Poslední den na Sumatře

Jak už to tak bývá, ten měsíc na cestách utekl jako voda. Přede mnou byl poslední den na Sumatře a poté již jen přesunový den přes Singapur nazpět do Evropy zmítané koronavirem. Včera jsem se u snídaně majitele penzionu Kaesa zeptala, jak je možné, že Indonésie nemá jediný případ koronaviru. Odpověděl mi, že podle zdejších vědců je to díky zázvoru, který se přidává do množství pokrmů. Ano, zázvor je přírodním antivirotikem, ale že by to bylo kvůli tomu? Každopádně ono vědomí, že po celou tu dobu, co jsem na Sumatře byla, nebyl na tomto ostrově nahlášený žádný případ, mi dovolovalo se soustředit na samotné cestování bez zbytečných obav. Dnes se v Jakartě potvrdily první dva případy koronaviru. Jakarta je ale daleko. A mě čekala cesta přes Singapur, který se s tím hodně dobře pral. Za celý ten měsíc od prvního vstupu do Singapuru jim přibylo jen přes 80 případů. A většina z nakažených již byla vyléčená. Takže mi nedělal starosti samotný Singapur, ve kterém mě čekalo několik hodin, ale ten dlouhý let do Evropy, kde už ta šance na nakažení byla vyšší než v samotném městě. Ale o tom až příště. Dnes mě čekal poslední den na Sumatře.

Vzbudila jsem se v osm, sbalila věci a zašla si na snídani. Doufala jsem, že narazím na Lauru s Finnem, abychom si předali kontakty a mohla jim poslat tu společnou fotku ze včerejška. Ti ale ještě vyspávali. K snídani byla palačinka. Do čaje jsem si nalila kondenzované mléko. Potřebovala jsem se od majitele dozvědět, kterým autobusem se dostanu až na letiště. Údajně tam z Berastagi nějaký jezdí. Nechtěla jsem se zastavovat v Medanu. Již několik měsíců jsem měla na poslední noc před odletem přes booking zarezervované ubytování v kapsulovém hostelu Zen hostels nedaleko letiště. A protože v okolí hostelu nebylo nic zajímavého a měl mi posloužit jen na přespání, využila jsem dopoledne ještě k procházce na kopec Bukit Gundaling, abych si mohla prohlédnout obě sopky v dopoledním světle. Majitelka penzionu mi řekla, že její muž je v práci, ale přijde tak za půl hodiny. Jak znám ten indonéský čas, tak to může být i za více jak hodinu, takže jsem nečekala a vypravila se na procházku.

