Deštivý den v Portu

I když jsem měla budíka na půl osmou, vzbudila jsem se již po šesté. V noci byla pěkná bouřka a na dnešek byly hlášené občasné přeháňky, přesto jsem doufala, že to s tím deštěm nebude tak horké. Hlavním bodem rána byla návštěva knihkupectví Lello e Irmão, která je prý nejhezčím na světě. A jelikož od té doby, co jej proslavila fáma, že se toto knihkupectví objevilo v Harry Potterovi a kamenu mudrců (což není pravda, jen se toto knihkupectví stalo J.K.Rowlingové inspirací), sem denně míří tisíce návštěvníků, zavedli majitelé vstupné, které se vrátí, pokud si návštěvník zakoupí nějakou knihu nebo upomínkový předmět. Na internetové stránce knihkupectví (https://www.livrarialello.pt ) je možné si voucher dopředu online koupit a vyhnout se tak prý frontám. Cena na internetu je 5€ (+ 0,50€ manipulační poplatek). Já se rozhodla si tento voucher koupit a z nabízených časovek jsem zvolila první možný čas na 10:30. Knihkupectví ale otvírá již v deset a já se rozhodla zkusit se tam dostat již na otevření.

V hostelu snídani nepodávají, takže jsem si na google mapách našla dobře hodnocenou kavárnu Molete, která stojí pár metrů od vstupu do stanice metra Heroísmo asi 400 metrů od hostelu, a tam si dala vydatnou a dobrou turistickou snídani (pequeno almoço turístico - kafe s mlékem, pomerančový džus, croissant plněný šunkou a sýrem, chlebový bochánek s máslem a tipický pastel de nata - koláč se smetanou) za 3,70€. Obsluha byla přátelská. I když jsem se před cestou snažila naučit trochu portugalsky (mnohé fráze jsou velmi podobné těm španělským), spousta Portugalců španělsky rozumí a často i umí. Kromě toho tu v turisticky vyhledávaných místech lidé ovládají angličtinu. Přesto jsem se snažila, aby moje španělština zněla portugalsky (slova, kterými jsem si nebyla jistá jsem komolila asi tak, jako Češi komolí slovenštinu). Po snídani jsem sedla na metro a zamířila na São Bento. To je prakticky v centru kousek od katedrály Sé, věže Torre dos Clérigos i knihkupectví. Omrkla jsem okolí katedrály z 12. století, která byla přebudována v 18.století. Znovu jsem si zašla do vstupní haly vlakového nádraží pokochat se malbami na kachličkách a pak se vydala kolem Torre dos Clérigos, která je jedním ze symbolů města ke knihkupectví. Bylo po deváté a před knihkupectvím ještě nikdo. Dveře dovnitř ale byly otevřené a zrovna tam někdo vstoupil. Nakoukla jsem. Zaměstnanci rovnali knihy ve starých dřevěných regálech a nosili dovnitř další knihy. Prostoru vévodí zvláštní točité schodiště. Bylo mi řečeno, že se otvírá až v deset a tak jsem šla omrknout okolí. U Torre dos Clérigos jsem objevila v měšťanských domech dve zajímavé prodejny. Jedna s konzervami sardinek, na kterých byly různé roky a údaje, co se daný rok událo, ve vedlejším obchodě poté prodejna tradičních kroket z tresky. Treska (bacalhau) je typickou rybou, ze které jsou vytvářeny nejrůznější pokrmy. A krokety jsou jednou z tradičních specialit. Obchody otvíraly také v deset (většina obchodů otvírá v deset). Začalo kapat. A kapky se brzy proměnily ve vydatný déšť. Schovala jsem se pod markýzu cukrárny sousedící s knihkupectvím. Před ním se již začala tvořit fronta zvědavců a těch, co měli knihkupectví v plánu. Když se déšť po chvíli trochu utišil, zašla jsem si na obhlídku modrobílé kachličkové fasády nedalekého kostela Igreja do Carmo. Na náměstí Praça Gomes Teixeira, u níž kostel stojí, je pěkná kašna, která prý byla také inspirací J.K.Rowlingové.

