Včera jsem zahájila "motorkářskou" sezónu, půjčila si skůtr a vyrazila směr Parque Natural de S'Albufera. Tento přírodní park je jedním z míst, která jsem během těch let, co na Mallorce pobývám, tak trochu přehlížela.
Parque Natural de S'Albufera zaujímá rozlehlou oblast mokřad, které se rozkládají u severovýchodního pobřeží Mallorky mezi Can Picafortem, Puerto de Alcúdia, Muro a Sa Pobla. Jsou to největší a nejvýznamnější mokřady na Baleárech se vzácným ekosystémem, který je ale v ohrožení nejen kvůli zavlečeným druhům ryb, ale i kvůli lidské činnosti.
Název S'Albufera byl odvozen z arabského "Al Buhaira", což znamená laguna. Ta se zde původně zřejmě nacházela. Po vyhnání Maurů z ostrova bylo území v držení katalánského krále Jaimeho I. Bylo to místo, kde se pořádaly lovy. V 19.století vznikl plán na vysušení mokřadů za účelem možnosti pěstování rýže a aby se předešlo záplavám. Začaly být budovány kanály, které měly z oblasti odvádět vodu. Dokonce byl postavem velmi výkonný parní stroj, který měl pomoci s vysušováním. Na počátku 20.století byla v oblasti postavena fabrika na výrobu papíru. Hlavní surovinou bylo rákosí, které je nejrozšířenější rostlinou v parku. Fabrika fungovala až do roku 1966. V roce 1988 byla oblast mokřad prohlášena chráněným územím a v budovách, kde bývala továrna na papír je dnes správa parku a informační centrum.
S'Albufera je domovem tisíců ptáků, z nichž mnozí zde žijí celoročně, jiní zde jen přezimují. Ve vodních kanálech žije 29 druhů ryb (např. úhoř), žáby, želvy a také užovka maurská. Vzduchem poletují vážky a motýli.
Vstup do parku je zdarma, jen je třeba v informačním centru zažádat o povolení. To v praxi vypadá tak, že dostanete plánek parku s vyznačenými stezkami a nahlásíte počet návštěvníků. Žádné speciální povolení nepotřebujete. Jedná se jen o jakousi kontrolu návštěvnosti.
Na parkoviště kousek od brány do areálu parku jsem dorazila kolem půl jedenácté. Na přístupové cestě se projížděli návštěvníci na kolech a rodiny s dětmi. Ven z parku mířila skupinka fotografů s obřími objektivy. Ty jsou zde zapotřebí, pokud chcete zachytit nějakého ptáka detailně.
Přístupová cesta vedoucí k informačnímu centru kopíruje jeden z vodních kanálů. Zde se mi naskytl zajímavý pohled na vyskakující ryby nad hladinu. Nevím, co to bylo za druh. Dojem ze zajímavé atmosféry ale rušil doléhající ruch projíždějících aut po nedaleké silnice a také malé děti a jejich rodiče neustále něco vysvětlující. Chyběl mi klid, který by se v chráněném parku dal očekávat.
U informačního centra jsem narazila na školní výlet. Jen jsem doufala, že nepůjdou stejnou trasu jako já. V informačním centru jsem vyfasovala plánek a prohlédla si vystavené fotografie. O několik metrů dál stojí budova bývalé papírny Can Bateman, kde jsou dnes panely s informacemi o parku, o jeho historii a fauně a flóře.
U budovy také začínají tři ze čtyř stezek vedoucích parkem. Rozhodla jsem se nejdříve vyrazit po stezce "des Colombars", která mě měla dovézt do oblasti s nejvíce nádržemi, kde přezimuje ptactvo. Stezka je dlouhá 1,3 km a není okružní, takže jsem se po stejné cestě musela vrátit nazpět. Stezka vedla po slunci směrem na sever. Podél cesty byly dvě vyhlídkové terasy, ze kterých jsem měla možnost vidět část rozlehlých mokřad pokrytých vegetací, ale i zjistit, že prakticky na okraji chráněné oblasti stojí teplárna, která nejen že vydává rušivý zvuk, ale je i rušivým elementem v krajině. Kromě toho prý stojí za narušováním ekosystému v parku a i v Alcudijském zálivu.
Dalším rušivým elementem jsou pak nedaleké hotelové komplexy, z nichž také doléhají do parku zvuky. Stejně jako zvuky houkajících sanitek a vrčení přelétajícího vrtulníku a dopravních letadel. Představovala jsem si, jaké to tady asi bylo před sto lety, kdy tu žádný z těchto rušivých elementů nebyl a jediné, co bylo slyšet, bylo šustění rákosí a skřehotání ptactva...
Mokřady jsou napájeny během dešťů z potoků stahujících vodu z nedalekých hor. Množství vody v kanálech je závislé i na hladině moře, kde voda z parku končí. Poslední dobou již nepršelo a léto se přihlásilo o slovo a místa, která jsou zřejmě v zimních měsících zatopená, byla vysušená. Nebo tak to alespoň vypadalo.
Došla jsem k pozorovatelně na konci stezky a chvíli pozorovala těch několik ptáků, kteří se mokřadami procházeli a nebo spolu bojovali. A před sebou stále měla komín teplárny. Jak bizardní pohled!
Pak jsem to otočila nazpět. Došla jsem k rozcestí a vydala se na kratší stezku "des Cibollar". Ta vedla podél dvou vodních kanálů a lemovaly ji stromy vrhající blahodárný stín. Bylo totiž docela horko. Na tuto stezku není možné jet na kole a je třeba být zticha. To proto, že je po cestě možné narazit na ptáky sedící na stromech. Jednoho černého jsem náhodou viděla kousek od sebe. Podél stezky jsou umístěny dvě pozorovatelny ptactva. Naštěstí jsem na stezce byla sama. Nakonec ty školní výlety zvolily jinou trasu.
Poslední trasu, na kterou jsem se vydala, byla okružní "Sa Roca". Tato stezka se mi nejvíce líbila. Po cestě jsem se zastavila na dalších třech pozorovatelnách. V na hladinš laguny u první pozorovatelny plavaly kachny a v mokřadech před druhou pozorovatelnou postávaly bílé volavky, které jsou jedním z nejběžnějších ptáků v parku.
Poslední, čtvrtá stezka je ze všech nejdelší. Je dlouhá 11,5 km a vede přes celý park. Na ni jsem ale již neměla čas. Nejlepším způsobem, jak tuto stezku zdolat, je na kole. Pěšky cesta zabere asi 3,5 hodiny.
Park jsem opouštěla o půl čtvrté. Bylo mi horko, tak jsem zamířila podél vodního kanálu vyvěrajícího do moře k nedaleké pláži. Jenže bylo docela větrno a hladina moře byla zčeřená a tak jsem se rozhodla raději vrátit zpět do Cala Ratjady, vrátit skůtr a pak si v klidu zajít na nedalekou pláž.
Byl to zajímavý a poučný výlet. Jen doufám, že tu tato oblast mokřad
bude i za pár let a zdejší ekosystém nepadne za oběť znečištění.
Video z výletu najdete zde:
https://www.youtube.com/watch?v=KIkDq0pylP0&t=69s
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
OdpovědětVymazat