Dopolední procházka nábřežní promenádou Nazaré, odpolední první seznámení s Lisabonem

U historického záchranářského člunu

Snídaně se podávala od půl deváté. Vzhůru jsem byla již od půl osmé. Nakonec jsem dostala snídani dřív. Check-out jsem měla provést do jedenácti, tak jsem po snídani (vynikající čerstvé bulky, šunka, sýr, máslo, marmeláda) vyrazila jen s foťákem do ještě spících ulic. Opět byl krásný slunečný den. Moře bylo dnes klidnější, tak jsem se rozhodla, že nepůjdu k majáku pozorovat vlny, ale dopoledne strávím bloumáním po promenádě. Autobus do Lisabonu mi odjížděl až po poledni, tak jsem měla dost času.

V deset jsem se odhlásila z hostelu. Na nedaleké poště jsem poslala pohledy a pak jsem se vydala na policejní stanici, kterou jsem objevila na promenádě vedle kostelíka, zkusit splnit misi „policejní nášivka“. Výměna české policejní nášivky za nějakou zahraniční už se stala součástí mých cest. Ne vždy to ale bylo možné. Někdy to měli místní policajti zakázané a nebo neměli žádnou volnou ke směnění. Zdejší policejní stanici obývá námořní policie. Tak jsem komolenou portugalštinou smýšenou se španělštinou a s českou nášivkou v ruce příslušníkovi vysvětlila důvod, proč jsem přišla. Jeho kolega něco říkal někomu ve vedlejší místnosti. Měla jsem počkat. Za chvíli vyšel z té místnosti vysoký sympaťák a s tím, že ty současné nášivky, které nosí na rukávu, nemají, mi podával nášivku, která předcházela těm současným. S díky jsem mu dala tu českou nášivku a pak se s nimi rozloučila. Takže mise „nášivka“ splněna a táta tak má další do sbírky.

místní v tradičním oděvu

Později, když jsem vycházela z jednoho obchůdku na promenádě, projíždělo kolem policejní auto a vevnitř byl ten sympaťák. S úsměvem jsme na sebe zamávali.

sušení ryb a chobotnic

Na promenádě stojí dvě boudy. V jedné prodávají koblihy plněné různými náplněmi a v té druhé zase typický višnový likér „ginja“. Neodolala jsem a koupila si jednu koblihu plněnou jablečným kompotem (1,50€). Mňam! A později si řekla o panáka „višňovky“. Taky dobré. V Portu jsem si nevšimla, že by ji prodávali. Snad se mi pak na letišti poštěstí si jednu láhev koupit s sebou domů. Kousek od budek s těmi dobrotami stojí jakési venkovní muzeum týkající se rybářské historie Nazaré. Na kraji pláže stojí v písku několik barevných dřevěných lodí a bárek, které sloužily různým účelům. Před každou stojí informační cedule vysvětlující její historii. Ta největší loď byla záchranářská. Jsou tu i klasické rybářské bárky. Také je tu vysvětleno, jak je dříve dostávali z moře na pláž – pomocí volského spřežení a nebo také pomáhaly táhnout ženy. Zatímco muži se dříve živili jako rybáři, ženy ryby zpracovávaly, sušily a prodávaly. Hned vedle tohoto muzea bárek pod širým nebem stojí sušáky, kde místní suší ryby. I toto je jakési muzejní ukazování tradičních řemesel. Turisté si tak mohou prohlédnout, jak se suší ryby a projít se kolem sušáků, zatímco místní si zde suší svůj úlovek. Na sušáku byly položené čerstvě ulovené malé rybky a také chobotnice. Blíže je proces sušení ryb a tradiční úloha žen rybářů během sušení vysvětlena na stálé expozici v budově kulturního centra, která je naproti přes silnici. Jsou zde umístěny i dobové fotografie žen v tradičních krojích. Dodnes se starší ženy procházejí po ulicích v tradičních sukních, šátku...Nazaré si tak stále drží jakousi venkovskou atmosféru. Jedna z tradičně oděných žen chodí po promenádě a nabízí ubytování zřejmě u sebe doma.

Nazaré jsem si zamilovala. V legraci jsem sdělila kamarádce, že pokud někdy vyhraju v loterii, odstěhuji se sem a v zimě budu od majáku pozorovat obří vlny. Snad se sem ještě někdy vrátím, abych zažila ten adrenalin při sledování těch odvážlivců, co se tyto vlny pokusí sjet.

výtah Santa Justa

Autobus do Lisabonu už byl přistaven na zastávce. Cesta na lisabonské nádraží Sete Rios trvala necelé dvě hodiny. Po druhé hodině jsem se vydala na metro, kterým bych se dostala na stanici Intendente, která je poblíž hostelu Brickoven Palace, kde jsem měla zamluvené dvě noci. V informacích v metru jsem si za 50 centů koupila dobíjitelnou kartu „Viva Viagem“, nabila ji na 4 jízdy (1,45 € za jízdu v centru) a vydala se na ubytování. Noc v dvaníctilůžkovém pokoji se snídaní za 10€. Nechala jsem nepotřebné věci ve skříňce a vydala se opět na metro směr stanice Rossio. Ve zbytku odpoledne jsem se chtěla projít ulicemi kolem Praça do Comercio a vyvézt se slavným výtahem Santa Justa na vyhlídku. V ulicích bylo docela dost turistů. Na několika místech stánkaři pražili kaštany. Právě je jejich sezona. Cena za pytlík kaštanů je všude stejná – 2,50€. Na několika místech také působili pouliční umělci. Jedním z těchto míst je právě turisticky vyhledávaný výtah Santa Justa. Pohled na design 45 metrů vysoké železné stavby v neogotickém stylu dává znát vliv G.Eiffela. Výtah navrhl a dokončil v roce 1902 Eiffelův žák Raul Mésnier. Na vrcholu stavby je vyhlídková terasa, ze které se naskýtají pěkné výhledy na město.

