Konečně na Srí Lance!

Včera odpoledne jsem konečně dorazila na Srí Lanku. Za sebou jsem měla zhruba den na cestě. Nejprve jsem se z Mallorky přesunula nízkonákladovkou do Barcelony, kde jsem o čtyři hodiny později nasedla na letadlo společnosti Turkish Airlines směr Istambul. Již loni jsem s touto společností letěla na Filipíny a v Istambulu jsem i tehdy přesedala. Tentokrát mi to letiště nepřišlo tak nesnesitelné jako loni. Na bráně jsem zabrala jednu ze sedaček strategicky u zásuvky a zabíjela čas sufrováním na netu a četbou. Odlet do Colomba jsem měla po druhé hodině ranní. Docela to tentokrát uteklo. A i ten jedenáctihodinový let byl v pohodě. Po cestě jsme si udělali hodinovou přestávku na Maledivách v Male, kde vystoupila část osazenstva.
Na letiště v Colombu jsem dorazila po půl čtvrté odpoledne. Imigrační proběhlo rychle. Dva týdny před odletem jsem si online vyřídila vízum na 30 dní a tak jsem dostala razítko do pasu, šla si vyzvednout batoh, který naštěstí také dorazil a pak již vyměnit peníze a koupit místní simku. Podle informací byla před letištěm zastávka autobusů, které odtud jezdí na centrální autobusové nádraží ve čtvrti Pettah. Když jsem vyšla z haly ujal se mě týpek, který mi ukázal zastávku, ale po cestě k ní se mě snažil přesvědčit, že cesta autobusem je zdlouhavá a nepohodlná a že mě rychle odveze na hotel. A to za "pouhých" 12 dolarů. Přesvědčit jsem se nenechala. Autobus právě dojel. Nasedla jsem dovnitř i se zavazadlem a čekala, až se naplní natolik, aby se řidič rozjel. Cena jízdného je 150 rupií. Dala jsem mu 200 a ačkliv by mi měl vrátit, nazpátky mi nedal. Takovéto obírání turistů je tu prý docela běžné. Nehodlala jsem se s ním ale dohadovat, trochu jsem s tím počítala, protože po Němce, která si přisedla, chtěl 250 rupií.
Do centra Colomba jsme dojeli před šestou. Už se stmivalo a mě ještě čekal přesun do čtvrti Kollupitiya. Kdyby bylo světlo, šla bych hledat autobus, ale nechtělo se mi vláčet těmi chaotickými ulicemi, tak jsem kývla na tuk-tukáře, který se objevil u dvěří autobusu. Dovedl mě k svému tuk-tuku a začala konverzace o ceně jízdného. Bylo mi jasné, že nasadí nějakou šílenou cenu. A taky že jo. Na mobilu naťukal cenu 15. Ujišťovala jsem se, že jsou to rupie. A on že jo. Nechtělo se mi tomu věřit, ale nasedla jsem a když jsme se rozjeli a on začal něco o tom, že můžu platit jak dolarama, tak rupiema, znovu jsem se ho zeptala v jaké měně ta cena byla. A on se zatvářil, že přece v dolarech. A začalo smlouvání. Zastavil a na otázku, kolik chce v rupiích, vyťukal 1200. Když jsem rázně odmítla a řekla, že nehdlám dát víc jak 400, tak slevil na 1000. Vystoupila jsem z tuk-tuku, vytáhla zavazadla a on, že normální cena je 600. chvíli jsme se ještě dohadovali, a nakonec jsem to uhádala na 500 rupií, což je asi 2,5€. Znovu jsem nasedla a začala rychlojízda ve stylu sebevraha ulicemi města. Klasický srílanský zážitek.

Kottu roti

Tři noci, které v Colombu strávím, jsem si zamluvila v hostelu v klidné čtvrti. Pokoje s kapsulovými postelemi byly hlavní volbou.
Jakmile jsem se ubytovala, vyrazila jsem najít nějakou restauraci nebo bufáč, kde bych splašila nějakou večeři. Prošla jsem se po hlavní ulici a nakonec našla malé bistro nacpané místními. Z jedné strany se připravovaly "hoppers" a z druhé strany "kottu roti". Zaujalo mě to druhé, tak jsem si jednu porci poručila s sebou. Prodavač se ptal, jestli chci trochu pikantní a já na to, že ne. Stejně to pak pálilo jako čert. Všechno, co podle Srí Lančana není "spicy", nakonec stejně pálí.