Cesta na bájný Hill of Tara a přesun do Dublinu

Dnes mě čekal přesun do Dublinu, kde jsem měla strávit poslední noc před odletem. O tom, jaké zajímavé místo dnes navštívím, jsem se rozhodla včera. Původně jsem měla na dnešní dopoledne naplánovaný Cóbh, ale ten jsem stihla předevčírem. Takže jsem zvažovala zajet na pobřeží do Kinsale a odpoledne pak do Dublinu. Jenže mi včera přišla “do cesty” myšlenka, že bych ráda viděla nějaké další irské mystické místo spojené s dávnou historií. Takovým místem je Hill of Tara nacházející se v další části údolí řeky Boyne severně od Dublinu. Místo, kde se nejen nachází více jak 4 tisíce let stará mohyla, ale i tzv.kámen osudu, který prý určoval krále. Místo, kde bylo keltské sídliště. 

Po přijetí křesťanství tu byl postaven kostel. Dodnes je to jedno ze spirituálně a historicky nejcennějších míst Irska. Otázkou jen bylo, jak se tam dostat. 
Stačil pohled do mapy.cz , kde je poblíž vyznačená nějaká autobusová zastávka a jaká linka sem jezdí. Jezdí sem z autobusového nádraží v Dublinu linka 109. Zastavuje asi 1 km od místa. Linka jezdí co hodinu. 
Jelikož cesta z Corku do Dublinu trvá vlakem 2,5 hodiny a pak je třeba se dostat přes půl města z Heustonu na Dublin busaras a pak ještě asi hodina místní linkou, tak jsem musela vyrazit brzy. Včera jsem koupila jízdenku na vlak na 7:00. 

Budíček před šestou. Lehká snídaně v podobě banánu a proteinové tyčinky a hurá na vlak. Počasí se zdálo, že zase bude přát. Dokonce to vypadalo na slunečno. I když docela zima. 
Cesta vlakem byla pohodlná. O půl desáté jsem vysedla na nádraží Heuston, v jednom z bister se ještě dojedla a pak na tramvaj (luas) směr Busaras (autobusové nádraží). Za cca 15 minut jsem byla tam. Na nádraží mají vypsány odjezdy, takže orientace byla také snadná. V 10.45 jsem nasedla na 109, řidič odpípnul z Leap Carty požadovanou částku za cestu do Tara (asi 5,50€) a vyrazila jsem na cestu. Sám řidič mi pak ukázal odbočku, kam musím jít. Asi 15minutový výstup do kopečka. Hill = kopec. 
U areálu archeologické oblasti Hill of Tara stojí pár domků s občerstvením, suvenýry zaměřenými ezotericky a historicky k době Keltů. Také je tu malé knihkupectví s tematickými knihami o Irsku. V kostelíku je pak návštěvnické centrum, kde se promítá krátké video o tomto místě. Vstup do návštěvnického centra a na průvodcovanou prohlídku je zpoplatněn. 

Zde opět uplatním OPW heritage kartu. Doběhnu skupinu, která je již s průvodcem u pohřební mohyly a zbytek si projdu s nimi. Průvodce odkáže i na stále trvající pohanské zvyky a rituály mezi místními, kteří chodí darovat obětiny k jednomu stromu hlohu obecného. Pro Kelty bývaly některé stromy posvátné a hloh byl jedním z nich. Stejně tak tis červený (pořád mám před očima ten nádherný tis v křížové chodbě Muckross Abbey v Killarney).
Na nejvyšším místě kopce je umístěn tzv.Kámen osudu (Stone of destiny). Podle legendy kámen v dávných dobách velekrálů určoval, kdo je hoden být králem. Bylo to místo zasvěcení. 

Ona osoba se měla kamene dotknout nohou a pokud kámen začal zpívat, že toto je král, bylo rozhodnuto. Dnes u kamene leží obětiny v podobě mincí a květin. Lidé si sem chodí přát. Prý musíte kámen pětkrát obejít proti směru hodinových ručiček (někro říká po směru), držet se jej a myslet na své přání. 
Na malém hřbitově okolo kostelíku je další pohanské místo - menhir s vytesaným obrysem (již špatně patrným) bohyně plodnosti Sheely na Gig. I zde leží obětiny. Místní ženy se ke kameni chodí modlit, když si přejí mít dítě. Atmosféra kolem kostela je dotvářena krákáním krkavců, kteří mají ve větvích mohutných stromů hnízda. Zdejší stromy jsou opět nádherně velké a silné. Ještě se projdu k jednomu z posvátných pramenů, které vyvěrají pod kopcem a v minulosti z nich pili králové. Původně jsem odtud chtěla jet po 2 hodinách, ale v klidu jsem si chtěla projít i obchůdek se suvenýry a nehnat se. 

V malém občerstvení jsem se silnila polévkou a užívala si to pěkné slunečné počasí. Na autobus jsem zpět k silnici zamířila o půl čtvrté. Stejně měl autobus zpoždění. 
Po příjezdu do Dublinu jsem se zamířila rovnou ubytovat. Tentokrát jsem zvolila jiný hostel. Hostel & home Marlborough street se nachází blíže vlakovému nádraží Connolly. Klíče jsem si vyzvedla v sousedním obchůdku od portugalského prodavače. 

Malý hostel je v úzkém domě a v dolních patrech to vypadá na ubytovnu. Nahoře je to spíše takový apartmán s kuchyňkou a třemi pokoji. V čistém pokoji již byly dvě Němky. Nechala jsem věci na pokoji a vyrazila přes řeku najít sochu Molly Mallone, která je umístěna nedaleko univerzity Trinity College u kostelíka. Molly Malone je prý smyšlená postava prodavačky mušlí někdy ze 17.století. Vznikla o ní populární písnička a k soše se váže legenda, že kdo se dotkne poprsí Molly Malone, bude mít štěstí. U bronzové sochy se tak sdružují turisté a s chichotáním hladí její již tak ohlazený bronzový dekolt. Tak jsem si pro štěstí také sáhla. 

A pak již najít nějaké místo, kde bych povečeřela. Když už to dnes bylo o těch stromech, zvolila jsem během procházky ulicemi plnými postávajících konzumentů restauraci The cider tree (cedr), která je zaměřená na libanonskou kuchyni. Čočková polévka a kofty byly fajn, ale nemají na ty, co jsem v lednu jedna v Egyptě. 
A pak už obejít čtvrť Temple bar s očekáváním poslechu dobré kapely hrající irské rytmy. Ve slavném Temple baru ale dnes nehráli tak, jak by se mi líbilo. Zato v baru Bad Ass to žilo a hudba byla super. I na muzikanty se dalo koukat. Okolní ulice plné turistů a sobotních pařmenů. Před setměním jsem raději zamířila na ubytování. Další den mě čeká odlet. Ale až navečer a to, co budu dělat během dne, jsem si ještě musela promyslet. Dnešek se ale vyvedl.