vítězný oblouk

Kolem budovy se táhla docela dlouhá fronta čekající na vyvezení nahoru. Atmosféru zpříjemňovala skupina hudebníků hrajících veselou brazilskou hudbu. Na čekání ve frontě jsem se nejdříve vykašlala. Koupila si pytlík pečených kaštanů a pokračovala ulicemi na slavné náměstí Praça do Comercio nacházející se na břehu řeky Tajo. Právě sem připlouvaly všechny lodě mířící do Lisabonu. Zde probíhal obchod se zbožím ze zámoří. Ulice Rua Augusta na jejímž konci stojí vítězný oblouk Arco da Victória, je plná restaurací. Vítězný oblouk byl krásně nasvětlen odpoledním sluncem. Tudy jsem prošla na náměstí. Uprostřed stojí socha krále José I. Před ničivým zemětřesením, které Lisabon postihlo v roce 1755, zde stával palác.

Praça do Comercio

Vrátila jsem se zpět k výtahu a tentokrát jsem si tu frontu vystála. Cena za vyjížďku výtahem je 5€. Vyhlídková terasa je pak přístupná po úzkých točitých schodech za 1,50 €. Když jsem se z terasy dost vynadívala, sestoupila jsem ze schodů a prošla po chodníčku kolem restaurace, která zde je a sestoupila na prostranství pod kostelem Convento do Carmo, kde jsou v trávě umístěna lehátka a klienti baru, který zde také je, si zde mohou lehnout a relaxovat. V rohu je výtah. Zrovna si jej přivolal jeden turista a tak jsem se přidala. Sjeli jsme do přízemí. Východ je v jednom obchůdku na ulici kousek od fronty, kterou jsem si předtím vystála. Tohle byla varianta zdarma. Škoda, že jsem o ní nevěděla předem. Ušetřila bych 5 € za ne zrovna zajímavý výjezd historickým výtahem.

Výhled z terasy Santa Justa. Na kopci Castel São Jorge

Zamířila jsem si to ulicemi ke katedrále Sé. Ta byla postavena v roce 1150 na místě mešity. Na ulici kolem katedrály stálo několik tuk-tuků, které se v posledních letech staly jakýmisi turistickými taxíky. “Tuktukáři“ nabízejí okruh podle přání po hlavních památkách centra Lisabonu. Rozesmálo mě heslo jednoho tuktukáře, který stál před vchodem do katedrály. „Save your legs, use tuk-tuk!“, vykřikoval od volantu.

Katedrála

Nahlédla jsem do katedrály a pak pokračovala ulicí kolem katedrály směrem na vyhlídku Santa Luzía. Slunce pomalu zacházelo. Ještě lepší vyhlídkou je nedaleká Porta do Sol. Ulicí projížděly známé tramvaje č.28. Obloha se zbarvovala do oranžova a fialova. Na levé straně vévodí kopci věž Národního panthenonu. Kousek odtud stojí jedna z dominant Lisabonu - opevněný hrad Castelo de São Jorge. Na jeho prohlídku už bylo pozdě. Vydala jsem se ulicí zpět a po cestě v google mapách hledala dobře hodnocenou restauraci. Už po cestě nahoru jsem si všimla tradičně domácky vyhlížející malé restaurce Alpendre kousek od katedrály a teď jsem se rozhodla sem jít povečeřet. Když jsem u dveří pročítala jídelní lístek, řekl mi jeden kolemjdoucí, že je tam vynikající jídlo. Nebylo co řešit. Nechala jsem se usadit k jednomu ze stolů a z jídelního lístku si vybrala zeleninovou polévku a pokrm nazvaný „bifinhos de peru au champignons“, což ve finále byly tenké kuřecí plátky polité smetanovou omáčkou se žampiony, s hranolkami a rýží. K tomu jsem si dala pivo, které tu podávají v hliníkových „kafáčích“. Číšníci tu během podávání jídel špásují se zákazníky. U vedlejšího stolu seděl čínský páreček a když jim číšník donesl tento „kafáč“ s načepovaným pivem, prohlásil, že je to jejich objednané kapučíno. O chvíli později přišel s hliníkovým rendlíkem zakrytým pokličkou s tím, že jim nese to kuře a oni na to, že si neobjednali kuře. Po chvíli číšník s úsměvem sundal pokličku a v ní byla rýže s mořskými plody. Takových „džouků“ tu měli více. Večeře byla chutná a vydatná.

Pak jsem již došla na metro a zamířila na hostal. Ještě jsem si potřebovala vyprat. Za 5 € jsem dostala prášek na praní a byla nasměrována do místnosti na zahradě, kde je pračka a sušička. Za dvě hodiny jsem opět měla dostatek čistých ponožek a mohla jít spát ve voňavém pyžamu.

Pivo v "kafáči"