Celodenní výlet z Cala Mesquidy po pobřeží až na hranice přírodního parku Parque natural de la península de Llevant aneb Objevuji další nádherné pláže

Ačkoliv je již konec května, horké letní dny (jako tomu bylo touto dobou loni) ještě nedorazily a jarní počasí stále ještě přeje turistice. Tak jsem využila příznivé předpovědi počasí a dnešní volný den věnovala výletu po okolí. Hlavním účelem dnešního treku byl sběr video-materiálu do mého nového "jůtůb" kanálu, který jsem nedávno spustila. Zvolila jsem si jednu z mých oblíbených tras, na které se vydávám snad každý rok na jaře.
Jedná se o cestu po pobřeží z Cala Mesquidy ke střážní věži z 18.století Torre d'Albarca. Tuto trasu mám ráda hlavně kvůli nádherným panoramatům pobřeží, která se během cesty nabízejí. A také kvůli kvetoucím keřům a květinám. Stezka lemuje skalnaté pobřeží a prochází několika malebnými plážemi a zátokami s neuvěřitelně nádherným průzračným mořem.

Cala Mesquida

Dnes jsem se ale rozhodla, že zkusím dojít ještě dál než obvykle, kdy to na střážní věži otáčím nazpět. Od strážní věže totiž vede stezka dál po pobřeží k zátokám s plážemi Cala Celada a S'Arenalet des Verger, která již spadá do areálu přírodního parku Parque natural de la península de Llevant. Vše záleželo na čase, který mi zabere se dostat ke strážní věži. Za běžných okolností cesta ke věži trvá okolo hodiny a půl, pokud se nezastavuji. Jenže já se vždy zastavuji kvůli focení. A dnes mě ještě čekalo točení videí.
Proto jsem ráno sedla na první kyvadlový autobus spojující Cala Ratjadu s Cala Mesquidou, který mě na Cala Mesquidě vyložil před desátou. Byl nádherný slunečný den. I když se nad okolními kopci vznášel lehký opar a viditelnost nebyla nejideálnější. Před jedenáctou jsem se vydala po kamenité stezce směrem k Torre d'Albarca.

Cala Torta

V posledních letech se díky značení a větší propagaci zdejších turistických tras a stezek zvýšil počet těch, kteří se po pobřeží vydávají. Velká část těchto výletníků ale míří na pláž Cala Torta, která je od Cala Mesquidy vzdálená asi půl hodiny chůze. Někteří poté míří až na věž. Spousta těchto výletníků na cestu po pobřeží vyráží jen v žabkách a sandálcích, což je, podle mě, vzhledem k nerovnému skalnatému povrchu stezky, dost nevhodná obuv. Je snadné zakopnout a nebo si zde vyvrtnout nohu. Proto sem vždy vyrážím v trekových botech. Od té doby, co jsem si zvtla kotník při surfování, jsem již podnikla dvě zatěžkávací zkoušky, zda moje noha zvládne trek a musím spokojeně říct, že s každým výletem, jsou moje kroky čím dál jistější a citlivost kotníku během některých došlapů na nerovný skalnatý povrch postupně mizí. A dnes si kotník užil opravdu dlouhou zátěž.
Během cesty na strážní věž jsem prošla přes pláž Cala Torta, kde se již opalovalo docela dost lidí. Na pláži Cala Mitjana bylo také docela živo. Hlavně nudisté si zde užívali slunce. Následovala zátoka Cala Estreta. Na pláž Es Matzoc, která je již kousek od věže, jsem dorazila v jednu hodinu. A nikdo na ní nebyl. Moře dnes bylo klidné a ty barvy a čistota vody mě lákaly, abych do vody skočila. Na mě je ale zdejší moře ještě studené, abych tam vlezla celá. Smočila jsem si alespoň nohy. Předpokládám, že za dva týdny by mohla do vody vlézt. Na břehu jsem poobědvala bagetu, abych utišila kvílející žaludek a dočerpala síly a pak se vydala na výstup ke strážní věži.

Ta byla vybudovaná v roce 1751 na pokyn radních z Arty a měla strážit průliv mezi Mallorkou a sousední Menorkou, kterou v té době okupovali Britové. Věž má dvě patra a strážní terasu, na které se dochovalo dělo.