Opět se rozpršelo. Čtvrt hodiny před otevřením knihkupectví už se ulicí ke vchodu táhla snad třicetimetrová fronta. Na stojanu před vchodem byla cedule ukazující, kde mají stát ti, co mají voucher za 4€ (ten se kupuje v obchodě na roku ulice kousek od knihkupectví) a kde mají stát ti s voucherem za 5€. Zaměstnankyně, která vyšla ven, jsem se pro jistotu zeptala, kde mám stát. Ta fronta mě děsila. A doufala jsem, že nebudu muset čekat do půl jedenácté na mou časovku. Bylo mi s úsměvem řečeno, že se mám stoupnout ke dveřím, ale předtím mám nechat batoh ve skříňce v tom obchodě, kde prodávají vstupenky. Zamčela jsem tedy věci do skříňky a s foťákem si stoupla ke dveřím. To euro navíc, za nákup časovky online mi tedy opravdu zaručilo vyhnout se stání ve frontě. A nejen to. V deset hodin, kdy se dveře knihkupectví oficiálně otevřely, jsem byla první, kdo byl dovnitř vpuštěn, bez ohledu, jaký čas stál na mé vstupence. Takže jsem si mohla udělat několik rychlých fotek interiéru ještě bez lidí. O pár minut později se totiž obchod zaplnil tak, že už to nešlo. Dodržovali kapacitu 80 lidí a jakmile někdo odešel, byl dovnitř vpuštěn další. V tom počasí dnes jsem byla ráda, že jsem si vstupenku koupila online.

A teď něco k knihkupectví. Bylo založeno v roce 1881 bratry Josém a Antoniem Lello. Název Lello e Irmão znamená příjmení Lello a bratr. Oba bratři bylo milovníci umění a kultury. V roce 1906 bylo knihkupectví přesídleno na současnou adresu do budovy s neogotickou fasádou a interiérem s prvky art deco. Na stropě je umístěna velká vitráž s logem knihkupecví nesoucím latinskou frázi "Decus in labore"(zaměření na práci). Nejzajímavější je točité schodiště, které je středem sálu. V jsou knihy všeho zaměření. Po levé straně od vchodu jsou pak regály s díly slavných portugalských autorů přeložené do několika jazyků. Samozřejmě nesmí chybět oddíl věnovaný knihám o Harrym Potterovi. V horním patře je několik křesílek, stará harrypotterovská pokladna. V přízemí v levém zadním rohu za pokladnou je pak příklad vozíku, který kdysi přesouval knihy mezi regály po úzkých kolejnicích. Za pokladnou je pak ke stěně opřený starý dřevěný knihovnický žebřík. Po stranách u vchodu jsou rytiny obou bratrů zakadatelů. Procházela jsem se sem a tam, pozorovala architektonické detaily a hledala, jaká kniha by mě zaujala na památku. V jednom regálu jsem narazila na Dobrého vojáka Švejka přeloženého do portugalštiny. To mě pobavilo. V regálu u vchodu mě nakonec zaujala kniha od známého portugalského spisovatele José Saramago nazvaná Slonní cesta. Kniha byla v anglickém znění a marně jsem se doptávala na znění ve španělštině. Našla jsem ji v němčině, ale znělo mi to moc tvrdě, tak jsem nakonec zvolila tu anglickou verzi s tím, že se ji alespoň pokusím přelouskat. Po zběžném pohledu dovnitř jsem viděla, že je to lehce psaná kniha. Takže po více než hodině strávené v nejkrásnějším knihkupectví, jsem si nechala od ceny knihy odečíst pět euro a s prvním suvenýrem mířila za dalším poznáváním města. Jen škoda, že ten nápor návštěvníků ruší atmosféru, kterou tu načerpávala J.K.Rowlingová v roce 1992, kdy v Portu nějakou dobu pobývala se svým tehdejším manželem a začínala psát první díly Harryho Pottera.
Již nepršelo, tak jsem zašla nejdříve omrknout ten vtipný obchod se sardinkovými konzervami a pak vedle vyzkoušela předraženou kroketu z tresky a k tomu si po vzoru ostatních klientů poručila pohárek portského vína. Obsah pohárku pak kvůli špatnému pohybu skončil na zemi, Kroketa byla plněná sýrem. Každopádně interiér stojí za návštěvu. Hlavně druhé patro, kde je kolem stolů stylová knihovna.
Jednou z památek, která je vyhledávaná mezi návštěvníky Porta, je věž Torre dos Clérigos z poloviny 17.století. Se svými 76 metry je prý nejvyšší věží Portugalska. Z jejího vrcholu je pěkný panoramatický výhled na město. Jen vystoupat těch 225 schodů není taková legrace. Schodiště je totiž tak úzké, že se nelze vyhnout a na samotné vyhlídkové věži toho místa taky není. Vstupné na věž jsou 4€ a v ceně je i prohlídka muzea kleriků. Vyhlídka na město je opravdu pěkná. Na obloze seděla mračna, která slibovala další déšť. Ten přišel, když jsem sešla uličkami na nábřeží. Prošla jsem kolem domu, kde se prý narodil Jindřich Mořeplavec a pokračovala směrem k mostu. Zastavila jsem se u pamětní desky odkazující na zhroucení "mostu na lodích". Prošla jsemvedlejší bránou vedoucí do malého dvora. Zde je restaurace Porto Escondido. Zaujala mě jejich nabídka, a tak jsem sedla pod jeden ze slunečníků a objednala si "Bacalhau a Braga" (treska v bražském stylu). V tu chvíli se tak rozpršelo, že jsem byla ráda, že jsem se rozhodla sednout na jídlo a nepokračovat v cestě přes most na druhý břeh řeky do Vila Nova de Gaia, kam jsem to měla namířeno.
Jídlo na mě bylo až moc mastné. Když se déšť trochu utišil, pokračovala jsem v cestě. Tentokrát jsem to vzala po spodním patře mostu.
Vila Nova da Gaia na druhém břehu řeky je centrem výroby portského vína. Snad každá společnost, která zde má sídlo, nabízí ochutnávku vín a také tour po podniku. Na břehu řeky pak kotví bárky jednotlivých vinařství, na kterých jsou po řece dováženy sudy s vínem z oblasti vinic nacházejících se na svazích údolí řeky Douro.
Zastavila jsem se u stánku s bižuterií vyráběnou z korku. Nějakou dobu jsem pak z toho množství pěkných náramků a přívěšků vybírala suvenýry. Sympatická prodejkyně, která si krátila chvíli vyráběním dalších přívěšků, mi prozradila, že je to rodinný podnik. Opět lilo jako z konve. Když jsem konečně vybrala, zamířila jsem do podniku Sandeman zjistit, v kolik hodin dělají prohlídky podniku s ochutnávkou. Je to jedna z největších portugalských značek portského vína. Pokladní mi ale sdělil, že dnes dělají prohlídky jen ve francouzštině. Místo navíc působilo neosobně.
Tak jsem zamířila dál. Došla jsem k budově vinice Ramos Pinto. Je to jedna z nejznámějších značek. V uvítacím sále u pokladny mi přátelská pokladní sdělila, že za deset minut je prohlídka ve španělštině. Zaplatila jsem vstupné 10 €, v jehož ceně je ochutnávka dvou druhů portského vína a sedla si k ostatním čekatelům na prohlídku.

