Katka na cestách: Toulky Brnem: Přes Kamenný vrch do obory Holedná

Každý rok v předjaří začnou mezi prvními vykvétat koniklece. V Brně na Kamenném vrchu se nachází louka, která díky bohatému výskytu těchto fialových chlupatých květin dostala jméno - Koniklecová. Když na mě na FB vykoukla zpráva nějakého brněnského plátku s fotkou a poznámkou, že koniklece na Kamenném vrchu již vykvétají, vydala jsem se na obhlídku. Bylo 13.března. Koniklece opravdu již vykvétaly. Ale ještě byly většinou zavité a malé. Chtělo to ještě tak týden. Na Koniklecovou louku jsem se rozhodla vydat následující sobotu a rovnou tuto návštěvu spojit s dalším objevným výletem. U zastávky Koniklecová, která stojí kousek od areálu louky, začíná zelené turistické značení, po kterém jsem hodlala dojít až do městské části Komín. Nic dlouhého. Zhruba 11 km.

Na zastávku Koniklecová jsem dojela trolejbusem č. 26 z Mendlova náměstí po 11. Na Koniklecovou louku mířili pořád lidé podívat se, jak to tam vypadá. Koniklece již povyrostly a bylo jich více než před týdnem. Koniklecová louka je součástí území Přírodní rezervace Kamenný vrch. Kopec se zvedá nad krajinu v západní části Brna. Vrchol pokrývá lesopark, ve kterém se ukrývá funkcionalistická rozhledna z roku 1932. V době, kdy se rozhledna stavěla, nebylo místo pokryté vegetací, takže rozhledna skutečně sloužila svému účelu a nabízela pohled směrem do centra města. Dnes již výhledu brání stromy a keře. Rozhledna stojí kousek od Koniklecové louky na trase zeleného turistického značení. Dnes je nově zrekonstruovaná. I když novou fasádu již zdobí nehezké sprejerské nápisy.

Od rozhledny mě vedla stezka lesoparkem kolem vrcholu kopce severozápadním směrem. Stromy jsou tu listnaté a zatím se ještě nezelenaly. Krajina byla posetá suchým dubovým listím. Mířila jsem do Kohoutovic, které byly od rozhledny vzdálené 2 km. Zde mě u zastávky MHD čekal další rozcestník. Ten ukazoval, že do Komína je to ještě 9 km a k oboře Holedná 2,5 km.

Ze zastavěné panelákové čtvrti jsem se zase ponořila do lesoparku. Stezka mě vedla dál na západ. Po kilometru jsem došla na rozcestí Kohoutovická Baba-pomník. Zde stojí pomník věnovaný učiteli Františku Bašnému, který se zasloužil v 2.pol.19.století o stavbu kohoutovické školy. Po dalším kilometru jsem došla k památnému stromu dub Troják. Strom je chráněný a dostal své jméno po trojím rozcestí, u kterého stojí. Tudy vedla jedna z nejstarších cest z Kohoutovic.

Zde se cesta začala stáčet k severu a klesat ze svahu směrem ke staré dálnici. Cesta prošla pod mostem a po pár metrech ji křižovala silnice. U ní je další rozcestník. Na druhém "břehu" silnice stojí parkoviště před vchodem do obory Holedná. V sobotním popoledni bylo parkoviště plné. Zelená turistická značka prochází oborou. Za sebou jsem měla 5,5 km a zhruba tolik mě ještě čekalo ujít do cíle. Tentokrát právě přes oboru Holedná.

Obora je účelovým mysliveckým zařízením, kde se chový vysoká zvěř - srnky, daňci, mufloni a v oploceném areálu i divoká prasata. Na bráně obory je upozornění, že se zvířata nemají krmit, aby nepřišla o svou plachost a byla schopná se živit sama. Realita je ale trochu jiná. Lidé rádi hážou divokým prasatům přes plot jablka. A když se přiblíží na dotek daňek, tak mu dají třeba sušenku.

Chvíli jsem pozorovala selátka, jak rypáčkem hledají v zemi a pak pokračovala dál. Na svahu jsem si všimla ležících muflonů. Ti vypadali, že se lidí straní.

Kdo se ale lidí nestranil, byla trojice daňků, kteří se procházeli kolem cesty a pózovali lidem. Když se pak objevila rodinka s kočárkem, kde malé dítě drželo sušenku, zašli somrovat a nebáli se pohlazení. Takto jeden přišel i ke mě a ochotně si udělal se mnou selfíčko.

Na svahu u cesty se popásalo stádo laní, které taky se zájmem sledovaly procházející návštěvníky.

Cesta k rozhledně Holedná, která byla postavena na kopci nad řekou Svratkou v roce 2020, mě vedla kolem historických hraničních kamenů. Na některých se dochoval letopočet 1589 a iniciály bývalých vlastníků, kterými byly nedaleké kláštery. Krátkou občerstvující zastávku jsem si udělala v altánku u jezírka, kde stojí další rozcestník. Poté již stačilo po cestě obejít kopec a došla jsem k rozhledně Holedná.

Při pohledu na ni mě přešel záměr na ni vystoupat a rozhlédnout se po krajině. Nečekala jsem, že bude konstruovaná tak, že kolem točitého schodiště nebude třeba kamenná stěna, která by bránila výhledu pode mě. Už jen při pohledu na ten otevřený prostor kolem mi bylo jasné, že pro lidi se závratí jako já tohle nebude.

Nakonec ale převážila zvědavost a řekla jsem si, že vystoupám jen do takové výšky, kam mi to třesoucí se nohy povolí a než se začnu křečovitě držet zábradlí. Aby mě pak nemuseli dolů snášet (míněno v nadsázce, nějak bych to dala, ale v křeči). Začala jsem tedy stoupat po točitém schodišti a snažila se moc nerozhlížet. Rozhledna je vysoká přes 34 metrů. Počet pater jsem nepočítala, ale čím výše jsem byla, tím nepříjemnější byl vítr, který se do rozhledny opíral. Některé poryvy větru konstrukci rozhledny rozvibrovaly.

Nakonec jsem dokázala vylézt až nahoru. Fučelo docela hodně. Porozhlédla jsem se po krajině. Bylo odtud vidět nejen centrum se Špilasem a na druhé straně Brněnská přehrada. Těch, co neměli dobrý pocit z toho mírného kývání rozhledny v poryvech větru, nás nahoře bylo více. Nezbývalo než věřit, že když je to nová konstrukce a navíc získala cenu rozhledna roku 2020, tak že to něco vydrží.

Dolů na pevnou zemi se mi podařilo sejít relativně v pohodě. Pak už mě čekal jen kilometr dolů ze svahu k lávce Komín, za kterou jsem si stoupla na zastávku MHD Svratecká a počkala na příjezd šaliny.