Katka na cestách: MALLORCA: Po okružní vyhlídkové trase z Port de Sóller přes Muletu k majáku Far de Cap Gros

V době koronavirové jsou jízdní řády jednotlivých autobusových linek jezdících v letních měsících po Mallorce dost omezené. A tak není jen tak si někam vyrazit na několikahodinový trek, aby vám nehrozilo, že na daném místě zkysnete třeba přes noc.
I tuto středu jsem kvůli pravidelné lékařské prohlídce musela do Palmy a vymýšlela jsem, jak využít zbytku dne tak, abych viděla další zajímavé zákoutí ostrova. Jeskyně Cuevas de Genova, které jsem chtěla navštívit už minulý týden, byly z nějakého důvodu ve středu zavřené, tak jsem hledala vhodné autobusové spoje po okolí. Do Estellenc a Banyalbufaru to ale jezdilo tak blbě, že bych měla na nějaký trek jen dvě hodiny, takže jsem nakonec zvolila pravidelnou linku do letoviska Port de Sóller. V turistickém průvodci "70 tras po Mallorce" (od Rolfa Goetze vydané nakladatelstvím Rother), kterou jsem si před pár lety pořídila pro inspiraci, jsem si vybrala snadnou okružní trasu vedoucí k majáku Far de Cap Gros.

Far de Cap Gros stojí na útesu západně od letoviska a stráží vstup do zátoky. Věž a strážní bouda budoucího majáku byly postaveny na popud radnice v Sólleru v roce 1842, ale bez osvětlení. Maják byl uveden do provozu až v roce 1859 jako maják 4.řádu. Osvětlení majáku bylo tehdy dost provizorní.
Elektřina byla na maják zavedena až v roce 1944. Silná bouře, která oblast zasáhla v dubnu 1952 zničila elektrické vedení a maják musel být osvětlován záchrannou lampou. A to až do roku 1963, kdy se obnovilo elektrické vedení.
K majáku vede z centra Port de Sóller asfaltová silnice, po které se lze rychle dostat na pěknou vyhlídku na celý záliv a letovisko. Vedle majáku stojí i restaurace a turistická ubytovna Refugio de Muleta, která je součástí sítě ubytoven určených trekařům, kteří zdolávají vyhlášenou "transtramuntanskou" trasu GR 221. Jak jsem později zjistila, ubytovna i restaurace jsou kvůli pandemii zavřeny, takže pokud se někdo pohořím Serra de Tramuntana vydá, bude muset spát asi pod širákem (nebo někde tajně pod stanem).

Trasa, kterou jsem si v brožurce vybrala, mi měla zabrat 2,5 hodiny a měla být dlouhá 8,5 km. Značená byla jen z části. Jen tam, kudy procházela ona transtramuntanská stezka GR 221. Úsek z Port de Sólleru k agroturistickému statku - kde navazovala GR221 - značený nebyl, ale cesta byla jasně daná.

Předtím, než jsem vyrazila po nábřežní promenádě na výlet, koupila jsem si s sebou v kavárně bagetu, abych později neumřela hlady. Teoreticky bych se mohla najíst v agroturistickém hotelu, ale ceny se tam pohybují v oblasti vysokohorské cenové skupiny (za bio a vývoz nahoru se platí). Vydala jsem se tedy po nábřeží směrek k pláži Repic, kde jsem podle informací z brožurky měla obočit u hotelu Los Geranios. Byl krásný letní den. Moře bylo klidné a i atmosféra v letovisku byla poklidná. Na plážích se opalovali turisté a mezi nimi občas pochodovaly kachny. V zátoce kotvily jachty a loďky. A přede mnou na obzoru bylo krásné panorama úžiny obklopené z každé strany útesy. Na útesu pravé straně vilky, vojenská základna a menší maják Faro de Punta de Sa Creu a na útesu na levé straně se k nebi tyčila bílá věž majáku Far de Cap Gros.

U hotelu Los Geranios jsem opustila nábřeží a vydala se po silničce Camí del Camp de sa Mar do "vnitrozemí". Po několika desítkách metrů jsem odbočila podle směrovky doprava na cestu vedoucí do kopců k agroturistickému hotýlku Muleta de Ca s'Hereu. Hotýlek stojí v nadmořské výšce 152 metrů a shlíží na letovisko. Tato část trasy byla z celého okruhu nejnáročnější. Hlavně kvůli horku a vlhkosti. Serpentiny se ale daly v pohodě zvádnout. Procházela jsem kolem políček s olivovníky. U hotýlku se popásali oslíci (nebo muly), po cestě přede mnou utíkala koza a později i ovce, která by již nutně potřebovala ostříhat. U hotýlku jsem se měla napojit na stezku GR 221, ale abych ji našla, musela jsem hotýlek obejít přes parkoviště. I když byla dole pod kopcem u vstupu na pozemek agroturistického statku umístěná cedule, že se jedná o soukromý pozemek a dovnitř můžou jen hosté, zas tak přísné to není.

Trekaři mají vstup povolený. Nikdo si mě nevšímal. Přes branku jsem se dostala na již přírodní kameny dláždenou cestu a pokračovala dál. Již se nestoupalo. Procházela jsem kolem dalšího statku, kde se popásaly ovce a kozy. Musela jsem dávat pozor na kameny, na které na cestě šlapu. Za ta desetiletí, nebo i staletí, byl povrch kamenů tak ohlazený, že docela klouzaly. A já si tentokrát místo trekových bot vzala jen tenisky s docela již ohlazenou podrážkou. U statku Muleta Gran mě směrovky nasměrovaly na odbočku k ubytovně Refugi de Muleta. Cesta by jinak dál pokračovala do horské vesničky Deiá (Kdyby ty autobusy letos nejezdily tak blbě, vydala bych se právě po této trase. Ale bohužel jsem se neměla jak dostat z Deiá do Palmy včas, abych stihla navazující autobus domů).
Poslední úsek mě dovedl do lesa. Opatrně jsem sestupovala po cestě plné klouzavých kamenů. Napravo se mi ukazovaly vrcholy pohoří Serra de Tramuntana a také Port de Sóller. Na rozcestí nedaleko ubytovny jsem zamířila nejprve k ubytovně, ale zadní branka do areálu je ovázaná páskou. Tehdy mi došlo, že letos se tu nikdo asi neubytuje).

Tak jsem sestoupila k majáku. Bylo před třetí odpoledne a v žaludku mi již kručelo. Na řadu přišel odpočinek, kochání se výhledem na celý záliv u Port de Sólleru a hlavně pozdní oběd v podobě přinesené bagety s omeletou. Nad horskými vrcholy se kupily mraky. Pršet podle předpovědi nemělo, ale aplikace se také mohou mýlit. Protože jsem chtěla stihnout autobus v 16 hodin, moc jsem se nezdržovala a vyrazila jsem na cestu po asfaltce dolů. Půl hodinky a byla jsem zpět na pláži Repic a za další čtvrt hodinku jsem již stála na autobusové zastávce.
Byl to další moc příjemný výlet.