta jela až do Bukit Lawang. To jsem jim vážně nezáviděla. Před sebou měli osm hodin cesty. My s Finnem "jen" 4-5.
Sledovat, jak se řidič snaží nacpat všechna zavazadla do miniaturního prostoru za zadními sedadly, bylo vtipné. Nakonec řidič zvládl ten tetris se zavazadli a my jsme mohli vyjet.

Monument

První dvě hodiny jízdy byly plné zatáček. Až když jsme se vzdálili od jezera Toba, které na délku měří zhruba 100 km a je údajně největším sopečným jezerem světa, se jízda zrychlila. Bylo pod mrakem. Po cestě jsme zastavili u benzínky, kde si kdo potřeboval, mohl vybrat z bankomatu nebo si zajít na WC. Také je tu obchod s potravinami a nějaké stánky. U jednoho jsem si koupila balíček smažených banánů a u druhého mě zaujaly smažené tyčinky plněné zeleninou. Prodejce jim říkal popiah. Popiah jsem znala ze Singapuru. Toto byl trochu skromnější a tenčí popiah. Prodejce plněné tyčinky nakrájel na menší kousky do malého sáčku. Běžně je zalil nějakou omáčkou, ale tušila jsem, že to zase bude něco pikantního, tak jsem si to dala bez omáčky. I tak byl ten popiah lehce pikantní. Možná kvůli pepři. Každopádně to byl fajn oběd. Po cestě jsme míjeli spoustu jídelen s označením B1. Toto byla oblast, kde je běžné jíst psy.

Do Berastagi jsme dojeli o půl třetí. Řidič mě s Finnem zavezl až ke Kaesa Homestay, kde již čekali na odvoz další turisti mířící směrem k jezeru. Jejich taxík přijel za chvíli.
Přivítal nás usměvavý majitel ubytování, který kdysi pracoval jako turistický průvodce. Na uvítanou jsem dostala čaj. Vyfasovala jsem kopii mapky města a jejího okolí, do které pak majitel začal zaznačovat zajímavá místa a doporučené restaurace, kde se najíst. K výstupu na sopku Sibayak, který je jedním z hlavních důvodů, proč jsem se v Berastagi zastavila, nám prý řekne více zavečer. Každopádně se nedoporučuje nahoru chodit sám, proto jsem měla jít s Finnem a Laurou, kterou Finn znal již od jezera Toba a která na něj v homestayi už čekala.
Poté mě majitelka zavedla do mého pokoje. Velká manželská postel se spoustou polštářů vypadala hodně pohodlně. Koupelna s horkou sprchou byla společná pro tři pokoje. Finn bydlel s Laurou v jiné části domu.

Snake skin fruit

Vybalila jsem si a vyrazila na obhlídku města. Zajímal mě ovocný trh, kolem kterého jsme projížděli na cestě sem. Bylo tam dost živo. Malé děti se nechávaly vozit na koních a ponících. Někteří koníci byli vyšňoření jako pouťová atrakce s velkými barevnými brýlemi na očích. Majitelé koníků měli danou trasu, kterou vedle koníků procházeli po celý den. Na konci dne museli být víc unavení než ti koně. U jednoho stánku s ovocem jsem si koupila pár kousků "snake skin fruit", neboli ovoce s hadí kůží. Povrch ovoce skutečně připomíná hadí kůži. Kdysi jsem jej zkusila ve Vietnamu. Tam mi ale nechutnalo. Možná to byla jiná odrůda, protože si pamatuji, že bylo příšerně kyselé. Tento druh byla ale dobrý.