Teď po ránu tu byl klid. Uklízečky zametaly silnici. Nikde žádní indonéští turisté. Jen koňáci s odpočívajícími koníky. Vystoupala jsem na dřevenou selfíčkářskou terasu plnou květin, která slouží místním fotografům jako romantická kulisa. Je odtud moc pěkný výhled jak na sopku Sinabung, tak i na Sibayak. I když se přes vrcholky převalovaly mraky.
Sedla jsem si na pneumatiku, která na terase sloužila jako sedačka a pozorovala okolí. Pode mnou se táhla rovina plná políček Bataků.
Po hodině jsem se vrátila nazpět na ubytování. Zastihla jsem Finna a Lauru u snídaně. Vyměnili jsme si kontakty a rozloučila se s nimi. Dnes se na motorece vydávali k vodopádu Sipiso Piso, který se nachází na severním břehu jezera Toba. Docela jsem jim záviděla. Kdybych měla o den více, také bych se na motorce jela podívat po okolí. Dobalila jsem věci a když se objevil majitel penzionu, zeptala se na to autobusové spojení. Do mapy mi zakreslil, kde je nádraží a řekl, že mám najít nějaký červený vývěsní štít dopravní společnosti Almasar, která jezdí nejen do Medanu, ale i na letiště Kualalamu. Nechtělo se mi pochodovat pěšky s plnou polní přes město až na nádraží. Majitel mi poradil minivan vyjíždějící směrem k nádraží kousek od penzionu. Nasedla jsem a za 3 tisíce se tam nechala dovézt. Pak již stačilo naháněčům říct, že mířím na letiště a ukázali mi na červený přístřešek, kde čekali lidi. Tam mě ubezpečili, že se čeká, až autobus přijede z Kabanjahe. A prý pojede přímo na letiště. Podle majitele penzionu ne všechny jezdí přímo na letiště, někdy se přesedá v Medanu. Celková cena je ale 50 tísíc. 30 tisíc do Medanu a dalších 20 tisíc na letiště.
Takže jsem měla asi štěstí. Autobus o 15 místech přijel za chvíli. Nasedla jsem dozadu a vydala se na tříhodinovou jízdu nejprve do Medanu, kde po cestě vysedla větší půlka cestujících. Když jsme zaparkovali na malém nádraží společnosti, měli jsme všichni vystoupit. Řidič si vypral jízdné a podle posunků jsem pochopila, že máme jít čekat do čekárny. Indonéští cestující se ale s řidiči začali o něčem dohadovat a ukazovali na hodinky. Asi jim taky slíbili, že to bude přímá jízda na letiště. Po chvíli dohadování řidič ukázal na autobus a mávl i na mě. Měli jsme nastoupit. Indonésanka se mě zeptala, v kolik mi to letí. Asi byli v časovém presu. To já sice nebyla, ale neměla jsem náladu bůhví jak dlouho trčet u prašné silnice kdesi v Medanu.
Nasedla jsem na sedadlo řidiče, který anglicky nic neuměl, a vyrazilo se na cestu. Jen naznačil, v kolik mi to jede ukázáním na hodinky. Řekla jsem jen "hotel near airport" a když jsme se blížili ukázala mu. Zavezl mě k vjezdu do areálu hotelů a po předání zavazadla a té zbývající dvacky mi na prstech ukázal, že chce 50 tisíc zřejmě za to, že s námi hned vyrazil na cestu. Další vydřiduch, kterého bych za to nakopala. Strčila jsem mu teda tu 50, aby ostatní nečekali a vydala se najít vchod do hostelu Zen, který je ve stejné budově jako hotel My Studio.
Recepce byla klimatizovaná. Chvíli trvalo, než si mě recepční zapsala do elektronického systému. Zaplatila jsem za rezervovanou noc, přidala 100 tisíc vratnou kauci za čipovou kartu, kterou budu odemykat úložný prostor pod postelí, vyfasovala ručník a půllitrovku vody a mohla se vydat nahoru do posledního patra, kde je ona společná ložnice s kapsulovými postelemi. Ještě jsem recepční nahlásila, v kolik chci zítra ráno odvézt na letiště. Jedním z důvodů, proč jsem si tento hostel vybrala (kromě blízkosti k letišti a kapsulovým postelím), je doprava na letiště zdarma. Na recepci mají vypsané časy odjezdů. Letělo mi to po deváté a nejvhodnější tedy byl odjezd v 7:30. Cesta na letiště měla trvat čtvrt hodinky.
Vylézt do 4.patra dalo zabrat. Žádný výtah tu není, což je nevýhoda pro ty s těžkými kufry a starší lidi. Na pokoji jsem našla svou postel, uložila věci do úložného prostoru a vydala se něco poobědvat. V protější galerii jsem si sedla do kavárny a dala si kuřecí směs se zeleninou a rýží. Nebylo to pikantní a bylo to dobré. Pak jsem se šla projít malým nákupním centrem. Zde je možné si koupit nějaké suvenýry a batik - oděvy s tradičním vzorováním. Zaujala mě jedna tunika. Ale protože jsem u sebe neměla dost peněz, vrátila jsem se na pokoj. V klimatizovaném pokoji jsem byla sama až skoro do večery, kdy se nastěhovalo několik dalších lidí. Výhodou kapsulové postele bylo, že měla zatahovací roletu a tak jsem měla soukromí. Před šestou jsem se vrátila do nákupního centra pro tu tuniku a pak si zašla na večeři. Tuňákový sendvič s hranolkama. Zasytila jsem se pak ještě na pokoji zbytkem marakují, které jsem včera koupila na ovocném trhu.