Katka na cestách: Z malebné horské vesničky Deiá do ještě malebnější zátoky Cala Deiá

Minulou středu jsem musela brzy po ránu zajet do Palmy. A když už jsem musela do mallorského "velkoměsta", které je ostrovním dopravním uzlem, tak jsem se toho rozhodla využít a naplánovala si výlet do turisticky oblíbené Valldemossy. Chtěla jsem se vydat po jedné z turistických stezek vedoucích horami kolem této malebné vesnice s kartuziánským klášterem, kde v 19.století jednu zimu pobývala spisovatelka George Sandová a její milenec skladatel Frederic Chopin. Jenže počasí ten den nebylo nejideálnější. Nad pohořím Sierra de Tramuntana se držela oblačnost, která by mi nedovolila vychutnat si nádherná panoramata, která ona turistická stezka slibuje.

Deiá

A podruhé se mi na tento (předpokládám) náročný trek nechtělo. Tak jsem změnila plán a po prostudování malého průvodce 70 nejlepšími turistickými stezkami, se rozhodla vydat se do malé malebné vesničky Deiá. Deiá patří k oněm nádherným horským vesnicím Mallorky. Stojí na severní straně podhůří Serra de Tramuntana v nadmořské výšce 194 metrů. Svou malebností láká nejen množství jednodenních turistů, ale i umělce. Prvním cizincem, který se v Deiá usadil, byl v roce 1929 anglický spisovatel Robert Graves, autor románu Já, Claudius, který zde s krátkou přestávkou během španělské občanské války žil a tvořil až do své smrti v roce 1985. V domě, kde žil, je dnes jeho muzeum a nadace.
Já jsem ale neměla v plánu návštěvu muzea, ale výlet z vesnice na pobřeží do malé zátoky Cala de Deiá. Z Deiá tam vede značená stezka a dojít do zátoky zabere okolo padesáti minut. Celá okružní cesta je pak dlouhá okolo 5 km. Toto byl ideální výlet vzhledem k tomu, že jsem kvůli brzkému vstávání toho moc nenaspala a nebyla jsem úplně "ready" na nějaké dlouhé a náročné pochody s velkým převýšením.
Takže jsem o půl desáté nasedla v Palmě na linku 210 mířící přes Valldemossu a Deiá do Solléru a o tři čtvrtě hodiny vyhlídkové jízdy vysedla v probouzející se vesnici. Nazpět jsem měla v plánu jet autobusem ve dvě, ale v rezervě jsem měla ještě autobus ve čtyři.

Nejprve jsem se šla projít uličkami. Vystoupala ke kostelíku San Juan Bautista, který stojí na nejvyšším místě a odkud se nabízejí pěkné výhledy na okolí. Zde je také malý hřbitov, kde je pohřbený Robert Graves.
Stezka klesající z vesnice do zátoky začíná asi sto metrů od autobusové zastávky a je označená směrovkou. Chvíli jsem šla po asfaltce. Pak u jedné z informačních tabulí přešla na přírodní cestu obklopenou trávou, olivovníky a keři. Postupně jsem sestupovala směrem dolů. Několikrát stezka křižovala silnici, která do zátoky také vede.

Chvíli jsem procházela borovicovým lesem, který nádherně voněl. V noci zde zřejmě pršelo a tak byl vzduch prosycen vůní mokrého jehličí. Cesta dlážděná kameny mě dovedla na silnici, podél níž jsem pak pokračovala až na parkoviště, které bylo vybudováno kousek před zátokou. Po cestě jsem šla podél potoka, který v jednom místě najednou zmizel. Nepřehlédnutelná je skála kousek před parkovištěm, v jejíž stěně jakobý byla nějaká jeskyně.
Předtím, než jsem se vydala z parkoviště do zátoky, vystoupala jsem po pěšince na pravou stanu na vyhládku na zátoku. Stezka zde vede po pobřeží až do nedaleké pobřežní vesnice Llucalcari a směrovky odkazují na trasu vedoucí až do Solléru.

Výhledy odtud byly moc pěkné. Kousek od pobřeží na hladině moře odpočívaly čtyři luxusní jachty a plachetnice. Zátoka se pomalu plnila návštěvníky. Několik jich dokonce v moři i plavalo. Na levé straně zátoky na skále stojí dvě restaurace s vyhlášenými rybími pokrmy. Tady na pobřeží svítilo slunce, zatímco nad horami se stále držela oblačnost. Dnešní výlet byl dobrou volbou. Sestoupala jsem do zátoky na kamenitou pláž plnou balvanů. Vzhledem k tomu, že mým původním plánem byl trek horami, neměla jsem s sebou plavky, abych se smočila. Ani mi to ale nevadilo. Moře sice už nebylo tak ledové, jako před pár týdny, ale vítr byl docela chladný a ani mě moc nelákalo se osvěžit v moři. Jen jsem tam namočila chodidla. S sebou jsem měla jídlo na celý den.

Přesto jsem ze zajímavosti zašla omrkout jídelníček restaurace. Ale už jen pohled na cenu nápojů mi dal znát, že oběd v těchto restauracích s pěkným výhledem, by byl dražší, než veškeré jízdné, co jsem dnes zaplatila.
Nazpět do Deiá jsem to vzala po stezce, která mě měla dovézt ke spodní autobusové zastávce pod vesnicí. Vzhledem k tomu, že jsem nikam nespěchala (již na pláži v zátoce jsem si řekla, že pojedu až autobusem ve čtyři, abych se nemusela hned hnát nazpět), jsem to u rozcestníku odkazujícímu ke strážní věži Torre de Sa Pedrisa vzala právě k věži. Stoupala jsem a stoupala po stezce vedoucí kolem políček, až jsem došla k hlavní silnici vedoucí z Valldemossy do Deiá.

A jelikož jsem nenašla další směrovku a měla jsem pocit, že k věži to bude ještě daleko, rozhodla jsem se to otočit do Deiá.

Cesta po silnici nebyla nic příjemného vzhledem k tomu, že je třeba se mít na pozoru před projíždějícími auty. Silnice není nijak extra široká a některá auta projíždějí zatáčky opravdu rychle. Takže jsem byla ráda, když jsem konečně došla ke spodní autobusové zastávce pod Deiou, kde začíná pěší promenáda lemující silnici až do vesnice. Do příjezdu autobusu mi zbývala ještě hodina, tak jsem došla do vesnice a sedla na terasu restaurace Cafe Sa Font Fresca, pod kterou protékal potok a dala si osvěžující shandy.