Zamířila jsem do kryté tržnice, která je vyplněná stoly obsypanými ovocem a zeleninou. Kromě snake skin fruit tu hodně nabízeli mangosteeny, manga, avokáda a hlavně marakuju, neboli mučenku. Více než tu známou a kyselou marakuju s fialovou slupkou tu měli vyvěšené zeleno-žluto-oranžové marakuji. Nejprve jsem netušila, jak to chutná, tak jsem si vzala jeden svazek o šesti plodech. U jiného stánku pak pár mangosteenů. Jaká škoda, že takové trhy s tímto ovocem nejsou u nás na Mallorce nebo v Česku! Později jsem zjistila, že je Berastagi vyhlášené pro svou marakuju.
Došla jsem na kruhový objezd, kterému vévodí sloup se sochami lidí se zbraní v ruce. Toto místo je známé jako monument a je jakýmsi orientačním bodem města. Berastagi momentálně působilo hodně rušným dojmem. I když na indonéské poměry Berastagi není velkým městem. Počet obyvatel se pohybuje okolo 45 tisíc. Město ale leží na křižovatce cest mezi Medanem a jezerem Toba. A je jednou z turistických základen pro výlety do okolní oblasti Karo, kterou obývá etnická skupina Karo Bataků. Ti se od Toba Bataků liší jak jazykem, tak architekturou tradičních domů. I když jsou Karo Batakové většinou křesťané, až do druhé poloviny velká část tohoto etnika stále vyznávala původní animistickou víru. Část populace je také ovlivněná islámem. Například majitelé Kaesa Homestay jsou muslimové.
U kruhového objezdu kolem monumentu mě zaujal stánek se smaženými zeleninovými placičkami. Koupila jsem si jednu (1000 IDR) a protože byla vynikající, dala jsem si ještě dvě. Místo v ubrousku jsem je dostala v banánovém listě. Během pojídání jsem sledovala ten šrumec okolo. Oslovila mě skupinka zřejmě Indonésanek z Medanu, jestli si s nimi udělám selfie. Pak se se mnou daly do řeči dvě slečny prodávající v sousedním obchůdku.
Když jsem dojedla, vrátila jsem se nazpět na ubytování, kde jsem odložila nákup a vyrazila na kopec Bukit Gundaling zdvíhající se na západní straně města kousek od obytování. Během odpoledne se obloha protrhala a svítilo slunce. Z kopce prý jsou moc pěkné výhledy nejen na město, ale hlavně na 30 km vzdálenou sopku Sinabung, která naposledy vybuchla 9.června 2019. Od té doby je do vzdálenosti 5 km od ní vyhlášená "no go" zóna. Kromě sopky Sinabung je z kopce možné vidět i sopku Sibayak, která se zdvyhá asi 5 km severně od města. Mnohdy je ale zahalená do mraků.

Berastagi

Když jsem pěšky došla na kopec, prošla jsem se rekreačním parkem, kde na rohožkách polehávali nedělní piknikáři. Bylo tu plno a nahoru stále jezdila další a další auta.
Hledala jsem vhodné místo, kde bych mohla posedět a kochat se výhledem na sopky. Nakonec jsem sedla na čaj s kondenzovaným mlékem do jedné kavárny. Slunce se blížilo na západní stranu a sopka Sinabung byla docela v oparu, takže to nebylo ideální na focení. Z kráteru sopky ale vycházela pára a to dost vysoko nad sopku. Skoro to vypadalo, jako by probíhala další erupce. Mraky nad sopkou Sibayak se rozestoupily a já si mohla prohlédnout její vrchol, kam jsem se další den chystala. Sibayak působila více rozervaně než Sinabung, která měla klasický kuželovitý tvar.
V kavárně jsem seděla asi hodinu. Na západ slunce jsem zde nečekala. Po cestě na ubytování jsem si koupila láhev vody. Nemusela jsem. Až poté jsem zjistila, že tu mají kanystr s vodou na čepování.
Kolem šesté jsem se připojila k Finnovi s Laurou, kterým majitel ubytování zrovna vysvětloval cestu na sopku. Majitel popisoval jednotlivé úseky. Prý není třeba nechávat se vyvézt k bráně rangera, i když tam mikrobusy z města jezdí. Cesta od Homestaye až na vrchol sopky zabere tři hodiny. Takže jsme se domluvili na snídani podávané o půl osmé s tím, že bude stačit, když se vydáme na cestu v osm.

Sopka Sinabung

Pak jsme se všichni tři vydali na večeři na noční market. Ten se táhne podél hlavního tahu nedaleko monumentu. Prošli jsme se kolem všech stánků, obhlédli situaci a pak se do jednoho posadili. Zaujala mě grilovaná ryba. Dala jsem si ji s rýží. Na stolech byly umístěné malé kanystry s pitnou vodou. Ryba byla dobrá. Cena za mou večeři 31 tisíc. Poté jsme se vrátili na ubytování s tím, že se uvidíme další den u snídaně.