O půl páté si naši patnáctičlennou skupinku vyzvedl průvodce, který nás nejdříve dovedl do muzea, kterým se staly původní kanceláře z počátku 20.století. Bohužel se zde nemůže fotit. Kanceláře jsou totiž opravdu stylové a mají atmosféru 20. let minulého století. Hned na začátku nám průvodce prozradil nějaké informace o samotném zakladateli vinařství, kterým byl Adrian Ramos Pinto. Ten založil vinařství v roce 1880, když mu  bylo 21 let. V prvním sále jsou stěny obloženy kachličkami s malbami nahých žen, což bylo na danou dobu v konzervativním katolickém Portugalsku velmi provokativní. A na provokativní marketing se zaměřoval. Nahé ženy byly často součástí i etikety některých vín. Ve vitrínách jsou vystaveny původní dokumenty, faktury, předměty z tohoto období. Další místnost je pracovna samotného zakladatele zachovaná v původním stavu. Dokonce zde má i koupelnu. Zajímavostí je dřevěný trůn, na který usadil klienta, aby na něj zapůsobil.Vtipnou přednášku pak pokračoval ve sklepě, kde je několik řad sudů s portským vínem. Dozvěděli jsme se, že existují tři druhy portského vína - bílé, tawny a ruby. A pak ještě speciální výběr z druhu ruby, který se nazývá vintage a patří k nejdražším. Ve vitríně v uvítacím sále je vystavená k prodeji láhev stará 135 let. Cena "pouhých" 5000 €!!
K ochutnání jsme pak dostali sedm let staré portské v bílé a červené odrůdě. Sladší bylo to bílé portské.
Čím kratší je fermentace hroznů, tím je víno sladší. Obecně se u výroby portského vína nechávají hrozny fermentovat 3-5 dní. A pak se dodá
Po vypití obou sklenek jsem zamířila do nedaleké restaurace Sancho Panza na večeři. Už nepršelo. Zvolila jsem si poloviční porci slavné "francesinhy" a bohatě mi to stačilo. V restauraci jsem byla v tu dobu sama. Na zpáteční cestu jsem to vzala nejdříve ulicemi směrem nahoru a na horním patře mostu jsem si vychutnávala krásně nasvětlené město. Na São Bento jsem nasedla na metro směr hostel.