Sumatra - postřehy a zajímavosti

Během těch 4 týdnů strávených na Sumatře mě zaujaly (a někdy taky lezly na nervy) některé místní zvyklosti. Zde je několik postřehů, které jsem během cesty posbírala.

1. "Indonesian time" - takto se dá označit indonéská dochvilnost, která je spíše nedochvilností podobnou té španělské známé jako "mañana". Indonésani skrátka nemají naspěch. Načas jezdily jen asi autobusy z letiště. Dohodnout se s Indonésanem na nějakém čase znamená, že přijde minimálně o 10 minut později. Půlhodina nic neznamená.
Na téma čas trochu jinak:  na Sumatře je v zimních měsících +6 hodin oproti středoevropskému času.

2. Elektrické zástrčky jsou stejné jako v Evropě, proto není třeba adaptér. S sebou jsem si brala jen adaptér na singapurské zástrčky. 

3. Wi-fi /internet - i když na množství ubytování wi-fi většinou je, nemusí signál dosahovat až do pokoje a nebo je slabý signál. Proto je dobré si na letišti pořídit sim kartu s předplacenými daty. Za 12 GB tarif jsem zaplatila 220 tisíc IDR.

4. Měna - indonéská rupie IDR. Kurz, kterým jsem na letišti směnila euro byl 14 585 IDR / €. Dobrý směnný kurz byl na letišti v Medanu v bance vedle stánku telefonní společnosti a poté ve směnárně v horní odbavovací hale. Směnárny v příletové hale nabízely horší kurz. 

5. Voda - z kohoutku není pitná. Některá ubytování nabízejí možnost načepovat si do láhve z dvacetilitrového kanystru pitné vody. Někdy zdarma, někdy za poplatek 5 tisíc. 1,5 l láhev vody v obchodě přijde cca na 10 tisíc rupií. Na letišti v Medanu je možné si načepovat vodu po projití bezpečnostní kontroly. 

6. WC a toaleťák - mnohá ubytování mají evropský styl záchodové mísy. Na veřejných WC jsou ale často turecké záchody. Toaleťák je součástí jen v některých hotelech. Proto je třeba mít s sebou vlastní. Toaleťák lze běžně koupit v obchodech (nebo papírové ubrousky).

7. Doprava - řidiči často řídí stylem brzda-plyn. Silnice nejsou v dobrém stavu. Během jízdy hraje hlasitá hudba (cajdáky, indinéské techno...), řidiči za jízdy kouří a občas si odskočí pro svačinu. Platí se řidiči většinou až při vystupování. Je dobré si zjistit běžnou cenu a dopředu se zeptat. Někdy se řidiči snaží z turisty dostat více peněz. Kromě klimatizovaných autobusů ALS jsem jela minivany bez klimatizace s otevřenými okýnky a také sdílenými taxíky. Cena dopravy je v porovnání s Evropou velmi nízká. 

8. Kouření je národní sport mužů. S cigaretou v puse se snad již narodili. Ohled vůči nekuřákům tu neexistuje. Ženy jsem kouřit neviděla. Ceny Marllborej jsou zde z nějakého důvodu velmi nízké. 

9. Drogy jsou oficiálně ilegální a za jejich pašování a užívání hrozí i trest smrti. Praxe je ale taková, že sehnat třeba marihuanu není až zas takový problém. V autonomní provincii Aceh funguje pěstování a obchod s marihuanou, která odtud putuje dál po Sumatře. Legální drogou je betel, který hojně žvýkají třeba na ostrově Nias. V oblasti jezera Toba jsou pak běžně nabízené "magické houbičky". 

10. Selfie - je národním sportem mnohých Sumaterců. Zejména o nedělích, kdy mají Indonésané volno, zaplaví parky, pláže, turistické atrakce a selfíčkují. Toto je nejhorší doba pro západní turisty, kteří se tak stávají lovnou zvěří. Mít selfie s turistou je zřejmě nějakou prestiží. Tímto mě místní štvali. 

11. Odhazování odpadků kolem sebe je dalším národním sportem. Všechna turisticky oblíbená místa se doslova topí v plastech. 

Mrkněte i na video:  https://www.youtube.com/watch?v=VEz6ndzUFUo&t