Torre d'Albarca

Původně se do věže vchozelo po schodech (nebo žebříku) vredoucích do otvoru ve druhém patře. V prvním patře byl sklad se střelným prachem. Dnes se do věže vchází otvorem v prvním patře a schody upevněné u stěny pak vedou do druhého patra a na terasu stoupají úzké točité schody, které jsou již hodně vychozené a chybí několik metrů schodů na vrchol. Ty nahradil dřevěný žebřík o několika málo šprušlích. Díky tomuto ne zrovna nejpevněji ukotvenému žebříku (i když oproti loňsku se již tak nekýve) je výstup na terasu věže adrenalinovou záležitostí. Před lety, když jsem se nahoru vydávala poprvé, jsem měla pěkně vyklepaná kolena během výstupu a sestupu.

Přesto vždy doufám, že se při přecházení po podlaze v druhém patře (vydává takové divné zvuky) nepropadnu dolů. I když je věž vedená jako památka, není na první pohled nijak udržovaná.
Bylo půl třetí, když jsem sestoupala z terasy pod věž. Cesta sem mi trvala skoro čtyři hodiny. A to mě čekal ještě návrat. Předpokládala jsem ale, že během návratu již na foťák nešáhnu a nebudu se zastavovat. Ony vzdálenější pláže měly být odtud vzdálené ještě asi tři kilometry (nebo čtyřicet minut chůze). Rozhodla jsem se pokračovat dál. S tím, že pokud na cílovou pláž S'Arenalet des Verger nedojdu do čtyř, otočím to nazpět. Před tři čtvrtě na sedm mi jel poslední autobus do Cala Ratjady a nechtělo se jej propásnout a muset šlapat pěšky další hodinu lesem přes kopec, který odděluje Cala Mesquidu od Cala Ratjady. 

Úzká stezka mě opět vedla podél skalních útesů a mě se nabízely nové zajímavé pohledy na zdejší krajinu, kterou jsem předtím ještě neviděla. V jednu chvíli jsem si připadala jako na poušti, protože jsem šla jen po skalnatém podloží bez keřů a květin. V jednom úseku jsem dokonce procházela růžově zbarvenou horninou. Bylo to zvláštní. Po celou dobu jsem šla po vápencovém a pískovcovém podloží a najednou, jakoby se přes cestu valila růžová láva. Alespoň to ve mě ten pohled evokoval.
O půl čtvrté jsem došla do zátoky s pláží Cala Celada. Odtamtud to již bylo k mnou vytyčenému cíli kousek. Stezka na druhé straně pláže přešla do široké štěrkové cesty. Za jedním záhybem se u cesty objevily dva stromy. Ten pohled byl opravdu zvláštní. Nikde v okolí takové stromy (zřejmě to byly tisy)  nerostly a najednou jako oáza v poušti se objevily tyto dva tisy.

Ubytovna na Cala S'Arenalet des Verger

To už jsem byla prakticky u S'Arenalet des Verger. U pláže stála budova zřejmě bývalého panského domu, ve které je nyní ubytovna pro ty, kteří se vydávají na několikadenní trek po turistické trase GR222. Tato neupravovaná kamenito-písečná pláž již spadá do areálu přírodního parku Parque natural de la península de Llevant a vede na ni jedna ze značených tras křižující přírodní park.
Na pláži bylo z naplavených dřevěných kmenů postaveno malé týpí. Docela jsem litovala, že jsem nemohla na pláži zůstat déle a nebo zde přenocovat v ubytovně. Další den totiž opět musím do práce a tak mi nezbývalo, než se jen krátce pokochat a vydat se na cestu zpět.

S'Arenalet des Verger

Když jsem pláž opouštěla bylo čtvrt na pět. Do odjezdu mi zbývaly necelé dvě a půl hodiny a před sebou jsem měla téměř 9 km.
Ke strážní věži jsem došla za půl hodiny. Za dalších 40 minut na pláž Cala Torta. Zde jsem si v plážovém stánku koupila osvěžující ledový čaj. Velkou část zpáteční cesty jsem prahla po nějakém ovocném nápoji. Byla jsem vyprahlá.
Do Cala Mesquidy jsem nakonec dorazila ve čtvt na sedm. Celkově mi tedy trvalo zdolat tu devítikilometrovou vzdálenost za velmi slušné dvě hodiny. V nohách jsem měla 18 km, na cestě jsem byla osm hodin. A to si zasloužilo odměnu v podobě ovoceného nanuku.

Po tomto celodenním náročném, ale moc pěkném výletě jsem si s sebou odvezla nejen namožené svalstvo, ale i množství video-materiálu ke zpracování. A také touhu se na onu vzdálenou pláž někdy vrátit...